Článek
Francie je prima. Stačí si prolistovat katalogy cestovek, proklikat se internetem při vyhledávání vhodné destinace pro vaši příští dovolenou a otevře se před vámi přepestrá nabídka možností, které jsou sto uspokojit výletníky všech typů. Od neskromnějších z Vidlákova, s paštikou, mapou a buzolou v ošoupaném zavazadélku po babičce, jako jsem já, nebo vybavených jen módními slunečními brýlemi, mobilem posledního typu a kreditní kartou.
Zdá se, že na plážích Středomoří i Atlantiku panuje nepřetržitě krásné počasí, nádherná příroda a plážové restaurace s výhledem na vzdálené obzory. Dojem dokonalé idyly by mohl narušit snad jen tvrdohlavý číšník, dožadující se zaplacení účtu.
Nádherné nekonečné sjezdovky v Alpách s bělostným sluníčkem jiskřícím ve sněhu, pohodlné hotely s lanovkami zvoucích na výpravu k vrcholkům horských masivů. Čekají jen na vás. Samozřejmě i na vaši peněženku, ale to je napsáno petitem pod čárou. Strmé kaňony s barevnými lodičkami tam někde dole, monumentální jeskyně, vyhaslé, ale stále působivé vulkány oděné do sytých zelení, hrady na strmých skalách a květinovými zahradami a historií odklopené zámky. Malebné vesničky vyhledávané celebritami celého světa… A mnohem víc.
Pokud bych ta místa navštěvoval v těch správných sezónách a na propagovaných místech, byl bych nakloněn umně sestaveným katalogům věřit. Ale věc má své mouchy. Francie není za rohem a cesta autem z Vidlákova na východní straně Česka po českých komunikacích až na pobřeží Normandie, není nic, co by vás mohlo nadchnout, ale jednou za čas se to dá. Za to, přiznávám, Francie nemůže. Takže v čem je problém? Celkem v ničem, pokud nejste Francouz. Takže pojďme se na Francii podívat jejich optikou. Pohledem lidiček a ti jsou, jak jsem časem zjistil, stejní jako my. Mají podobná potěšení i trápení, ale někdy jsou radosti z možnosti užívat si nádherných míst na pobřeží i jinde, draze vykoupeny.
Ne všichni Francouzi bydlí na atraktivních místech s výhledem na úžasná panoramata a nejlepší bude vše si popsat na příkladech. Na takové během dovolené většinou nenarazíte. Takže…Francie má svou historii a z ní vyplývají i její odlišnosti, které mě občas zarazily, ale chápal jsem je a bral jako součást světa, rozdílného od poklidu v závětří klimbající zahrádky za domem ve Vidlákově.
To jsem pochopil a přijal, když jsem v Normandii začal cestovat místní autobusovou dopravou a to autobusem č. F6. Z Grand Couronne s přestupem v Le Grand-Quevilly na Métrobus směr Rouen. Ta přestupní zastávka se jmenuje Georges Braques.
Autobusy F6 jsou dlouhé unavené housenky, skřípající v zatáčkách, často i na rovince, a když byly nové, určitě byly na svou dobu i moderní a pohodlné. Dnes už ne, ale jsou to neúnavní pracanti. Trochu mě překvapila jejich celková omšelost a zastaralý, pro mě nepraktický informační systém o zastávkách. Podepíšu vám, že i ve Vidlákově máme lepší.
Víc mě však zaujalo složení cestujících. Popravdě, kdybych nevěděl, kde jsem, mohl bych být kdekoliv na světě. Skoro. Během jízdy na palubu nastupovala a s úlevou vystupovala etnika všech možných barev, pro všechny kontinenty světa typických tváří a oblečení.
Dámy s burkami, netuším původem odkud, mladí štíhlí černoši v šmrncovních teplácích, taky typy asijské a některé jsem si vůbec netroufal zařadit. Jediné, co měli společné, byly oči vypoulené do placatých mobilů, je bůh ví, na co tam všichni civěli.
To mě časem přimělo zamyslet se nad koloniální historií Francie, ale hlavně nad tím, jak tuto pestrost etnik vnímají místní. A popravdě, nemůžu napsat víc, než se mi podařilo příležitostně zachytit mezi řádky a jen vzácněpřímo v řádcích. Není toho věru mnoho.
Tak kupříkladu si jasně vybavuji jeden společný oběd u Raymonda a Janinne. Zábava ubíhala jako rychlá horská bystřina, čistá, pestrá, osvěžující, ale v jednom okamžiku, kdy přišla řeč na naši nedávnou návštěvu na La Couscoussière chez Massine v Les Andelys. Do té chvíle usměvavá tvář Raymonda náhle nabyla odmítavého výrazu. A jak mi bylo hned vysvětleno, Raymond nikdy nejí kuskus. Jen proto, že je afrického původu. Možná, ale to se jen domýšlím, taky nepreferuje jízdu autobusem F6.
Na druhé straně, v té restauraci jsme si dávali do nosu s Jean-Claudem a Nicolle a všichni jsme byli velice spokojení. Sám na to moc rád vzpomínám. Na majitele, který nám osobně přišel nalít obřadným způsobem, z výšky, hodně sladký, ale moc dobrý mátový čaj. Na jeho sympatickou stále se usmívající dceru, snažící se z našich očí vyčíst každé přání. Na některé obědy v restauracích zapomenete, spíš na většinu. Zaplatíte účet, a jakmile za vámi zaklapnou dveře, vše se propadne nenávratně do minulosti. V téhle Couscoussière rozhodně ne.
Na stěnách můžete obdivovat mozaiky beduínů a velbloudů odpočívajících v poušti a z okna se nabízí výhled, na maličký, snad templářský kostelík. Zbudovány před věky z bytelného kamene, který nás všechny přežije a dojme vás informace, že z něj vyjel Richard Lví srdce na křížovou výpravu.
A že někde tam, na samotném konci světa, na něj čekal sultán Saladin v čele svých mohutných vojsk, aby se spolu osobně utkali u Jaffy.
Ještě dnes vnímám vůni lahodného růžového vína vonícího dálkami. To vám žádné rychlé občerstvení nenabídne. Zážitek, při němž mi chvílemi běhal mráz po zádech a vzpomínky mi vždy vykouzlí trochu smutný úsměv na rtech.
Pak mě udivila ještě další, řeklo by se drobnost. Pro bagety i jiné skvělé dobroty jsme léta chodili, na doporučení, do nedaleké pečivem vonící a krásně upravené boulangerie na rohu náměstíčka.
Vzpomínám si na prodavačku, vždy příjemnou a usměvavou ,,babičku“ jako na reklamním obrázku z doby Belle Époque. V krásné, sněhobílé zástěře, a s čepečkem pečlivě připnutým v prošedivělých vlasech.
Ráda si povídala, tak trochu vždy pohladila na duši. Byl to milý zážitek vidět její úsměv za pultem. Jiný, než když jsme v Intermarché vrazili průmyslovou bagetu do košíku a pokladní nás jen zběžně přejela unavenýma očima.
Ale, když jsem se před obědem při naší poslední návštěvě Nicou zeptal, pro kolik mám na náměstí skočit baget, udivila mě poznámka, že už do této prodejny nechodí.
,,Boulangerie změnila majitele,“ bylo mi vysvětleno – nevysvětleno.
Na možnou stopu té záhady jsem se dobral až po vstupu do obchůdku. Majitelé byli zjevně, tipnul bych si, arabského původu. Usměvavý a vstřícný mládenec za pultem si v příjemnosti nezadal s ,,babičkou“ a pečivo vonělo a chutnalo stejně dobře jako vždy. Takže jsem té útulné prodejničce na rohu náměstí zůstal věrný. A měl jsem téma k přemýšlení, dodnes mám.
Těžko mi hodnotit, a to ani nechci, jaké panují vztahy mezi původními Francouzi, ale kdo to vlastně je, a lidičkami přibyvšími tu z různých koutů světa, aby si mohli užívat kodrcavou jízdu v letitém autobusu na lince F6. Ta jízda, ani trasa F-šestky nejsou nic moc atraktivního, ale patrně lepší, než to, co jim nabízela původní domovina, jinak by tu nebyli.
Faktem je, že na tohle téma nikdy nepřišla řeč, až na jednu vzácnou výjimku. U bohatě prostřeného stolu se někdy mezi aperitivem a digestivem rozvinula nečekaně otevřená debata o místních přistěhovalcích, jak jsem pochopil odněkud z muslimského světa. Občas, ale ne moc často, jsem v ulicích potkával ženy zahalené v burkách, hlavně na tržišti, kam přicházely nakupovat s košíčky přes ruku. Aby pak se spolu pomalu odšouraly většinou jedním směrem, takže mi přišlo, že bydlí v uzavřených komunitách a tak trochu si tam ty rodiny žijí hlavně samy pro sebe.
Z probíhající diskuze jsem pochopil, že místní nesou trochu nelibě skutečnost, že si na své sociální jistoty museli odpracovat spousty let, zatímco přistěhovaní je dostávají automaticky. Navíc se usadí a za nimi následují početní příbuzní, a tak nějak dostávají vše bez zvláštního přičinění. (Tyhle řádky se mi nepsaly snadno.)
Těžko mi k tomu bylo cokoliv poznamenat a řeč se záhy přesunula jinam. Ale za sebe mohu dodat, že ať jsem byl ve Francii kdekoliv, vždy jsem se cítil bezpečně a v pohodě. Možná trochu naivně, protože kupříkladu v pařížských ulicích jsem bezstarostně procházel místa, kde by se daly točit detektivky jako z Bronxu, aniž by bylo nutné shánět kompars.
A když jsem jednou vystoupil na konečné F-šestky, míjel místní lidičky a nahlížel do výkladů, ani jsem si nevzpomněl, že právě tady kdosi podřezal duchovního z nedalekého kostelíka.
Nějak jsem nebyl schopný ty lidičky rozlišovat, a když jsem na k radnici se svažujícím náměstíčku vstoupil do mé místní trafiky, pro carnet jízdenek na místní dopravu, ochotně mě obsloužil usměvavý mládenec nepochybně afrického původu. Občas mě napadlo, jestli nejsou ty řeči o nebezpečích přehnané, ale vlastně jsem na ně nikdy neměl důvod ani pomyslet. V ulicích vždy panoval klid a pohoda…inu, jako u nás v našem poklidném Vidlákově před nedělním obědem, při příjemných úvahách, jaký dnes zvolit aperitiv.
O to víc na mě dolehla skutečnost, že jen dva měsíce po mém odjezdu se ve Francii rozhořely docela divoké nepokoje. A jak jsem vyrozuměl z telefonátů, má trafika na náměstí byla vypálena, v přilehlých ulicích hořela auta, byly rozbíjeny výkladní skříně a delší dobu bylo lepší zůstat doma, v bezpečí za zavřenými dveřmi.
Dodnes netuším, kdo byli ti raubíři a jak si vybírali své cíle. A neptám se. Dnes tam zas panuje klid a pohoda, ale…stalo se. Takže: někdy věci vypadají jinak, než jaké skutečně jsou. Jen je nevidíme, nebo vidět nechceme. Nepřihodilo se to tam poprvé.
Možná, když se tam procházím v teplém letním dopoledni, míjím pohodové, ke sporáku spěchající hospodyňky s bagetami trčícími z plátěných tašek, a nic nenasvědčuje, a mě ani nenapadne, že by se tu vůbec něco neobvyklého mohlo dít, jedná se jen o moji iluzi neznalého návštěvníka, který kráčí po ztuhlé lávě a pod ní bublá a proudí něco, co může občas otevřít zemi a vybrat si daň, jen nevím za co a snad to ani vědět nechci.
A občas, jak vím, si tu daň vybírá. Jean-Claudovi, není to tak dávno, ukradli z parkoviště u místního bazénu úplně nové auto.
Didemu vykradli dům, když užíval jižního sluníčka na dovolené u Oliviera v Camargue a aby toho nebylo málo, na té dovolené mu rozbili sklo u auta a taky ho vykradli. Na ulici lemované palmami s výhledem na moře jako z katalogu.
Náš křehký svět je plný krás i problémů, tak trochu všude. Jen, napadá mě občas, jak neuvěřitelně hloupé je vytvářet si další potíže sami. A možná jde i o trochu toho štěstí, nebýt v nesprávnou chvíli na špatném místě.
A to, jak jsem zjistil, platí i pro domy. Při jedné letní procházce po pláži v Normandii. Jakožto suchozemec se při podobných příležitostech soustředím hlavně na vše, co ve Vidlákově nemáme.
Na vzdálenou linií nekonečného oceánu, na barevné škebličky všech možných tvarů a zbytky krabích nebožtíků chrastících o kamínky v bílých vlnách zpěněného příboje. A taky, abych nešlápl do nějaké v řasách ukryté slizké medúzy, oceánským proudem sem přinesené snad odněkud z Karibiku.
Zubaté reliéfy střech budov na pobřeží vnímám jen jako filmové kulisy, a to někdy opravdu jsou. A tak, až na upozornění Jean-Clauda, který mi čvachtal po boku, jsem se zadíval na několik domů, kupodivu vzbuzující dojem, že se o ně majitel nijak zvlášť nestará.
,,Jsou opuštěné,“ dostalo se mi lakonického vysvětlení. ,,Moře se přibližuje.“
A tak jsem se začal zajímat o osudy francouzského pobřeží. Byly to smutné příběhy. Jak mi bylo řečeno, moře si neustále ukusuje písečné duny, které nenávratně mizí v hlubinách. Mohutné přílivy podemílají skály a za vydatné pomoci větrů, mrazu, podzemních proudů, horkých dnů a snad i neviditelných permoníků narušuje jejich soudržnost a ty pak praskají, trhají se na kusy.
Nakonec vzdají marný boj se silnějším protivníkem a jako bojovník zasažený šípem Vikinga, který k historii těch pláží neodmyslitelně patří, padá skalní titán do bouřlivé náruče oceánu, aby v něm časem, který pro dorážející vlny nehraje žádnou roli, definitivně zmizel. Do dna, do hloubek, do nenávratna.
Stejně, jako stromy, silnice a budovy všech velikostí, zchátralé i nádherné rezidence, jaké si jen dokážete představit.
Vzpomínám na jednu nádhernou vilu kousek jižně od Dieppe. ,,Tady jsme žili s manželkou celý život,“ povzdechnul si prošedivělý starý pán, doktor v důchodu. ,,Celý život jsme všechno budovali, vylepšovali a jak mám teď přijmout, že se vše zřítí někam do hlubin?“
Starobylé kamenné kostely a postupně praskajícími stěnami. Jaký bude osud hřbitovů kolem nich, jsem si už netroufal zjišťovat.
Hrob Georgese Braquea na falézách ve Varengeville-sur-Mer, který tu pod kamennou deskou odpočívá spolu se svou manželkou Marcelle. Náhrobek podobný ohroženému poslednímu místu odpočinku Chateaubrianda, na kamenném ostrůvku za hradbami Saint-Mala. Jenže má zvědavost mě nakonec stejně dovedla k mnoha příběhům a osudům. Je těžko vybrat z nich jen pár, ale pokusím se.
První nás dovede na jihozápadní pobřeží Atlantiku do francouzského regionu La Nouvelle-Aquitaine. Pokud vyrazíte s batohem na zádech a odhodláním dorazit ke Španělským hranicím, řekněme až do mondénního Biaritzu, dovede vás pobřežní cestička kopírující oceán do malého městečka Soulac-sur-Mer. A tady by se hodilo začít větou známou z naší televize - Byl jednou jeden dům. Dům na pobřeží. Pojďme se zastavit u jeho příběhu, který opravňuje slovo: ,,byl.“ U několika osudů jeho obyvatel. Kdysi kohosi napadlo, vybudovat na pobřeží dlouhou bílou bytovku.
Obyvatelé zaplatili nejen za apartmány, ale i za možnost sledovat z okna u večeře asi tři sta metrů vzdálené pobřeží oceánu, obdivovat noření žhavého slunečného kotouče do hlubin vzdáleného obzoru a snít o dálkách a osudech lodí neslyšně se šinoucích ve vlnách. Tam někde v dáli.
Ten dům se jmenoval Le Signal. Bytovka o čtyř podlažích, 78 apartmánech, postavena kolem roku 1967, v té době asi tři sta metrů od hranice přílivu. O 40 let později, už to bylo asi 23 metrů. ,,Pokud se nestane zázrak, budeme se muset brzy odstěhovat,“ říká smutně paní Jacqueline. A paní Bernadette dodává: ,,Když se blíží velká bouřka, jdeme přes noc z přízemí o patro výš. Bojíme se toho, co by mohlo přijít.“
V roce 2014 byl dům na příkaz úřadů vystěhován, opuštěn a neustále se přibližující hrozbu vln už sledoval jen smutnými prázdnými otvory po oknech. Dům duchů. Pánové Jean a Gérard se procházejí jeho opuštěnými prostory, dívají se na oceán rozbitými okny ze svých bývalých bytů a není jim do smíchu. ,,Chtěli jsme tyto byty zachovat pro naše potomky. To je pryč.“
Postupují dalšími opuštěnými místnostmi a na stěnách žalují na svůj osud nápisy: Tady jsme byli šťastní. Nebo - Je konec. Je tu na stěně i vše říkající kresba velikého srdíčka. V únoru roku 2023 napsaly demoliční bagry poslední kapitolu tohoto domu. Zmizel z mapy, z pobřeží a zůstal jen ve smutných vzpomínkách na pohřbené sny a naděje. Místní radní přiznal, že tato budova neměla být nikdy postavena. Pozdě.
Paní Jacqueline využila nabídku města a přestěhovala se do malé garsonky v městečku. ,,Jsem za to vděčná,“ říká trochu smutně, ,,ale jako doma se tu necítím. Doma jsem byla tam.“
Oceán se přibližoval asi o dva až tři metry ročně. Bouře Xynthia 27. února 2010 ukousla během několika hodin asi deset metrů pobřeží a duny oddělující Le Signal od pobřežní linie zmizely. Na pobřeží Atlantiku je stále více opuštěných domů. Postup moře je tu průměrně asi tři metry ročně, při větších bouřích i víc.
Pojďme se podívat na jih, do Camargue. ,,S postupující vodou se zasoluje půda, není seno pro býky a musí se kupovat. Ročně to přijde na 90 000 euro,“ povzdechne si s pokrčením ramen mladá paní Aurélie, chovatelka býků. ,,V arénách si býci vydělávají na jídlo.“ Tak to by mě nikdy nenapadlo. Předpokládá se, že do roku 2050 že tu moře zaplaví dalších 300 m pevniny.
Bouře jsou časem divočejší a škody větší. Jaké budou za pár let? Aktuálně ohrožují asi 32 000 osob. Ohrožení ekosystému stoupající teplotou vody, která tu překonala 30° což nebylo nikdy v minulosti zaznamenáno. ,,Ubývá ryb“, povzdechne si rybář Christoph. ,,Je tu útočiště pro asi 400 druhů ptáků a jejich populace je barometr klimatu.“
Zpátky do La Nouvelle-Aquitaine. Předpokládá se, že do roku 2040 si moře odebere 2 200 hektarů pobřeží. To obnáší, považte, přibližně 3 000 fotbalových hřišť. ,,Nejrozumnější řešení je odstěhovat se dále od pobřeží,“ poznamenal starosta jedné z tamních vesniček.
Při pohledu na opatření, která se proti postupu oceánu pracně a draze budují, mě napadá, že při podobném pohledu se zrodila myšlenka o boji nepatrného, ale odhodlaného človíčka proti gigantickým větrným obrům. Ten boj je marný, ale i přesto úctyhodný a obdivuhodný. Kamenné hráze, vlnolamy, dřevěné palisády, vaky na dně, vysazování rostlin, které zpevňují křehké pobřeží a které nadšení nic netušící turisté rozšlapou do nicoty. Tato opatření buduje strach a obavy z blízké budoucnosti, ale už i z přítomnosti. I tady pobřeží nahlodávají zespoda veliké vlny, shora deště, mráz, horka. Pole se mění na bažiny, slanost řek postupuje do vnitrozemí.
Po mém oblíbeném a klidném ostrově L’Île-d’Yeu, se nedávno krátce proběhlo tornádo a majitelka tamního statku uprostřed té spouště jen konstatovala, že vše co budovala desetiletí, bylo během několika minut skoro zničeno. ,,V okolním oceánu postupně mizí některé druhy ryb i krevety,“ dodává neradostně místní rybář.
Zpět do Normandie a k Georges Braque. Co má společného má oblíbená zastávka autobusu F6 a námořnický hřbitůvek na pobřeží Normandie? Jak už jsem zmínil, ta zastávka se jmenuje Georges Braque a má oblíbená je, protože se zde přestupuje na Métrobus směr Rouen. Georges Braque byl francouzský malíř a svůj věčný sen sní asi deset kilometrů jižně od Dieppe a necelých osmdesát kilometrů od své autobusové zastávky. Jen pár metrů od srázu bílého křídového normandského pobřeží, odkud je nádherný výhled na modrý obzor oceánu. To pobřeží křehne, drolí se a padá do dorážejících vln, které ho zespoda s gustem ukusují. Blíží se k onomu kamennému kostelu, ve kterém už jsou zřetelné trhliny, a taky k hrobu Georgese Braqua a jeho manželky a k celému námořnickému hřbitůvku. Který, jakkoliv malebný, je odsouzen k pádu tam někam dolů, do vln vítězného oceánu.
Nejsou v tom sami, každý rok zmizí v nenávratnu asi milion kubických metrů faléz. Na jejích malebných vrcholcích se do domů zakusují rozšklebené tlamy vrčících bagrů. Často za smutné přítomnosti majitelů a vzdálenějších sousedů, kterým se nad hlavou množí otazníky. V mapách jsou červeně zaznačeny záplavové zóny, na vlastní nebezpečí zde můžete koupit dům, ale já bych to nedělal. Ať by byla cena sebe lákavější.
Několik příkladů. Etretat, únor 1990. Vzdouvající se vlny oceánu, divočejšího než jindy, se nečekaně přehouply přes vysokou bezpečnostní betonovou bariéru. Často jsem na ní postával a s mrazením v zádech pozoroval grande marée. Hučící vlny o několik metrů níž dorážejí na základy odolného betonu, kterému jsou jindy metry vzdáleny. Je to živel, který vzbuzuje respekt a to i u místních, ti se shlukují u zábradlí a celé to divadlo sledují se smíšenými pocity. V tom roce, myslím, nikdo nemohl čekat, že se oceán rozzlobí natolik, že mohutná vlny vystoupají až nad bariéru, přehoupnou se přes ni (dodnes si to nedokážu ani představit,) a během chvilky zaplaví domy, butiky a restaurace až 700 metrů daleko do ulic městečka. Asi dvě stovky domů muselo být zlikvidováno. Kdo z turistů nadšeně cvakajících fotoaparáty to tuší?
V jiném nedalekém městečku stojí místní obyvatelka, na silnici vedoucí těsně kolem srázu pobřeží. Za zády má domy kolem vedoucí ulice. Ukazuje k hraně dolů se propadajícího srázu a krčí rameny. ,,Tudy vedly domy druhé strany ulice a támhle jsme hráli minigolf. Vše skončilo někde – tam, ve vodě.“
Těžko ještě nepřipomenout La Faute-sur-Mer (Vendée). Únor 2010. Na pobřeží tu udeřila bouře Xynthia. Zemřelo 29 nic netušících lidiček, uvězněných ve svých domovech. Vše se seběhlo tak rychle, že nestačili utéct, voda je obešla ze dvou stran. Z 3 737 domů v oblasti bylo zničeno 552. Část z nich, považovaných za nejnebezpečnější odkoupil stát a povolal do boje bagry.
Dalo by se pokračovat, ale možná se mnou budete souhlasit, že stačilo. Mít dům na pobřeží by bylo moc hezké. Kochat se pláží, procházet se v příboji, chytat ryby, nasbírat si škeble k večeři, to vše byly sny i těch všech nešťastných.
A nejde jen o extrémní vlivy počasí. Každý rok se tu v moři utopí asi 150 lidí. I zkušených. Nedávno se mě dotkla zpráva o neštěstí městečka Saint-Martin de Bréhal, kde jsem si užíval loňskou dovolenou. Klidné místo - zdálo se, a taky bylo. Jenže dva postarší kamarádi, pěší rybáři, tedy místními nebezpečími oceánu opravdu obeznámení, si vyšli za odlivu na procházku směr vzdálený obzor. Jako já nedávno. Asi se chtěli vrátit, může být, že správně neodhadli čas a osudový příliv byl rychlejší. Potkávali jsme se v těch květinami zahrádek nazdobených a pohodových uličkách městečka?
Pobřežní koupací podmínky u oceánu se neustále mění. Přirozeně se neustále přetvářejícím reliéfem dna a tím pádem měnícími se proudy. ,,Ty vás, nic netušícího, mohou vycucnout směrem od pobřeží, a pak,“ jak poznamenal jeden sympatický pobřežní strážce: ,,je to jako kdybyste plavali proti proudu v řece, nepřeceňujte své možnosti. Denně se mění koeficient přílivu, počasí…a kdoví co ještě. Je dobré mít neustále na mysli, že se nerácháte v městském bazénu!“
Vzpomínám na slova majitele jedné přímořské restaurace, jak si povzdechnul, že každý rok musí odstranit jednu řadu lehátek. Oceán postupuje. Je tu doma, to my se musíme adaptovat.
Co dodat? Hlavou mi víří různé myšlenky, ale přetrvává jedna. Je to jen krátká a jednoduchá věta, ale slyším ji stále častěji. Z Francie, z míst na celém světě i od nás, v našem koutku Evropy. Je to věta: ,,To jsem ještě nikdy neviděl!“
A kdo si myslí, že se ho to netýká, měl by se tu a tam podívat z okna. Třeba tam jednou spatří něco, co ještě neviděl. Měli bychom se připravit. Na změnu. Hlavně sebe.
