Článek
Veules-les-Roses – nabídka práce v Normandii.
Seděl jsem ve svém oblíbeném kostitřasu, kloubovém autobusu č. 6. Odpolední sluníčko trůnilo vysoko na azurovém nebi, usilovně pražilo do plechové střechy a kolem mě se potila pestrá skupina lidiček všech velikostí, stáří, vůní i barev. Autobus směřoval z Rouenu směr Grand Couronne a já tu trasu vždy považoval za něco jako terapii. Užíval jsem si prázdniny.
Za oknem se míhaly vysoké budovy sídlišť v Grand Quevilly, malebné domečky v Petite Couronne a č. 6 rachotil přes místní dlažbu a skřípala v točitých uličkách. Zaujala mě rodinka čtyř žen zahalených do černých hábitů a uvažoval jsem, jaké horko jim v takovém rouchu musí být. Ale možná jsou ze své původní vlasti zvyklé. Nebo už pod nimi nic nemají?
Vedle s životem smířeného řidiče balancoval vysoký štíhlý mladý černoch v teplákovce s lampasy. Jednou rukou třímal poutko pod střechou a druhou zuřivě mačkal něco v mobilu. Několik dětí s taškami na zádech se vracelo ze školy. Jim prázdniny začnou už za několik dnů a bylo to poznat na jejich uvolněném smíchu.
Lidi nastupovali, vystupovali a šestka statečně uháněla spletitými uličkami ke svému cíli. Profičela kolem Intermarché v Grand Couronne, bravurně zakroužila na prťavém kruháči, a za chvíli jsem vystupoval u místní pošty. Při mé poslední návštěvě ji nějaká parta přepadla a vyloupila.
Neměl jsem naspěch, v prázdninové Normandii ubíhá čas svým tempem, ale čekala mě večeře u Jean-Clauda a Nicolle a těšil jsem se na ni. Budeme si vybírat cíl zítřejšího výletu a já už od rána s potěšením rozumoval, kam by to mohlo být.
K Nicolle a Jean-Claudovi jsme s Didiem a Nicou dorazili asi o hodinu později. Didier zbavil plevele svůj oblíbený záhonek rajčátek, Nicou skoncovala s křížovkou a já se s úlevou osprchoval a převlékl do aspoň trochu společenského.
Časem jsem se v Normandii naučil brát pozvání k prostřenému stolu velmi vážně. A těšit se. Podobná pozvání se pro mě změnilo z události gastronomické na společenské potěšení. Setkání a milými lidmi, povídání o všem možném, celkem jedno, o čem a to vše v plodné půdě silných emocí. Jistě, něco se pilo, pojídalo a hodnotilo, ale to byla jen třešnička na dortu pohodou nabité atmosféry. Čas postupně ztrácí svůj smysl a často jsem si přál, aby ty pohodové chvíle pokračovaly až do rána.
To, jak jsem věděl, není v Normandii nic neobvyklého a jednou mi Didier barvitě vyprávěl o oslavě v místním sále. Tři dny a tři noci bez spánku! Vím zcela jistě, že bych to nedal, odpadnul jako první, ale přál bych si u toho být. Pustit z hlavy zbytek světa a jen tak lelkovat za jeho periférií.
Večeře u Nicolle a Jean-Clauda nebyla výjimkou. Krásně prostřený a nazdobený stůl, talíře, příbory a ubrousky jako v prvotřídní restauraci a středu stolu vládlo několik láhví. Jean-Claude se ke mně s lahví Ricarda naklonil. ,,Pastis?“
Ze skleničky na mě zaútočila omamná vlně lékořice, usedli jsme, rozproudila se debata, rozcinkaly příbory. Bylo snadné vytěsnit vzpomínky na dotěrnou existenci cholesterolu. Denní světlo za oknem zešeřelo, přešlo do černočerné tmy jen tu a tam přerušené skromným žlutým světlem kandelábrů.
Ručičky hodin se přiblížily k půlnoční dvanáctce, když jsme se smíchem loučili a teprve když jsem spokojeně odplouval do říše snů, napadlo mě, že jsme se asi nedostali k naplánování naší zítřejšího výletu. Pravděpodobně na to nezbyl čas, nebo tak něco. Zítra ráno vyrazíme, nakonec – je jedno kam. Jsou prázdniny.
Auto uhánělo rychleji, než bych si přál. Jako celý život. Krajina za oknem, spěchala kamsi dozadu a Nicolle ze sedadla spolujezdce se na mě otočila a bodla prstem směrem k nevlídné obloze. ,,Máš plavky?“
Otázka byla na místě. Západní vítr hnal oblohou nad Seine Maritime neuspořádané chomáče černých mraků a zelená krajina se ukrývala v cárech řídké mlhy. Napadlo mě, jestli jsem nebyl příliš optimistický, když jsem si přibalil i ručník, dokonce opalovací krém a sluneční brýle. Ale počasí v Normandii se někdy mění docela rychle a nezbylo než si věřit.
,,Já jo, vy jste si je nevzali?“ ujišťoval jsem se.
,,Jasně že vzali,“ potěšil mě od volantu Jean-Claude. ,,Je docela teplo a vyráchat se můžeme, i kdyby pršelo, ne?“
Podle jmen městeček na značkách jsem se marně snažil odhadnout cíl naší cesty. Ta jména mi neříkala vůbec nic, ale odhadnul jsem, že fičíme někam k severu. Pobavilo mě jméno jedné odbočky: Bourville! Kdo by neznal slavného komika.
,,To městečko má nějakou souvislost s hercem Bourvilem?“ vyzvídal jsem.
,,Ne, ten žil a je pohřbený v Montainville, kousek od Paříže,“ poučila mě Nicolle a Jean-Claude dodal: ,,Ale tady bydlí jeho známý imitátor, viděl jsem ho v televizi a jako kdyby mluvil skutečný Bourvil. Dokonce mu je i hodně podobný.“
V duchu mi vzdáleně zazněla melodie jeho písničky – Salade de Fruits…moje oblíbená a letní se vším, co k hezkému dni patří.
Vykoukl jsem z okna. Mraky začaly řídnout, mlha se rozplynula, rádio Normandie nás zásobovalo písničkami, reklamami a krátkými zprávami. Bohužel i aktuálním oznámením, že na pobřeží zmizely tři osoby a jsou stále nezvěstné. Pátrání pokračuje. Snad to dobře dopadne!
Proplétali jsme se maličkými přímořskými vesničkami a tu a tam jsem obdivoval za ploty domků zaparkované bárky různých velikostí, barev a výšky stěžňů.
Snažil jsem se upamatovat, jestli při včerejší večeři napadlo jméno našeho cíle, jenže se Jean-Claudem tu byla potíž. Svou vojenskou službu absolvoval na válečné lodi a za ty tři roky navštívil více zemí, než já bych dokázal vyjmenovat. Rád se o svých cestách rozpovídal a já se v tom většinou úplně ztratil. A připomínal si, jak jsem se před revolucí čas od času snažil někam vycestovat. Na různé ponižující procedury, které nakonec nikam nevedly a pokaždé mi to přišlo docela líto. Jean-Claude toho zažil hodně a nenapadlo mě nic, co by ho mohlo ještě překvapit.
Ačkoliv, jednou jsem ho zažil docela zaskočeného. Stalo se to ještě za socialismu. Seděli jsme kolem stolu v restauraci v centru jednoho krajského města. Prostředí té restaurace se v ničem nepodobalo těm dnešním. V jedné chvíli se Jean-Claude zvednul a nic netuše se odšoural na toaletu. Já tam byl před chvílí a jsem byl zvědavý, jak to dopadne. Stručně jsem společnosti vylíčil tu nevábnou páchnoucí místnost. Stěna natřená asfaltem končila v korýtku páchnoucí moči a cigaretových špačků.
Jean-Claude se vrátil, netrvalo to dlouho, s poněkud strnulým úsměvem a my se pracně snažili nerozesmát. Klesl do dřevěné židle s vysokým okrajem a po chvíli zamyšleně prohodil. ,,C'était sauvage…! To bylo divoké.
Zadumaně jsem sledoval domečky vesniček, auto neochotně krotilo svoji dychtivost po rychlosti a když jsme minuli ceduli – Veules-les-Roses, uculila se na mně Nicolle se na mě uculila. ,,Jsme na místě - Veleroz…“ Nad hlavou mi nesměle rozblikala mdlá žárovečka. To jméno včera padlo, jen jsem netušil, o co se jedná. To se mi stává, když přijmu dva základní pilíře francouzské gastronomie. Aperitiv na začátku a digestiv na konci menu.
V rádiu už chvíli probíhala debata o vlivu menopauzy na ženskou psychiku a posluchačky hrnuly na moderátorku své problémy. Docela rád jsem vystoupil.
Veules-les-Roses, jak jsem zjistil, je mini vesnička s asi šesti stovkami obyvatel a kdo neví, asi by neměl pražádný důvod stočit volant volant právě tímto směrem. Ovšem, to by byla veliká chyba!
Na kraji městečka oznamovala příchozím zelená cedule, že vstupují do vesnice, která byla v roce 2117 vybrána mezi nejhezčí vesnice Francie.
,,Tudy,“ upozornil Jean - Claude na nenápadnou pěšinku, která nás dovedla k hezkému dřevěnému altánu s nápisem: Cresson.
,,Cresson?“ otočil jsem se na Nicolle.
,,Ano, řeřicha,“ přisvědčila vážně Nicolle a pokračovala. ,,Vidíš ten pramen a vodní plochu?“ Za altánem opravdu tryskal z betonové náruče vydatný pramen průzračné vody a ten naplňoval velikou plochu, přibližně jako půlka fotbalového hřiště. Rozparcelovanou nízkými zídkami.
,,Co to je,“ tápal jsem. ,,Nějaký bazén?“
,,Svým způsobem ano,“ přispěchal s vysvětlením Jean-Claude. ,,To, co vidíš, je pramen nejkratší řeky ve Francii, měří něco přes kilometr a tahle vodní políčka jsou cressonnière. Od čtrnáctého století se tu pěstuje řeřicha. Je to známé místo a místní řeřicha má charakteristickou chuť. Je to takový zimní špenát a polévka z něj je vyhlášená.“
,,Je to sezónní záležitost,“ dodala Nicolle. ,,Období pěstování začíná v půlce srpna a končí někdy ke konci května. Ta políčka jsou majetkem města a má je pronajaté jeden místní pán. Ve vodě tu čvachtá od svých šestnácti let a už brzy půjde do důchodu. Nemá nástupce. Nikdo to prý nechce dělat, protože si pořád máčíš nohy i ruce ve vodě, ta má podle sezóny čtyři až sedm stupňů. Vody je tu sice asi jen deset centimetrů, ale ani tak to nikoho moc neláká.“
,,A co bude dál?“ vyzvídal jsem.
,,To se uvidí,“ pokrčil Jean-Claude rameny. ,,Letos druhého června skončil termín veřejné soutěže na pokračovatele. Zatím, pokud vím, se nikdo nepřihlásil. Doba se mění a je možné, že po šesti stech letech dorazí historie místního cressonnière na konec své historie.“
Zvolna jsme postupovali podél říčky a začalo mi docházet, proč jsme přijeli právě na tohle místo.
Veules-les-Roses spočívá v náručí údolí, které vede až k pobřeží oceánu. A jak jsme se courali uličkami bylo stále jasnější, proč. Napadlo mě, že snad ani nejsme ve vesničce, ale ve filmové dekoraci pro pohádku se skřítky, rusalkami, a nedivil bych se kdyby i vodníky, protože cestička nás vedla podél malebné říčky La Veules.
Ta pospíchala kamenitým korytem k nedaleké pláži, jak jsem zjistil z informačních cedulí, a je opravdu považována za nejkratší v celé Francii.
Život jepičí, ale o to pestřejší. Po obou březích je obklopená bující sytou zelení a spoustou květů, v průzračné vodě se vlní závěje dlouhých zelených řas, a prohání barevní pstruzi. Občas je možné přejít po stylových dřevěných můstcích na druhou stranu. Obdiv vzbuzují rozvážně se otáčející řasou pokryté lopatky tří působivých historických mlýnů. Krásně zrestaurovaných. Ze čtvrtého zbyly jen mechanické pozůstatky turbíny, která od roku 1897 vyráběla elektřinu. Mezi prvními v Normandii a jen o jedenáct let po Paříži.
,,Těch mlýnů tu původně klapalo třináct a jejich historie sahá až do třináctého století. Vyráběl se tu řepkový olej a později mlelo obilí,“ informoval mě Jean-Claude, který městečko pravidelně navštěvoval.
,,To je nádhera,“ vydechnul jsem obdivně.
A byla. Veules – původně rybářská a tkalcovská vesnice. Vzkvétala hlavně díky rybolovu a později díky přádelnám lnu.
V uličkách vládla jedinečná atmosféra, mix rybářských domků, hrázděných stavení s rákosovými střechami a velkých elegantních vil postavených během rozkvětu letoviska v 19. století. Květiny všech druhů a odstínů, převládaly pelargónie a růže. Městečko dostalo své současné jméno v roce 1897. A jak oznamovala jedna z informativních cedulí, na počest této pamětihodné události vysadili obyvatelé před svými domy růže. Ty zůstaly dodnes.
Pokračovali jsme podél říčky, tu a tam nás cestička Champs Elysées zavedla přes stylové můstky tu na jednu, tu na druhou stranu a po chvíli se před námi vynořil vzdálený modrý obzor oceánu. Vánek vymetl oblohu do azurova a zlatavé paprsky změkčily pobřežní scenérii jako z pohádky.
Údolí Veules odpočívalo v sevření velkolepých kamenných obrů, vysokých křídových útesů. Jean-Claude se rozhlédnul a s pohledem plným vzpomínek poznamenal. ,,Côte d'Albâtre!“
Alabastrové pobřeží. Bylo co obdivovat. Pokud vypadalo celé městečko jako kulisa filmu, pak pláže a okolí rozhodně nekazily dojem. Do sametova posekané trávníky, lavičky, promenáda, květiny, hřiště pro děti a pro ty nejmenší dokonce veliké brouzdaliště.
Podél pohodlné prkenné promenády zářila řada bílých plážových domků. Korzující spokojení návštěvníci, na trávníku i pláži pobíhaly děti a na vzdáleném obzoru se rýsovaly bílé trojúhelníky plachetnic. Carte postale, jak se ve Francii říká podobným půvabným scenériím.
I pláž tu byly nezvyklá, postupující odliv odhaloval oblázky, mezi kterými prosvítaly plástve písku a na procházku k ustupujícímu oceánu zvalo důkladné dřevěné molo. Rybáře, romantiky a všudypřítomné hartusící racky. Ze zeleně svahů vykukovaly půvabné stavení s výhledy, které bych si přál mít. Řekněme na pár letních týdnů. Možná napořád.
,,Není divu, že bylo tohle městečko vybráno mezi nejkrásnější ve Francii,“ poznamenal jsem s obdivem. ,,Muselo to vyhrát bez větší námahy!“
,,A to se pleteš,“ upozornila mě Nicolle. ,,Poprvé se do soutěže přihlásilo v roce 2014, ale neuspělo. Místní zvedli hozenou rukavici, pustili se do díla a o tři roky později mohli oslavovat. Starosta to tenkrát komisi prezentoval jako – dvacet let práce!“
,,Ale nezdá se, že by měli přehnaně co dělat,“ pokrčil jsem rameny. ,,Hodně toho zařídila příroda a samotné místo, ne?“
,,Bylo toho docela dost. Museli odstranit nevhodné reklamy, antény, asfalt kolem kostela sv. Martina nahradit původní dlažbou, vyspárovat zdi, provést kompletní úpravu pobřeží, zlepšení přístupových cest k památkám a mlýnům…bylo toho opravdu hodně.“
,,Takže takový trochu návrat do minulosti,“ pochopil jsem. ,,Reklamy na pojištění a satelitní antény i s kabely pryč, vysadit květiny, všechno natřít, pospravovat, upravit?“
Nicolle přikývla a ukázala kolem. ,,Stálo to za to.“
Jean-Claude zamyšleně přikývnul a dodal. ,,Kdysi to tady vypadalo jinak. Jezdili jsme se sem koupat a odpočinout a ta dnešní pohodová atmosféra vypadala mnohem divočeji. Útesy po obou stranách mi připadaly strohé a nespoutané a když potemněla obloha, měl jsem pocit silné výhružnosti tohoto místa. Vítr hučel, ohýbal koruny stromů, divoké tmavé vlny přílivu se s hukotem vrhaly na skály. Byl to opravdový souboj titánů. Několikrát jsem tu podobné divadlo přírody zažil a šel z něj respekt. Člověka nemůže nenapadnout, jak je nepatrný a zranitelný. Vládl tu duch nespoutané minulosti.“ Jean-Claude se trochu s pohnutím rozhlédnul. ,,Ani nevím, jestli je to teď lepší.“
,,A přesto,“ pokračovala Nicolle, ,,už dávno se Veules stalo oblíbeným místem Pařížanů. Moc rád tu pobýval třeba Guy de Maupassant a taky Victor Hugo. Je tu po něm dokonce pojmenována nedaleká jeskyně, rád tam sedával, meditoval i psal. A pamětní deska na slavnost pro místní děti, kterou pro ně v roce 1882 uspořádal.“
Zadumal jsem se. Možná bych si příště mohl vzít papír a tužku a na chvíli se v té jeskyňce uvelebit, napadlo mě. Pokusit se přivolat múzu Viktora Huga a na stejném místě zkusit něco napsat. Pokud tedy, mihlo se mi myslí, pokud si tam občas někdo neskočí ulevit…
Nicolle se na chvíli odmlčela. ,,Jezdilo sem hodně, sportovců, politiků, umělců dokonce i impresionisté.“
Vyjmenovala řadu jmen, které mi však vůbec nic neříkaly. Občas v Normandii narazím na malou kulturní bariéru. Jednou jsem zkusil vypátrat, jestli někdo z místních zná nějakou naši, pro nás slavnou, osobnost. Zpěváka, herce, kohokoliv. U stolu zavládlo zahloubané ticho a pak jsem si už podobné otázky odpustil.
,,Taky bych si dal říct,“ povzdechnul jsem. „Jenže to je od nás trochu z ruky. Je to zvláštní místo. A ty nádherné domy!“
,,Vždycky tak pokojné nebylo,“ pokrčil rameny Jean-Claude. ,,V červnu 1940 proběhla ve vesnici zuřivá bitva. Jedna řada domů úplně zmizela.“
Nenapadlo mě, co na to říct.
Roztáhli jsme si osušky na kousku teplého písečného místečka a vylovili z batůžků něco k zakousnutí. Odpočíval jsem a se zájmem pozoroval vzdálené ústřicové pole zvolna se nořící z ustupujícího odlivu.
Sluneční paprsky se nám opřely do tváří a pilní racci opodál usilovně slídili po nějaké dobrotě, které jim tu vzdalující se oceán ponechal.
Přemýšlel jsem. O Veules. Kolik městeček na světě má celou dlouhou řeku jen pro sebe? O tom, jak se místním pilným lidičkám v měnících časech dařilo přizpůsobovat, zkrášlovat místo kde žili. A představoval si, jak tu v dávných dobách korzovaly půvabné dámy v nadýchaných krinolínách po boku ctihodných pánů v černých tvrďácích a bílých límečcích. Moci se tak vrátit v čase a projít se s nimi.
Zdejší lidé museli být, a stále jsou, hodně podnikaví a pracovití. A taky společenští. Nedivím se, že tohle mimořádné místo svým kouzlem a atmosférou po staletí přitahuje spousty návštěvníků a že se vracejí.
Nechají se unášet duchem pohody, hemžením a lákavými vůněmi místního tržiště, kde není kam spěchat nespěchat. Jako my. Zapomenout na všední starosti, projít se náručemi květů a syté zeleně, starosvětským duchem malebných krámků s atraktivně vystaveným zbožím.
Obzvláště mě upoutal jeden boutique s anglickými výrobky. Domácí marmelády s krásnými etiketami, takové, které si položíte v kuchyni na polici a nikdy je neotevřete. Nádherné hrníčky na doušek teplého čaje, když se za oknem k zemi snáší záclony chladného sněhu a vám je smutno, že léto skončilo a dále žije už jen ve vzpomínkách. Barevné vlněné deky, které vás zahřejí přívětivostí usměvavé prodavačky…jen nerad jsem odcházel.
Veules je jedno ze 184 městeček, které získalo ocenění. Z třiceti tisíc podobných míst ve Francii. To stojí za zamyšlení.
Taky o tom, jestli jsou podobné vesničky i u nás. Bez opuštěných reklam zplihle visících na plotech, oloupaných satelitních antén, billboardů s vykutálenými tvářemi politiků na domech.
A jako Veules utopené v květech. Čisté, klidné, s atraktivními a elegantními výklady. Kam je člověku milo zajet a pobýt. Snad ano, nevím. Ale bylo by to hezké.
Co dodat? Možná jen to, že pokud vím, dodnes se místním nepodařilo sehnat nikoho, kdo by chtěl pokračovat v mokré práci na řeřichových políčkách. Budu jim držet palečky. To městečko má jen pár set obyvatel, ale jsem si jistý, že bych o něm dokázal napsat celou knížku.
A snad mohu ještě vzpomenout slova Viktora Huga napsaná na nedaleké pamětní desce.
V tom slavnostním okamžiku, hory, divoké moře, vítr, ztichly a utichly ve svém křiku. Stařec sledoval zapadající slunce a slunce sledovalo umírajícího starce. V.H.
Hugo, zdá se, byl moc hodný a laskavý člověk. Možná i proto prožil spoustu let v exilu, kam prchnul před Napoleonem III.
Vím, není to úplně optimistický konec, ale život už je někdy takový. Byl to moc hezký den. Kdyby se místní jednou rozhodli z té dětské slavnosti Viktora Huga udělat každoroční tradici, rád jim v tom přijedu pomoci.
Mohl bych třeba mýt nádobí, nebo loupat brambory. Co by člověk neudělal pro rozzářené a usměvavé oči dětí.
Bylo snadné minout značku Veules-les Roses a napadá mě, kolik podobných ukazatelů v životě míjíme a s klapkami na očích pokračujeme po známé a bezpečné životní cestě.
To kouzelné místo jsem k večeru opouštěl s určitou nostalgií v duši. A taky s uspokojivým vědomím, že tu pro nás bude, tak jako už po staletí, i nadále.
Pod bezpečnou ochranou mohutných skalních útesů. V náruči bujné zeleně a pestrých květů. A nově, v obklíčení mnoha parkovišť, které zbudovali pro vděčné návštěvníky. Jako jsem byl i já.
