Článek
,,Takže,“ řekl Olivier a pátravě si prohlížel skleničku vína, do které si dolil kapku muškátového vína z nedalekého Lunelu. ,,Takže, co bych vám poradil?“ Ten teplý zářijový večer přímo pobízel k posezení na terase jeho domu v Aigues-Vives na jihu Francie a my si u večeře povídali o zážitcích ze včerejší návštěvy nedalekého Aigues-Mortes. A pak, přibližně po druhém aperitivu, přešla řeč na zážitky z jeho pracovních cest. Olivier, držitel dvou doktorských titulů, patrně z přírodních věd, jak jsem pochopil, nám před chvílí dovyprávěl, jak přednášel v jednom z Newyorských dvojčat na konferenci, kam byl pozván a na vizitce měl č. 1. Jen pár dnů na to, jedenáctého září, došlo k onomu památnému a děsivému útoku letadel. A jen asi měsíc poté se vrátil ze služební cesty po Japonsku. Kdosi mi o něm jednou prohlásil, že když zavře pusu, má sklizené pracovní nářadí.
,,Už vím,“ řekl pak. Pokud chcete navštívit a poznat kus světa, nemusíte se po něm harcovat tak pracně jako já. Stačí sednout zítra ráno do auta a vyrazit směr Bambouseraie. ,,Výborně,“ zaradoval jsem se, ,,to je výborný nápad. Zítra ráno nasedneme do renaultky a vyrazíme do Bambouseraie.“
Úzká asfaltka směr Bambouseraie nás vedla na sever, sluníčkem prohřátou krajinou a za okny ubíhaly někam dozadu nekonečné lány vinic přichystané ke sklizni, jen tu a tam přerušené olivovými háji. Občas mi připadlo, že se dívám na keře ověšené lahvemi s pestrými etiketami, opatřené cenovkami a říkal jsem si, nikoliv poprvé, kolik lidiček bude zapotřebí, aby všechno to víno vypili, kolik za ně utratí peněz, co na to jejich játra, doktor a zdravotní pojišťovna. Jak malicherné úvahy! Užíval jsem si, že nemusím řídit, přivřel oči a taky se těšil z pohádkového pohledu na okolní vesničky, které jsme míjeli, a projížděli jimi a tu a tam se obdivoval shlukům malebných domečků uhnízděných v okolních svazích. Paříž je známá svými zinkovými střechami, těm místním dominovala vybledlá cihlová. Každých pár kilometrů jsme míjeli cedulky zvoucí k návštěvě místních vinic s prodejem vín přímo od majitelů, nebo do nedalekého mlýna na olivy, kam jsme dokonce odbočili. Bohužel, majitel nebyl přítomný – fermé - zavřeno. Asi ještě nenastala ta pravá sezóna.
,, Dommage,“ škoda, poznamenal jsem, ale brzy se naskytla možnost se odškodnit a cestu nám naznačila cedulka, zvoucí k návštěvě k návštěvě - Musée de la soie v Saint Hippolyte du Fort. Zaparkovali jsme na malém náměstíčku schouleném pod nedalekými dominantními skálami, přímo před vchodem do muzea přírodního hedvábí a ta návštěva stála docela za to. Krásné šaty vystavené na stojanech, i křehké víly by si tu vybraly, stroje, ze kterých dýchala dávná minulost a něco jako kolomaz, a na konci, jak jinak ve Francii - maličký boutiques s krásnými výrobky z různobarevného hedvábí: šaty, šály, a taky finančně přístupnějšími šátky. Vše vyrobeno ručně, jak nás s úsměvem ujistila příjemná černovlasá slečna za pultem. A taky džemy z moruší. Těžko odolat a nevzít si nějakou drobnost, památku na výlet do minulosti. Jednu skleničku jsem si koupil, bude to hezký dárek.
Cesta k Bambouseraie pokračovala posledními asi dvaceti kilometry nezměněné, snad jen více zvlněné krajiny, když jsme se pomalu přibližovali k masivu národního parku Cévennes. Občas jsem odolával mírnému pokušení doptat se, co že to je ta: Bambouseraie. Ale nakonec, řekl jsem si, proč si neužít překvapení. Místo, které mi má nahradit cestu kolem světa, netuším jak, musí stát za to. Kličkovali jsme po té vedlejší, jakoby zapomenuté silničce a já si vzpomněl na slova z mé oblíbené písničky Charlese Aznavoura: Emmenez-moi au bout de la terre – vezměte mě na konec světa… možná, že jel právě tudy. Konec světa už nemohl být daleko.
Pokud tu, stejně jako my, někdy zaparkujete na komorním parkovišťátku a po zaplacení vstupného projdete branou, pohltí a přívětivě vás přijme do své létem a vlhkostí vonící náruče masiv zeleně a pestrosti, kterou se docela jistě na své zahrádce s mrkvemi a jablíčky těšit nemůžete. ,,Vítejte v nesmírnosti allée des Séquoias, sekvojové aleje…“ vítá příchozí na cedulce úvod informací o místě, kde jste se ocitli. Sekvoje Kalifornská, od roku 1956 tu úspěšně šplhající do mraků a podle všeho, a z toho zamrazí, je tento čtyřicetimetrový titán teprve miminko a to jak do výše, tak do let, kterých se může dožít. A bude ještě pořád miminko, když se v té aleji budou procházet vaše děti, jejich děti, jejich děti…a budou si říkat: tak tohle jsou ty stromy, kde se procházel náš prapraděda a praprababička. Škoda, že už tu nejsou s námi, aby je zase mohli pohladit po drsném kabátku.
Ale vy tu zatím jste a pochmurné myšlenky a na vlastní nicotnost snadno zapomenete při procházce neustále se měnícím prostředím. Alejemi do tunelů mírně nakloněných bambusů, o nichž se dočtete, že mohou vyrůst 30-40 cm denně, vyšplhat se až do patnácti metrů, podle odrůdy. Těch je tu asi 240 druhů, a že to nejsou stromy, ale rostliny, natahující se do své dospělosti jako harmonika. Dožívají se 5-15 let. Rostliny, které vás udiví svou malebností, ale taky praktickou využitelností.
O tom se přesvědčíte v nedaleké Laoské vesničce, ukryté mezi palmami a placatými listy banánovníků a taky s ohrádkou s černými mini vepříky, kteří o procházející zvědavce nejeví pražádný zájem. Až na jednoho, maličkého, který se s nadějí v důvěřivých očičkách přišoural k mé natažené ruce. A když zjistil, že je prázdná, čuníček zklamaně zachrochtal a s obřadností zápasníka sumo složil své černé tělíčko do blátivé kaluže. Neměl jsem ze sebe dobrý pocit. Jako kdybych ošidil miminko. První bambusový domeček tu postavili v roce 1980 Laoští emigranti a podle jejich vzoru tu pak místní šikulové, ovšem laoskými originálními technikami, vybudovali celou malou vesničku. Z Kalifornie se několika kroky ocitnete mezi Bengálským zálivem a Jihočínským mořem. Co bude dál? Napadne vás možná, stejně jako mě. Že by měl Olivier pravdu?
Měl. Krajina se mění a najednou se ocitnete na otevřené, přepečlivě udržované ploše rozlehlé Japonské zahrady. Ta byla nepochybně vybudována rukou umělce. Ve svazích, zelená travička na krátko sestříhaná, klesá do klikatého údolíčka, s uklidňující vodní plochou, přemostěnou nádherným japonským altánem, a celá ta nádhera je vyzdobená vkusně umístěnými kameny, přesně zastřiženými jehličnany, nízkými červenými javory, štětkovými shluky travin různých barev. Celá ta uklidňující nádhera je zarámována hustým porostem vyšších či nižších palem, bambusů a keřů. Jste v Japonsku…Můžete se tu fotit, odpočinout na občasných lavičkách, můžete zapomenout na své problémy všedních dnů, zavřít oči a snít a připadat si, jako na cestě kolem světa. Kus procházky dál narazíte na bludiště vystříhané z rostlin, proč se jím neprojít. Bludiště uprostřed bludiště celého areálu! A taky, o kus dál, si můžete užít pocitů opravdové opice, pokud vystoupáte do síťové cestičky, zavěšené mezi korunami stromů ve výšce 6-8 metrů.
Ještě dále vás možná překvapí jezírka s blatouchy, rybami a skleníky s venkovním prodejem různých exotických rostlin. Velkých i malých. Aleje pokračují. Skoro by se chtělo říct pralesy stromů tak různých, že oči přecházejí. Litchi, Ginko Biloba, a mnohé další i endemické druhy, z celého světa, jak se tu píše. Snad, napadne vás možná, je skoro zbytečné si dělat statistiky, počítat druhy, metry, neobvyklosti…a spíš se jen těšit ze všech těch zázraků. Jak taky žádá ve stejné písničce Charles Aznavour: Emmenez-moi au pays des merveilles. Vezměte mě do země divů… Svět zeleně všech odstínů vás tu pohltí, obklopí, pronikne do vaší duše a už tam zůstane. Jediné, co mě mrzelo, že jsem zklamal toho maličkého čuníčka. To by nemělo být, zklamat někoho, kdo vám věří. Připadal jsem si jako politik. Tak příště. Jen si musím zjistit, co mají ti milí mrňousci na jídelníčku.
Nemusíte si shánět letenky, lodní lístky, hotely… stačí navštívit Bambouseraie v Cévennes. Jako já.
