Nausicaá

Nausicáa

,,Tak co na to říkáš?“ zeptala se Nicou. Do obýváku vplul Didier, opatrně třímal veliký oválný podnos a s grácií zkušeného číšníka ho opatrně uložil doprostřed stolu. Přiznám se, že mi oči, a to doslova, vylezly z důlků. Ze stříbrného podnosu se tyčila neuvěřitelná pyramida umně poskládaná z mořských plodů všeho druhu, většinu z nich jsem vůbec neznal.

Dnes už mi výraz- plody moře- voní tím čím jsou. Dálkami, temnými hloubkami oceánů, exotikou, pohodou u prostřeného stolu, kde vládne přátelský hovor, úsměvy a cinkotem skleniček. Uspokojujícím pocitem, že je vše tak jak to má být a nic by se na tom nemělo měnit. Dokud se u nás nezměnil režim, měl jsem v povědomí jen makrely, sardinky a takto vyzbrojen jsem dorazil do pohostinné náruče zelené Normandie. Vonící dobře uleželými sýry, co se samy rozplývají na jazyku, přílivy a odlivy, všudypřítomným halasem bílých racků.

Nestává se mi často, že bych ztratil řeč, většinou jen když jsem býval ještě ve škole u tabule na něco tázán, takže když jsem ji toho dne ztratil před kraby, krevetami a všemi podivnými stvořeními z hlubin, byla to pro mě zcela nová zkušenost.

Z podnosu na mě zavanula vůně oceánu, lačně jsem jí nasával a zvědavě studoval všechny ty tvory, jak by napsal James Herriot, velké i malé.

,,Úžasné,“ vydechnul jsem po hodné chvíli, ,,copak je tohle?“ ukázal jsem na jakési podlouhlé raky, kteří trůnili na vrcholku toho díla. Cihlově červení tvorečci na mě poulili svá lesklá černá očička.

Didier se spokojeně usadil v čele stolu, pohladil si vousy a vážně pokýval hlavou. ,,Tak to jsou langustiny,“ pravil a pak pokračoval. ,,Tohle jsou ústřice, krabi, moulles – ty už znáš, bulot – ty se jí s majonézou, stejně jako tyhle veliké krevety a teď to všechno ochutnáme. On y va! Jdeme na to.“

Na stole se objevil proutěný košíček s ještě teplou křupavou bagetou, z láhve bílého vína byla s něžným puknutím vytažena zátka a degustace mohla začít. Ale tady se objevily nesnáze a já zakolísal. Jak se to všechno jí? Nebylo to jednoduché. Kupříkladu, jak na kraba bezpečně opevněného v hnědém krunýři?

,,Ale to je jednoduché,“ zasmála se Nicou, musíš použít tyhle pomůcky,“ a ukázala na nářadí, kterým by se daly zvládnout menší opravy auta. Kleště, šroubováky, jakési kratší i podlouhlé dvojzubé háčky, dokonce i kladívko… hlava mi z toho šla kolem.

,,Budeme něco spravovat?“ zeptal jsem se trochu bezradně, ale to se už Didier zmocnil prvního kraba, uvážlivě ho položil doprostřed masivního prkýnka a s gustem kováře bacil kladívkem do krunýře. Kleštěmi nakřápnul klepeta, jako když se loupe ořech a názorně mi předvedl, jak z nich pomoci háčku vydolovat jemné bílé masíčko.

,,Vidíš, je to úplně jednoduché, na…“ podal mi ten podivný vercajk a mi to tedy jednoduché nepřišlo. Po krátkém zaváhání a několika neúspěšných pokusech jsem ho následoval. A o půlku hnědého kraba s pevnými a agresivně vypadajícími klepety se podělil s Nicou, která plnila skleničky zlatavým vínem z Bergeracu.

,,Tchin - tchin,“ zacinkaly skleničky a já se zvolna nořil do tajemství zcela nové gastronomie. Krabí opevnění se mi nakonec nějak podařilo zvládat, ale trochu mi přišlo, že se snažím vydolovat obsah vzpurného para ořechu. Od té doby se krabům snažím vyhýbat.

To růžovoučké krevety s bílými bříšky a dlouhými vousy se loupaly skoro samy, bulot – něco jako mořský šnek se špičatou zakroucenou ulitou, se dobýval prťavou vidličkou a chutnal s majonézou docela příjemně, i když lehce gumově. Mé kamarádky černé slávky nekladly odpor vůbec a utíkal jsem se k nim, abych si odpočinul od složitějších operací. Bílé jemné masíčko langustin byly vůbec nejlepší. A …nakonec k tomu muselo dojít, mi na talíři s něžným klepnutím přistálo několik rapatých šedých ústřic. Didier jednu otevřel s rutinou zkušeného ústřicového someliéra. Použil k tomu maličký speciální nožík s krátkou čepelí, a podal mi ji.

,,Podívej, takhle ji po okrajích uvolníš, aby ve skořápce lehce klouzala, pokapeš si ji citronem nebo touhle octovou zálivkou se šalotkou a šup s ní do pusy.“ A názorně mi to předvedl na své lastuře.

Jakkoliv to vypadalo jednoduše zaváhal jsem. Bylo nepochybné, že je ten nevábně vypadající tvoreček v ulitě docela vitální. Věděl jsem, že k tomu jednou musí dojít, se svou první ústřicí v ruce jsem pocítil hryzání pochyb a zakolísal ve svém odhodlání vsunout si do úst žijícího tvora. Nevím, co mě přesvědčilo, asi zvědavé zraky visící na mé možná trochu pobledlé tváři.

Odevzdaně jsem následoval příkladu Didiho a nechal si nešťastného slizouna zvolna sklouznout z perleťové postýlky do úst. Možná jsem měl zavřené oči, už nevím, ale…bylo to lahodné. Za oknem s bručením projel autobus linky F6 a do místnosti nám zavanuly levandule. Dokázal jsem to!

,,Tak,“ zasmála se spokojeně Nicou, která mě pozorně sledovala. ,,Teď máš v puse chuť celého oceánu!“

Od toho památného dne jsem měl mnoho možností seznamovat se s mořskými tvory na talíři a už bych ani všechny nedokázal vyjmenovat. Taky jsem došel k poznání, že tahle stvoření mají své sezóny, pravidla lovu a hlavně, když dorazí na talíř musí být čerstvá! Rád vzpomínám na sezónní maličké smažené rybičky ve Vendée, jmenovaly se Éperland a příjemně křupaly. A co se týká těch nešťastných ústřic, nikdy jsem nevynechal příležitost si na nich znovu pochutnat. Občas mě napadne, jak čerstvá může být mořská ryba poté, co absolvuje pouť na pulty našich obchodů.

Pak tu byly spousty dalších škeblí na všechny způsoby, stejně tak ryby právě vytažené z hlubin a prodávané u stánků manželkami rybářů. Ropušnice, malí žraloci, různí platýzi a při vzpomínce ke mně dodnes zavane vůně rejnoka na smetanové omáčce v Honfleur. Napříč časem a vzdáleností.

Popravdě, dnes už ani nevím, na čem všem vytaženým z moře jsem si pochutnával, protože občas jsem měl možnost si naložit na talíř různé mořské saláty a nebylo vždy jednoduché vše v nich identifikovat. Časem jsem se o to přestal snažit, jen jsem ochotně přijal fakt, že se i tímto způsobem stal oceán obohacující součástí mého života. A užíval si všeho, co mi bylo nabízeno. Vždy v příjemné společnosti, která zážitky povyšovala do nečekaných výšin.

Ale tenkrát to všechno bylo ještě vzdáleno a my si debužírovali nad stříbrným tácem a užívali si hladících slunečních paprsků letního dne. ,,Opravdu dobré, všechno,“ odpověděl jsem konečně na původní otázku Nicou, ,,tohle vám opravdu přeji, ale trochu i závidím.“

,,No vidíš, a znám i takové lidičky, co mořské plody vůbec nejí!“ Didier pokýval hlavou a navršil si na talíř štědrou další várku.

Nevěřícně jsem nadzvedl obočí: ,,To jako vůbec?“

,,Jistě, třeba vegetariáni, ale i někteří mí známí. Ale znám i paní, která nejí sýry!“ Pokrčil rameny, dolil nám do skleníček bledé víno a spokojeně se usmál, ,,aspoň zbude více pro nás,“ mrknul na mě.

,,Každopádně děkuji,“ vydechnul jsem, ,,mi tenhle tác přijde jako výlet do míst, kam bych se nikdy nedostal. 20 000  mil s Julesem Vernem, lepší exkurze do hlubin oceánu snad ani nemůže být!“

Didier se tázavě zahleděl na Nicou a ta přikývla.

,,Jasně že může,“ pravila trochu tajuplně, ,,chceš vidět tyhle všechny stvoření, a mnohem víc jiných, vidět v jejich skutečném prostředí a živé?“

I když jsem už věděl, že se za podobnou otázkou může skrývat leccos, rychle jsem odložil opatrnost, ,,jasně že chci, jak?“

,,Nech se překvapit,“ pokýval hlavou Didier a při tom zůstalo. Zapudil jsem hrůzné vzpomínky na výlet do jeskyní v La Bouille, který začal podobně nevinně a začal se těšit. Bude to moje další cesta ve stopách Julese Verna. V La Bouille jsem sestupoval do chladem a vlhkostí dýchající duše Země a teď nastoupím do Nautilu a sestoupím někam do hlubin? Opravdu spatřím všechna ta stvoření v jejich přirozeném prostředí, nejen na pultech stánků?

Jak se ukázalo, nemýlil jsem se.

O několik dnů později nás, po nočním dešti vlhké ráno, opět zastihlo v po dálnici spokojeně předoucí Renaultce. Didier šlapal na plyn ve stylu Jeremyho Clarksona a já se těšil na nové neznámé dobrodružství. Fičeli jsme kolem dozadu ubíhajících směrových cedulí a mě hřálo vědomí, že se blížíme k pobřeží, někam na sever. Jak nám hlásily odbočky na Dieppe, Le Tréport, Berck, přibližovali se k Calais. Mraky na obloze stále více prosvítalo sluníčko a zlatilo svými měkkými paprsky sytě zelené normandské pastviny.

V duchu jsem ještě pořád trochu setrvával u naší hostiny na stříbrném tácu. Až do té doby jsem si byl úplně jistý, že se mořských plodů nemůžu nikdy přejíst. Tak trochu jsem si to myslel ještě i druhý den, ale když se ve dveřích s tácem ruce objevil Didier třetí den, pečlivě ho umístil doprostřed stolu, mezi kleště a kladívka, pocítil jsem náhle úplné emoční vyprázdnění.

Po té co mi s definitivním klepnutím přistál na talíři poslední půlka krabího krunýře, věděl jsem to. I mořských plodů se dá přejíst. Tedy v Normandii, u nás ve Vidlákově ne. Statečně jsem se prokousával všemi těmi zvířátky a před očima se mi vybavovala lákavá představa dietního párku s rohlíkem a plnotučnou hořčicí. Poslední sousto jsem přivítal s upřímnou úlevou mučedníka.

Na cíl naší cesty jsem se těšil a jediné v co jsem doufal, že se nebudu muset potýkat s další várkou ulit a klepet. Převládal pocit, že už jsem s mořskými plody obeznámený více než dostatečně. Na tácu jich bylo víc než sto!

Projeli jsme mýtnicí, sjeli z dálnice. Boulogne-sur-Mer, hlásala cedule a už docela rozumným tempem se vmísili do ruchu místních ulic. V Boulogne jsem ještě nikdy nebyl. Ani v Calais, ale když jsem se zeptal na tunel pod La Manche, poznamenala Nicou bez zájmu, že tam není nic vidět. ,,Je to jen díra v zemi.“ I tak se na něj dalo pohlížet, ale já to dílo považoval za zázrak lidského umu.

O Boulogne jsem nevěděl skoro nic, ale to bylo jedno, protože jsem uviděl přístav a lodě a ucítil vůně pobřeží s křikem racků míhajících se na modré obloze. Skoro jsem zapomněl na cíl naší cesty. A ten se brzy vyjevil. Byl impozantní.

Didier zaparkoval auto a pomaličku jsme se blížili k něčemu velikému, členitému s bílými střechami, proskleněnému, podivných tvarů, jako kdyby tu zaparkovali mimozemšťané. Veliká bílá, různě členěná stavba s modrým nápisem nad průčelím. Nausicaá.

,,To je ono, jsme na místě,“ pokýval Didier hlavou směrem k budově.

Město nás přivítalo už úplně čistou letní oblohou. Za promenádou podál nekonečného pobřeží na nás vykoukla dlouhá písečná pláž, jemně šplouchající pokračujícím odlivem. Deky, hemžící se postavičky v barevných plavkách a tam někde v dáli tušení pobřeží Velké Británie. Kouzlo oceánu mě uchopilo do své nekonečné náruče a jako vždy mnou zacloumaly nečekaně silné emoce. Moji pozornost vzbudili hlídači sedící podél pobřeží na jakýchsi vyvýšených schůdkách, jako tenisoví rozhodčí, a pozorně sledovali dění na pláži.

,,O co jde,“ ukázal jsem na jednoho z nich. ,,Ti? No přece hlídají pobřeží jestli nepřiplouvají Angličané,“ zasmál se Didier a mi teprve časem došlo, že se jedná o vtip narážející na známou řevnivost mezi oběma národy. Plavčíci hlídající koupající, hlavně v době rychle postupujícího přílivu, který neradno ho podcenit. Kousek od pobřeží se na vlnách poklidně houpaly tři bílé plachetnice se špičatými plachtami a nezdálo se, že by se chystaly zaútočit. Možná na piknikové koše a láhve vína, ale to představovalo nebezpečí jen pro jejich játra a cévy, pro nás ne.

Neubránil jsem se úsměvu, když jsem chvíli sledoval dvě opodál stojící dámy středního věku. Dobře jsem je znal. Potkával jsem je skoro všude. Byla to paní Fanny v sandálkách, žlutých šatečkách, přes ruku šmrncovní proutěný nákupní košíček, z něhož trčela nezbytná bageta. A paní Geneviève v důkladných střevících a přísně působícím drdolem s šedým podvraťáčkem na konci vodítka. Rezignovaně poklimbával s chlupatou hlavičkou na předních packách a po očku sledoval několik racků korzujících opodál. Dámy, hlavy těsně u sebe, klepaly o sto šest.

Oceán – neoceán, nádhera letního dne, všechno jim bylo jedno. Zdalipak, napadlo mě, by mi tohle prostředí časem taky až takhle zevšednělo? Dodnes nevím, neměl jsem možnost to vyzkoušet.

,,Bon,“ řekl Didier. ,,On y va,“ a rozhodně vykročil směrem k té podivné budově.

Nausicaá. Na chvíli jsem se před ní zastavil, abych si dopřál obdivného pohledu na to monumentální architektonické dílo a napadlo mě, že i kdybychom se už teď otočili a jeli zpátky, ta cesta stála za to.

Po vstupu do prosklených vstupních prostor velikosti menší nádražní haly mi konečně došlo, proč jsme tady. Mořské akvárium nevídaných rozměrů a jak poznamenal Didier, možná největší ve Francii. Podobně jako na nádraží tu hlučel všeobecný ruch, od stolečků z restaurace v jakémsi mezipatře na nás shlíželi spokojení hosté. Nicou poznamenala, že si pak taky zajdeme na oběd, ale tady že to je zbytečně drahé. Na druhé straně haly se procházeli návštěvníci mezi regály boutique.

Hlavou mi proběhnul trochu bizarní nápad, že bychom se mohli občerstvit aperitivem, posilnit obědem, potěšit kávou s něčím sladkým, koupit něco na památku a jít raději na pláž. Ale na to jsem rychle zapomněl, když nám mírně nazrzlá zubící se slečna za pultem podala vstupenky a pomaličku jsme se vnořili do tajemstvími lákajících oceánských prostor. Nepřeháním. Už jsem v Eurodisney pobyl na palubě Nautilu a zažil zlostný útok špičatého zobáku veliké chobotnice, ale jak jsme pomaličku postupovali rozlehlými prostory Nausicy, přišlo mi, že byl kapitán Nemo tak trochu příštipkář a napadlo mě, že i on by tu užasnul.

Nautilus se nemohl dostat do mělkých vod tak bohatých na všechnu tu pestrost, co nás sledovala zpoza skel akvárií. A ve větších hloubkách? Pravda, tam jsem nebyl, ale jaká tam mohla panovat viditelnost?

Zvolna jsme se sunuli v davu tmavými chodbami, různými podivuhodnými prostory, putovali po schodech nahoru, dolů a myšlenky na nedalekou pláž byly ty tam.

K popisu všeho, co tu bylo k vidění zažití by bylo zapotřebí snad jedné knížky. Na data a informace nemám paměť, ale na některé divy se mi dodnes nepodařilo zapomenout.

Nausicaá, jak mi Didier s Nicou vysvětlovali, je největší mořské akvárium v Evropě. Je asi třemi stovkami metrů v písku zakopaného potrubí napojena přímo na oceán.

Vody je v ní pět miliónů litrů vody, to je asi pět olympijských bazénů. Je protkána deseti kilometry trubek, které je nutno pravidelně kontrolovat, vodu upravovat, filtrovat lávovými kameny z jihu Francie, je tu jedenáct hydraulických sítí, osm pro slanou vodu, tři pro sladkou, tři procenta denně se mění.

Obdivovat tu můžete třináct různých ekosystémů. Nějak se mi z toho všeho zatočila hlava. Převládající myšlenka? Jak to bylo vůbec možné postavit a udržet v chodu, vylepšovat…

Ale po chvíli jsem všechna ta technická data vypustil a těšil se za společnosti všech těch mořských tvorečků. Jen pro zajímavost. V Nausicaá žije asi tisíc šest set druhů a celkově neuvěřitelných asi šedesát tisíc tvorů. Jsou tu výzkumné, výukové i rozmnožovací části. Samozřejmě ne vše přístupné, ale na všudypřítomných informačních modrých cedulích se o nich psalo.

Při procházení prostory jsem nestačil žasnout a když už jsem si byl jistý, že mě už nic nemůže překvapit – překvapilo. Znovu a znovu. Akvária za tmavými stěnami chodeb, do některých vedly okýnka jako z ponorky. Místnosti tonoucí skoro ve tmě, uprostřed osvětlené skleněné sloupy, v nich se pomaličku vznášely velebné medúzy s řasami jako nevěstiny závoje v doprovodu přiléhavé kosmické hudby.

V jiné veliké místnosti mi zatrnulo, když kolem mě zvolna proplul majestátní žralok. Pootevřená tlama plná hrozivých zubů jako z horroru, mrazivý pohled z oka do oka. Cítil jsem, jak mi naskakuje husí kůže. Při ráchání se v oceánu jsem vždy považoval za rozumnou hloubku tak metr padesát. Asi to přehodnotím.

Trochu dojemně na mě působili podivní kladivouni, které sem dovezli jako miminka na zvláštní povolení odněkud od Austrálie.

V jiném ekosystému bylo možno obdivovat mořské dno z tichomoří z chráněného místa u pobřeží Kolumbie.

Hluboce na mě zapůsobil simulátor kapitánského můstku obří zaoceánské lodi. Za okny se na můstek valily mohutné hučící vlny bouřlivé hladiny, chrstaly příval vody na skla a dojem byl tak opravdový, že jsem na chvíli uvěřil – ano, jsem na lodi!

V jiné veliké místnosti mě dostala projekce na tři obrovské stěny. Najednou jsme se ocitli někde snad u Antarktidy, obklopovaly nás strmé ledovce a když se jeden veliký kus ledu odtrhnul a zřítil se do ledové vody, zvedla se obří vlna, hnala se na nás a když jsem se chtěl zvednout z podlahy a utéct, najednou jsme se ocitli v tropech, palmy, přelétající štěbetající barevní ptáci, syčící hadi…

Prostředí se ještě několikrát změnilo a skoro bez dechu jsem nerad tu místnost opustil. Emoce pro děti i dospělé.

Nemenší zážitek nás čekal kousek dále. Zvláštní potemnělý kinosál, kam se dalo posadit, spočinout a obdivovat další projekci pestrého oceánského dna. Nebo ne? Ne, nebylo to plátno, ale přes dvacet metrů dlouhá stěna vskutku titánského akvária, několik metrů vysoká a i pohled na ni by dozajista Nemá udivil.

Od vody nás oddělovala 23  centimetrů tlustá stěna z něčeho, co se jmenuje matylakrylát. Za ní se velebně vznášela manta, hejna ryb a tvorů všech druhů, barev, tvarů a povah, o jakých se mi nikdy ani nezdálo.

V tom sále bych vydržel relaxovat dlouho a nebyl bych sám. Hloučky lidiček se tu procházely, posedávaly, šeptaly jako v chrámu. Ten bazén byl tak obrovský, že ho napouštěli šest týdnů. A pro některé druhy bylo třeba vytvořit i proudy vody, takže čerpadla někde tam dole pracují možná nepřetržitě.

V jednu ve mně hrklo, když se najednou ve vodě objevil potápěč a začal čistit vnitřní stěnu. Proplouvajícího žraloka si vůbec nevšímal.

V jiném bazénu mohou návštěvníci z bezpečí za zábradlím přihlížet krmení žraloků a bylo to úctyhodná podívaná, když se ta hladová monstra vrhala na kusy masa, například chobotnic. Voda kolem stěn vřela a pomoz všichni svatí nešťastníkovi, který by spadnul přes zábradlí dolů.

Já nevím, takové věci mi moc nesedí. Zato vystoupení veselé party tuleňů mělo úplně jinou atmosféru! Tuleni mě okouzlili, tancovali, vyskakovali pro mňamku až tři metry vysoko, spolupracovali, komunikovali s cvičitelkou a nikdo mi nevymluví, že líp, než jak to umí mnozí lidé.

K úsměvu mě přimluvila i mateřská školka černobílých tučňáků, postávali ve svém kamenitém prostředí jako shromáždění důstojných číšníků na výletě, a vzrušeně štěbetali, když jim ošetřovatelka přivedla představit k seznámení nového tučňáčka mrňouse.

V jednom menším akváriu jsem se usmíval na mořského koníčka zavěšeného nožičkou mezi rostlinami a obočí mi zvednul kus trhavě se pohybující řasy, v níž jsem po chvíli rozeznal jiný druh mořského koníka k nerozeznání od kousku zbloudilé chaluhy.

V teráriích se vyhřívali hadi, flegmatickému aligátorovi trčel z vody jen nos a vypoulené oči, na větvích odpočívali jacísi zelení ještěři. I ti si nás prohlíželi jen s vlažným zájmem. A trochu mě dojali v mělkém bazénu se vlnící rejnoci. To byli snad největší a nejpřítulnější mazlíci. Připlavali až okraji bazénku, zvedali nad hladinu své špičaté šňupáčky, nechali se hladit a laskat a jejich tlamičky se na nás smály. Při vzpomínce na onen oběd v Honfleur, kde jsem si pochutnával na rejnokovi ve smetanové omáčce, mě píchlo svědomí.

Bylo tu hodně věcí k obdivování, různých prostředí z celého světa a jak řekla Nicou: ,,Il faut voir“ Je třeba to vidět.

Určitě bych nevynechal skleněný tunel. Nepotřebujete skafandr a projdete se vodním světem.

Ano, Nausicaá stojí za návštěvu, je tam toho k obdivování mnohem více a pokud to bude možné, zase se sem vrátím. Ona se v čase mění, zvětšuje a je to svět fantazie, emocí, zážitků, svět úsměvů. A potěšení dětských očiček. Už to stojí za návštěvu.

Netuším, co si o tom myslí všichni ti tvorečkové za sklem svého omezeného prostoru, ale moc rád bych věřil, že i jim se tu líbí.

Každopádně opravdu jsem si rozšířil své hodně omezené znalosti vodního světa. Ovšem k obědu v nedaleké restauraci jsem si objednal kuře s rýží a povídali si o nově nabytých dojmech.

,,Bylo to opravdu úžasné,“ řekl jsem. Didier souhlasně pokýval hlavou, upil piva a upřel zrak z okna na promenádu za rušnou ulici. Den pokročil, a Fanny s Geneviéve už probraly své záležitosti a odešly.

,,Ano, bylo, ale realita je často ještě zvláštnější. Víš, že na jihu Bretaně se rozmnožily chobotnice a začaly ohrožovat populaci humrů? A v Dolní Normandii zas krabi a ti napadají chovy slávek?“

,,Ach, ti krabi…“ žažbrblal jsem s mírnou nechutí při vzpomínce na svůj zápas s mísou mořských plodů. Přemítal jsem, jak si může měkoučká chobotnice tvrdého humra, ale prý mají tři srdce a jsou velmi inteligentní. Zjevně víc než já.

,, A vidíš, málem jsem zapomněl,“ plaskl se Didier do čela. ,,Jestli chceš, zpáteční cestou se můžeme stavit do Fécamp ke kamarádovi, slíbil mi humra. A zítra si ho dát k obědu! Pokud vím, ještě jsi ho nikdy neochutnal a je to lahůdka. Nebo se nebo se můžeme projít po pláži a okoupat se, tak to uvaž.“

Při představě humřích klepet a tvrdého krunýře na talíři jsem se trochu zachvěl. Šli jsme na pláž. Humra si dám jindy.

Okoupat se ve vlnkách kvapně postupujícího přílivu, poležet v jemném vyhřátém písku, sledovat, jak se odpolední slunce zvolna sklání k dalekému obzoru. A taky zkontrolovat, jestli náhodou nepřiplouvají Angličané. Jeden nikdy neví.