Článek
Obrázek ze staré půdy.
Baie de Somme jsem vždycky považoval za místo, které rozhodně stojí za návštěvu, kouzelnou pastvu pro oči. Při své první návštěvě toho místa jsem jen obtížně hledal slova, kterými bych ho popsal. Jeho krásu a neobvyklost zdůrazňují pestré kolonie ptáků, tuleňů vyvalujících se na písečných dunách, trochu omšelý maják na břehu i spousta dalších věcí a mé vzpomínky na ten záliv se mi vrátily hodně neobvyklým způsobem.
Ano, ta oblast za návštěvu stojí, ale ne všichni o tom kdysi museli být přesvědčení, spíš naopak. K tomuto poznání jsem došel úplně nečekaně.
V domečku po babičce jsem opravoval a natíral prastará dřevěná okna, společnost mi dělalo tiše hrající rádio a letité obrazy mých předků. Laskavé oči lidiček na mě shlížely skrz zaprášená skla ve starých oprýskaných rámech. Kdysi tu se mnou bydleli a některé z nich jsem nikdy nepoznal. Už dlouhé roky spali svůj věčný odpočinek a teď mi dělali milou společnost. Necítil jsem se sám a občas si s nimi povídal.
Na stěně visel i jeden můj-asi prastrýc. Mladý chlapec navlečený do neforemné uniformy s koženým opaskem s přezkou a blembákem na hlavě. Ta fotka na mě působila dojemně, protože přísně utažený opasek hrozil tu ještě dětskou postavu s chmýřím pod nosíkem přeštípnout v půli. V jakémsi starodávném ateliéru se opíral o květinový stolek. Oslovoval jsem ho Vili.
Trpělivě sledoval mé neumělé počínání se štětcem a barvami. A byl to on, kdo mě vrátil do vzpomínek na ten nádherný záliv na řece Sommě. Dole na obraze se psalo, že tam někde pobýval a podle toho co jsem se tam dočetl, myslím, že se mu tam nelíbilo. Ne, nemyslím, vím to.
Opatrně jsem odložil štětec, pohodlně se usadil do svého odpočinkového křesla a vybavil si ten teplý letní den, kdy jsme se rozhodovali, kam pojedeme na výlet. Bylo to před léty v Normandii, v Grand-Couronne. Jako obvykle jsme u aperitivu probírali různé možnosti až se nakonec Didier energicky zvedl, za chvilku se vrátil s tlustou žlutou brožovanou knihou a energicky jí pleskl o stůl. ,,Bon,“ řekl rozhodně.
Jmenovala se jednoduše: Normandie. Pak si s gustem usrknul voňavého pastisu, hrábnul do misky s chipsama a zahloubal se do ohmataných stránek. Padaly různé návrhy nakonec zbyly ve dvě jména. Hortillonnagesa Baie de Somme. Ani jedno mi neříkalo vůbec nic, tak jsem se zeptal.
,,Je Hortillonnages u oceánu?“ Ne.
,,A Baie de Somme?“ Ano. Bylo rozhodnuto. Nicou přinesla mísu se salátem lákavě vonícím zálivkou vinaigrette, proutěný košíček s kusy ještě teplé bagety a já se mohl v klidu zasnít nad příslibem věcí příštích. Život byl fajn.
Nazítří ráno jsme rychle nabalili maličký piknikový koš a vyrazili do boje s kilometry krásné tříproudé dálnice vedoucí nás kamsi na sever. Šťavnatá, sytě zelená normandská krajina za oknem renaultky rychle ubíhala a já si ji s pocitem hlubokého uspokojení užíval.
Profičeli jsme kolem směrovek na Dieppe a Tréport a asi po hodině a půl zaparkovali na Point du Hourdel. Netušil jsem kde jsme se ocitli, ale bylo to jedno. Kousek za parkovišťátkem se k obloze vzpínal veliký bílý maják. Bylo jasné, že jsme u pobřeží.
Když jsem dorazili k úpatí bohužel zamčeného majáku, a obešli jej, na chvíli jsem upadnul do zmatku. Kde je oceán? Už jsem věděl, že vody oceánu v Normandii jsou povahy vrtkavé a nestálé, ale vždy jsem je mohl vidět někde v povzdáli. Tady ne.
Odmalička bylo mým přáním navštívit maják a pokaždé jsem ho měl spojený se strmými skálami, vířícími a vzdouvajícími se vlnami a hukotem živlů. Tady poklidně korzovalo několik turistů s foťáky, na obloze plné mraků se míhali bílí racci a tam, kde jsem s jistotou čekal vlny a lodě, jsem s úžasem sledoval něco opravdu neobvyklého, podivného, a tak trochu mimozemského.
Nesmírná plocha různých lesknoucích se rybníčků, hluboké klikaté brázdy vyryté vodními proudy v písečném dnu a zelení porostlých ploch a ty brázdy nepravidelně rozparcelovaly tu rozlehlou pláň na obraz, který mohl být docela dobře nakreslený Paulem Cézannem. Nad tím vším se tetelil a vlnil horký letní vzduch. Zubatý reliéf domečků na protější straně se mi jevil jako fata morgana na Sahaře.
Obrátil jsem se na Didiera a Nicou, kteří stáli za mnou a culili se mému překvapení. ,,Na co se to díváme?“
,,Baie de Somme,“ odvětila potutelně Nicou. ,,Maličký kousek Picardie. A věř nevěř, jedné části těch parcel se říká taky Molière!“
,,Aha, ale Baie znamená záliv, kde je voda?“ tápal jsem.
,,Díváš se na asi tisíc sto fotbalových hřišť. Tenhle záliv je větší než ten u Mont Saint Michel a v něčem je úplně odlišný. A taky pokaždé jiný. Za přílivu, za odlivu, hodně záleží na koeficientu, kam až voda vystoupá a ty zelené plochy jsou zaplavené jen při větších přílivech. I tu se za odlivu procházejí stáda oveček. Voda se přihrne až při přílivu.“
Na té zvláštní ploše se opravdu rýsovalo několik stádeček bílých vlněných chomáčků, které se pokojně pásly. Zjevně bez obav, že by je oceán, jakkoliv ohrožoval. A jak jsem byl poučen, některé ty ovečky jsou původem z Yorkshire. Herriot by měl radost. Já taky.
,,Dá se projít na druhou stranu?“ pátral jsem.
Nicou se zasmála. ,,Tak to bych nedoporučovala, snad s průvodcem. Číhají tam tekuté písky a je třeba být dobře obutý. Taky bys musel vyrazit ve správný čas.“
,,Musel bys umět dobře běhat v gumácích,“ dodal vážně Didier. ,,Místní příliv - říká se mu mascara, se od hranice odlivu vrací rychlostí tři metry za vteřinu. Využívají toho místní na kajacích a nechávají se jím unášet zpátky k pevnině. Pojďme, zajedeme do Sainval. Víš, že tam má Nicolle tetu?“ Nevěděl jsem, ale byl jsem zvědavý. U majáku jsme se ještě na chvíli postáli a Didier ukázal k nedaleké písečné duně.
,,Phoque,“ řekl jen a Nicou nadšeně zacvakla svým mini aparátkem. V písku tam pokojně klimbala skupinka tuleňů. Vysílali vlny pohody a nadšené lidičky na břehu sledovali jen s vlažným zájmem.
Fascinovaně jsem hleděl na hlouček spokojených doutníkovitých strejdů. Byl to hezký pohled. Zvláště pro bídného suchozemce, jako jsem byl já.
,,Kolik jich tu je?“ zeptal jsem se.
Didier si promnul vousy a zamyslel se. ,,Přesně ti neřeknu, ale říká se, že v celém zálivu několik set.“
Zaparkovali jsme v Saint Valéry neboli – Sainval. Městečko pojmenované podle mnicha Valerica, který ho v sedmém století evangelizoval. Didier mrknul na hodinky a zavelel ke procházce po pobřeží. Beze spěchu jsme se šourali malebnými pestrobarevnými uličkami. Z okýnek k sobě se choulících, nízkých, starobylých domečků na nás ve vánku přátelsky pokyvovaly kvetoucí větvičky převislých pelargónií, dveře, okna a okenice zářily žlutou, červenou, modrou a ty barvy prý měly nějakou souvislost s loděmi, na kterých místní rybáři vyráželi na ryby.
,,Tady bydleli chudí rybáři a jejich rodiny, proto jsou ty domy tak maličké a nalepené na sebe. Často v každém bydlelo dost lidiček,“ řekla Nicou a cvakala foťáčkem.
Pobřežní promenáda nesla jméno Jany z Arku a byl jsem poučen, že stojíme u brány středověkého města. Cedule u prastaré kamenné brány připomínala, že:
,,Tudy 20. 12. 1430 projela Jana z Arku, při cestě z Crotoy, kde byla vězněna Angličany.“
Poslední cesta nešťastné Jany, směr Rouen a v paměti se mi mihl obrázek tamního náměstí, kde byl na hranici předčasně ukončen její krátký, ale barvitý život. I mostu, z něhož byl její popel přenechán tmavým vlnám a proudům hluboké Seiny. Ponurá doba. Kousek dále mě zaujaly dvě kulaté kamenné středověké vysoké věže.
,,Též zajímavé místo,“ pokračovala Nicou. ,,Tady v roce 1066 shromažďoval Vilém Dobyvatel vojsko před vpádem do Anglie. Poručil tu postavit několik set drakarů a přes kanál vyrazil s třítýdenním zpožděním, protože se náhle přihnala prudká severovýchodní bouře. Některé lodě poškodila, převrátila a pár jich vyvrhla na břeh. V té době to tu asi celé vypadalo jinak.“
A Didier dodal. ,, Záliv se v čase mění. S každým přílivem se mění tvar písečných dun, občas se mění některé strouhy vody křižující celý záliv a čím vyšší koeficient přílivu, tím větší změny.“
Nechal jsem se unášet představou Viléma Dobyvatele, jak ráno vystrčí rozčepýřenou hlavu z promočeného stanu a vzteklým pohledem přejede celou tu spoušť. Slabší povahy, jako já, by snad výpravu odvolaly, ale Vilémův případ to nebyl. Jak známo, nakonec se stal Anglickým králem. Na úkor chudáka Anglického krále Harolda, který bitvu u Hastingsu nepřežil. Aby ne, když v ní přišel o oko.
Rychle jsem zapudil obraz, jak se v těžké vlhké zbroji snažím na palubě vratké kocábky udržet balanc v dmoucích vlnách. Ve společnosti zarputilých válečníků a frkajících neklidných koní, ze kterých stoupá pára. Dejte pokoj…
Minuli jsme malou bílou kapličku, památku na místní rybáře, kteří zmizeli v hlubinách oceánu. A opodál v písku dvě dámy s kyblíky zaujatě dolovaly něco širokými motykami z bahnitého písku.
,,Sbírají červy,“ poznamenal Didier a když postřehnul jak ve mně hrklo, rychle dodal: ,,Jako návnadu pro rybáře. Ale ty ostatní hloučky s kyblíky si dolují škeble na oběd. Každý si může nasbírat denně jen pět kilo a škeble musí mít správný rozměr“
,,Ale nesbírají se tu jen škeble,“ doplnila Nicou. ,,Taky různé jedlé trávy na saláty. Jedny se jmenují Salicorne, a dokonce i prasečí uši. Salicorne si můžeš koupit i naložené ve skleničce. Jako okurky.“
,,Prasečí uši!“ zasmál jsem se. ,,Ten salát bych rád ochutnal, abych mohl říct, že jsem jedl salát z prasečích uší. Kdo by mi to doma uvěřil.“ Ačkoliv, kdybych řekl, že to bylo v neknedlíkové Francii…pomyslel jsem pro sebe.
,,Je to docela dobrá živnost, i když sezónní. Ten sběr živí asi sto čtyřicet rodin a je vydáno asi 345 licencí na dolování škeblí. Ti licencovaní mohou ze dna zálivu vytěžit maximálně 120 kg škeblí denně. Jen v listopadu a prosinci, kdy v zálivu místo lodiček zavrčí motory traktorů. Ovšem musí sebou pěkně hodit, příliv nepočká. Váhu kontroluje policie!“
,,A co když někoho načapou, že švindluje,“ zapochyboval jsem o možnostech kontroly, ale Didier mě vyvedl z omylu. ,,Policisté mají své váhy a co je navíc, bez pardonu odeberou. Pravidla jsou pravidla!“ A pak to možná sami zbaští, napadlo mě.
V dáli se zhmotnila odvážlivců zvolna k nám čvachtající od protějšího břehu. Sportovci, v tomhle terénu, pomyslel jsem si. Tři kilometry a terén opravdu nevypadal jednoduše.
Podél pobřeží se pomalu projíždělo několik děvčat na koních. Asi se tu opravdu nedalo nudit a na své si tady mohli přijít i zanícení ornitologové, protože celá plocha zálivu, hlavně její část zvaná Le Parc du Marquenterre, byl pravým rájem pro asi tři sta šedesát druhů ptáků. I stěhovavých. Takže v rozdílných ročních obdobích tu hnízdily doslova mračna různých druhů. Ornitologové, aby se sem rovnou přestěhovali. Polkl jsem poznámku, že místní kuchaři musí znát opravdu hodně receptů. Nedalo se úplně vyloučit, že ne všechno živé musí nutně ve Francii skončit na talíři.
,,Taky si tu můžeš koupit výlet na kánoi k tuleňům,“ dodala Nicou a na konci promenády jsme se otočili zpět. Zvon místního kostela odbíjel poledne a vítr k nám přivál vůně z restaurací. Smažená cibulka, grilované maso, čerstvé pečivo…
,,Jdeme na oběd,“ rozhodnul Didier.
V místní útulné, letitým dřevem vykládané, restauraci už cinkaly příbory a svědomitě pracovaly čelisti spokojených hostů. Uvelebili jsme u okna, beze spěchu studovali jídelní lístek a s uspokojením sledovali, jak se ve vlnkách vnitřního kotviště jemně pohupoval les stěžňů trčící z palub výletních plachetnic, a procházeli se turisté. Občas po cyklostezce profičela skupinka cyklistů v barevných dresech a jak jsem se dozvěděl, dalo by se na kole dojet až do Roscoffu na samotné špičce Bretaně. Jistě, je to přes šest set kilometrů. Ale cesta by vedla nádhernými místy. Kdybych ujel denně šedesát kilometrů…
Z mých poněkud fantaskních úvah mě do voňavé reality vrátil úslužný číšník. Naservíroval nám svůdné talíře krásně nazdobených uměleckých dílek. To mé spočívalo na základně ze salátů, netuším, jestli obsahoval i vepřové uši. Růžové krevety, slanou vodou vonící slávky a kus do zlatova opečené ryby trůnil na vrcholku té nádhery. Plešatý majitel restaurace se na mě od pultu potěšeně zakřenil, když jsem na talířem cvaknul aparátem.
Roscoff, Jana z Arku i Vilém Dobyvatel byli zapomenutí a Didier s Nicou pozvedli skleničky voňavého růžového vína: ,,Čin čin,“ zazvonily skleničky.
Jídlo bylo stejně dobré, jak vypadalo a při kávě jsme plánovali co dál. Didier měl trochu záhadný nápad: ,,Zajedeme se podívat do Crotoy na protější stranu zálivu. Ty s Nicou pojedete vlakem, a já vás na konečné vyzvednu autem.“
,,Vlakem?“ pozvedl jsem překvapeně obočí.
Pokud měla být cesta vlakem kolem zálivu překvapení, pak se to podařilo. Na prťavém půvabném nádražíčku dýchavičně odfukovala a supěla vpravdě letitá, ale vzorně udržovaná lokomotiva a jak jsem se dozvěděl, kdysi pomáhala stavět Panamský průplav. Za ní trpělivě čekaly na hvizd výpravčího starodávné dřevěné vagóny, červené, zelené a stejně jako lokomotiva krásně natřené. Naleštěné jako by včera vyjely z dílny.
Usadili jsme se na dřevěných lavicích u okna, abychom si mohli užít výhled na záliv, byť bez vody, a když se konečně ozvala píšťala, lokomotiva se namáhavě rozpufala, vyfoukla mračno páry a zvolna jsme se hnuli kupředu. Nicou mě informovala, že je možná i cesta s občerstvením, tedy celým obědem a ten bývá připravován v samostatném vagóně.
Vláček se s kodrcáním rozvážně sunul kolem zálivu a k mému překvapení projížděl docela často různými porosty, takže výhledu na záliv jsme si moc neužili. Trasa měřila asi patnáct kilometrů, s jednou zastávkou v Noyelles-sur-Mer, a když jsme vystoupili v Crotoy, vzpomněl jsem si, že jsem v dětství cestoval téměř stejnými dřeváky.
I ty tehdy táhla funící černá lokomotiva chrlící oblaka páry a my to v oné době považovali za běžný dopravní prostředek. Generace uvyklá elektrickým rychlovlakům polykajícím téměř neslyšně stovky kilometrů by si tuto cestu určitě vychutnala více.
Ale i tak jsem byl za tuto vzpomínkovou zkušenost hodně vděčný a v mysli mi vytanula vzpomínka na moji nedávnou cestu z Prahy. Rychlíkem. Se zaplacenou místenkou jsme se pokojně uvelebili v kupé. Bohužel do soupravy nedorazil jeden vagón a zmatená nekomunikující průvodčí k nám nakonec napěchovala hlouček školáků. Kupé si nezadalo s krabičkou sardinek. Chlapcům změna zjevně nevadila, byli rádi že si vůbec někam sedli a polovinu cesty jsme poslouchali jejich hlučnou zábavu. Naše putování kolem zálivu, i bez místenky, bylo pomalejší, ale rozhodně příjemnější.
Když jsme dorazili do Crotoy, Didier nás už čekal na lavičce na místním nádraží. Den se překlopil do pozdního odpoledne, sluníčko se zvolna sklánělo k obzoru oceánu a velebná plocha zálivu se vylidnila.
Nastal příliv. Snad metr vysoká vlna se k nám hnala rozhodně rychleji, než bych v gumákách dokázal pádit a scenérie písečných dun a zelených ploch se jako mávnutím kouzelné hůlky přeměnila na to co jsem původně čekal. Důstojná vodní hladina, připoutané lodičky doposud nakloněné a odpočívající na písku se rozhoupaly v mírných vlnách a oceán se stal oceánem.
,,Je to jako obrovský chameleón,“ vydechnul jsem obdivně.
,,A taky jako Klondike. Celý záliv živí spousty lidí a mnoho z nich své živobytí doslova doluje ze dna,“ souhlasila Nicou. ,,Je to neobvyklé místo, hodiny bydlíš u zvláštní souše, tedy skoro souše - s rybníčky a strouhami, stádečky ovcí, za chvíli jukneš z okna a nic, než rozlehlá vodní plocha.“
,,Přiznám se, že mi by se to líbilo,“ přikývl jsem. ,,Klidně bych si to tady tak rok dva vyzkoušel, protože celý ten chameleón se určitě mění i s ročním období.“
,,To máš pravdu,“ souhlasil Didier. ,,Nejsi první, koho něco podobného napadlo, podívej se na tamten dům.“
Otočil jsem se a opravdu. Na protější straně ulice se na mě z fasády jednoho rodinného domu usmívala tvář povědomého vousáče a kolem něj byly v barvách nádherně vyvedeny scény ze známé knihy.
,,Jules Verne. Tady napsal svou knihu Dvacet tisíc mil pod mořem! Je to zvláštní, že zrovna tady, kde není oceán nijak zvláště hluboký,“ pokrčil rameny. ,,A též tu pobýval Henri de Toulouse-Lautrec nebo spisovatelka Colette!“
,,To bych byl opravdu v dobré společnosti,“ uznal jsem. ,,Možná to tady taky jednou zkusím!“ A myslel jsem to opravdově. Vím, že jsem zdaleka nevyjmenoval všechno, co by mě sem mohlo přitahovat. Některé věci se musí zažít, slova je nenahradí. Baie de Somme k nim rozhodně patří.
Pomalu jsem se v myšlenkách vrátil do reality pokojíku s obrazem prastrýce. Ještě stále mě trpělivě sledujícího skrz letitý prach ve svém domově v oprýskaném černém rámu.
A opravdu až teprve teď mi začaly docházet neobvyklé souvislosti. Na zažloutlém papíře pod fotkou prastrýce Viléma jsem četl zašlá, ale zřetelná slova. Stálo tu: Wilhelm W…...gefallen am 24.6.2016 an der Somme.
První světová válka, bitva na Sommě, statisíce mrtvých, raněných, zmrzačených. Nad hlavou se mi rozsvítila žárovka.
,,Vili,“ zašeptal jsem pro sebe a pocítil, jak mi vlhnou oči. ,,Tak ty ležíš tam někde u břehů Sommy, a já jsem si poblíž, nic netuše užíval léta, pohody a prázdnin.“
Hlavou se mi začaly honit různé myšlenky. Hodně podivné. Napadlo mě, že nebýt první světové války, možná jen jedné, snad i náhodně vypálené střely, prastrýc mohl přežít. Nebýt první světové války, která stvořila Hitlera, možná nebyla ani ta druhá.
Pak by bylo jisté, že bychom já ani má rodina vůbec neexistovali. Možná by tu žili děti a vnuci prastrýce Viléma. Skoro úplně všechno, jak to dnes známe, by bylo úplně jinak, a nám bylo jedno.
Knoflík, napadlo mě. Kdybych mohl zmáčknout kouzelný knoflík a rázem zrušit obě světové války! Umožnit všem padlým pokračovat ve svých životech.
Pak mě napadla další úvaha, ještě bizarnější. Nebýt Hitlera, Himmlera, Goebbelse…nebyl bych ani já. A asi nikdo, kdo si tyto řádky přečte. Nebo veliká většina z nich. Nebyli bychom tady a že tu jsme právě my, je výsledek nespočitatelného množství náhod.
Zmáčknul bych tedy ten knoflík osudové spravedlnosti? Nevím. Kdo by z nás to udělal, kdyby mohl? Možná je dobře, že taková možnost neexistuje. Současnost by mohla být horší.
Oblastí těch bojů jsem v minulosti několikrát projížděl. Možná, napadlo mě, možná bych se tam měl vrátit. Pokusit se o nemožné, vyhledat pomníček se jménem prastrýce, podobný, jako stojí ně našem náměstí.
Pomníček se stovkami jmen občanů Vidlákova padlých v první světové válce. Na něm jsem jeho jméno i se stejným datem jako na obraze objevil. Po mnoha létech, kdy jsem ho míjel a jen občas ta jména přejel pohledem.
Pokud vím, polovina padlých v té bitvě se nikdy nenašla. Je možné, že jsem projížděl kvetoucími loukami, poli vonícími zlatými klasy zralého obilí a netušil, že tam někde odpočívá prastrýc Vilém.
Téměř určitě prastrýce nenajdu, ale mohl bych tam někde položit cedulku s jeho jménem a názvem jeho domova. Odjel do míst, kde neměl co dělat a zcela jistě tam odjet nechtěl. Podobně jako se tenkrát musel odebrat do války pan Josef Švejk.
Do nevlídného neznáma je prostřednictvím nepomíjející lidské hlouposti a zabedněnosti odnesl obludný pařát války. Stejně jako kdysi Viléma Dobyvatele do zálivu na stejné řece a dlouho před tím dokonce lodě Vikingů…
Rád bych tomu chlapci na letitému obrázku řekl, že se od jeho doby změnilo něco k lepšímu. Jenže myslím, že nezměnilo. A kdo ví, jestli se někdy změní. Rád bych věřil že ano. Jediná kulka nezabila jen prastrýce Viléma, a jeho celou budoucí rodinu. Zbyl tu po nich jen přes sto let starý smutný obrázek.
