Článek
Přihodilo se, jednoho krásného prázdninového odpoledne, že u nás ve Vidlákově, stál na mostě maličký vyjevený asi pětiletý klučina a s otevřenýma modrýma očima objevoval kouzlo řeky vlnící se po kamenitém dně, spěchající za nedalekou zákrutu kamsi do tajemného neznáma. Podél břehu té řeky si tu a tam hověli, pohodlně usazení rybáři, před sebou do vidliček uložené bambusové pruty. Mlčky sledovali barevné plávky, nebo si spolu povídali a z jejich tváří vyzařovala klid a spokojenost. Nikam nespěchali, věděli, že není kam. Voda v té řece se třpytila čistotou a průzračností. Ta voda voněla příslibem nepoznaného a táhly v ní neskutečně nádherné hejna ryb všech velikostí a tvarů. A sem tam se proti proudu probíjely i opravdu výstavní veliké kusy. Kousek za posledním sloupem se černala hluboká tůň, a v ní si mohla uspěchaná voda na chvíli odpočinout. Zatočit, se, vydechnout, pomaličku, jako na kolotoči, než se vydá na další pouť ke vzdálenému cíli. O té tůni se vyprávělo, že ji chtěl kdysi dávno přeplavat husar na koni a ona si je vzala do náruče a už nepustila. Že by vodník? A pak, nedaleko, se v letních paprscích zvolna linula mlýnská strouha. Nikam nespěchala a její břehy byly lemovány do sametova vyštípaným trávníkem, na kterém mezi stromy spokojeně podřimovaly menší hejna vykoupaných a napasených hus. V té strouze nebylo vody než po kolena a taky tady se voda hemžila nádherně zbarvenými rybkami. Duhoví hrouzci a okouni s bodlinkami na zádech, hladcí, temní mníci, ukrytí mezi řasami plápolajícími jako vlasy rusalek i pod kameny, v líném proudu se míhající běličky a plotičky jako maličké zrcadélka blýskající se ve slunečních paprscích. Největší tajemství se ukrývaly pod vymletými břehy mezi kořeny věkem skloněných vrb. A ve zpěněné vodě řítící se z mlýnského splavu, jak jinak, číhaly štiky zubatice. Ty budily respekt. A jen o další kousek dál, v rybnících, žili svůj bahenní život boubelatí, do žluťoučka vypasení karasi a kapři a taky olivově zelení líni. Nebylo těžké se do vší té nádhery zamilovat a zatoužit po vlastní udici, maličké stoličce a prvním rybářském lístku. Najít si někde na břehu své místečko a zhmotnit nedočkavé chlapecké sny ve vodě ztrácející se někde v tajemných hlubinách tajuplné vodní říše. A nelze zapomenout na o kus dále nepřetržitě do dáli hučící splav, řítící se bezhlavě ze své víc než dvoumetrové výše do vířící šlehačkové nádhery. Z ní proti proudu neúnavně skákaly do výše stříbrné ryby, a jakýmsi šplháním se snažily překonat padající dravou vodu. Pod strmými betonovými břehy se míhaly válcovitá a sportovní těla tloušťů. Dokonce i pstruhů. Sem se chodilo i na ve stínech hlubin číhající štiky.
Nebylo divu, že největší a nejkrásnější úlovky, největší rybářská dobrodružství a vzrušení, jsem prožíval ve snech ještě dávno před tím, než se mi podařilo získat první rybářský lístek. Bylo mi šest let a nesl jsem si ho domů jako svátost. A často si ho prohlížel, jako kdybych nemohl uvěřit, že se konečně můžu připojit ke společnosti na březích řeky i rybníků. Že jsem se stal její právoplatnou součástí a protože jsem nevlastnil opravdovou udici s navijákem, na tu jsem si teprve pomaličku šetřil, užil jsem si svůj první lov na udici neuměle spíchnutou z jakéhosi klacku, ale to nevadilo. Stál jsem v gumákách po kolena, div mi do nich nenateklo, na kraji řeky v proudící vodě, pusu od ucha k uchu, sledoval v tůni se pohupující splávek a ke štěstí mi nechybělo vůbec nic. Každým okamžikem se mohl červený splávek se šplouchnutím prudce potopit, a pak už by to bylo jen mezi mnou a rybou. Okolní svět a čas ztratily svůj význam a k odchodu domů za svitu měsíce mě často donutila až tma a někdy i nenechaví lační komáři. Poštípaný, někdy i popálený od kopřiv, jak jsem se prodíral křovím k nadějně vypadajícímu místu, ale spokojený a ještě i po ulehnutí do postýlky se mi v hlavě stále dokola přehrával souboj s línem nebo hbitou a mrskající se plotičkou, které jsem většinou vracel zpátky do jejich mokrého živlu. A stejně tak vzrušující bylo seznamování se s různými způsoby chytání, objevování, že skoro každý druh ryb vyžadoval jinou nástrahu, jinou techniku a taky vědění jak na to. Bylo to stejně vzrušující a obohacující jako objevování nového světa. V té době takhle k večeru a v noci bylo běžné nachytat si chrousty na tlouště. Se západem slunce vylétali ze svých úkrytů, bzučeli teplým letním vzduchem jako flotily miniaturních vrtulníků a nejraději kroužili kolem světel do noci zářících kandelábrů, naráželi do nich a padali k nohám nadšených sběračů. Ba, některým to nestačilo a máchali nad hlavami placatými metlami, aby jich nasbírali ještě víc. Někteří na přilepšenou slepicím a my, rybí nadšenci, jako nástrahu na chytání v divokých proudech se míhajících tloušťů. To jméno si nezasloužili. Na slizké úhoře bylo třeba oželet část spánku a nechat se u noční řeky poštípat komáry. Jako největší divočáci a chamtivci se mi jevili ve slunečních paprscích duhově zářící okouni. Stalo se, že jsem si jednou, po příchodu k vodě vybalil všechny fidlátka, zkušebně ponořil u břehu prázdný zlatý háček se splávkem do vody, hned jej vytáhnul a na háčku se mrskal splašený okounek. Až mi ho bylo líto. Jinak se muselo na pod břehy a v křoviskách pod vodou číhající štiky a candáty, to už bylo složitější s těmi různými návazci a háčky a nástražními rybičkami. A co teprve ostroretky a podoustve, milující kamenitá dna divokých proudů? Byla to věru pestrá společnost!
A časem jsem pomaličku dospíval k poznání, že kolik druhů je ryb, tolik různých sort je i rybářů. Na jedné straně toho spektra byli samotáři, skoro by se dalo říct nemluvní poustevníci. Stranili se společnosti, vyhledávali osamocená místa a tam seděli. Jen oni a příroda a šplouchající voda. Vypracoval jsem si nevědeckou teorii, že poté, co si vyslechli doma od nerudné manželky, jak jsou k ničemu a proč si ona radši nevzala Pištu Hufnágla, čehož určitě litovali oba, usoudili, že už toho slyšeli pro dnešek dost a bryskně odfičeli do pohodovějších končin mezi žahající kopřivy a obtížný štípající hmyz. Tihle solitéři, z dáli připomínající nehybné pařezy, většinou vydrželi u vody nejdéle a jen neradi se za svitu měsíce vraceli domů. Pak tu byli rybáři mnohem společenštější, nevadila jim konkurence o pár metrů dále, nebo to byli dokonce kamarádi, a i když byly jejich hlavním cílem ryby, rádi si i popovídali a celou tu akci brali jako terapii po práci, příjemnou změnu a odpočinek od starostí a povinností všedního dne. Ale ani jim nevadilo chytat osamoceně a užívali si vše, co příroda u vody nabízela. Někam do tohoto středního proudu jsem řadil i sebe. A na druhé straně spektra vynikali rybáři, kteří vnímali chytání ryb jen jako okrajovou činnost a naopak ji brali jako záležitost čistě společenskou. Udice měli většinou uložené na bezpečném místě v rybářské chatě. Tam se setkávali a často se na ryby vůbec nedostali, protože bylo nutné oslavit tu narozeniny, tu svátek, nebo jen tak posedět u lahváčů nebo rumu a původní, nepříliš vážně myšlené, předsevzetí chytat ryby, bývalo ochotně zapomenuto. A poznal jsem i takové, kteří chodili na ryby jen do rybářské chaty. S udicí u vody je nikdo nikdy neviděl. Ono to doma asi vypadalo lépe, když se řeklo: jdu na ryby. Byli i takoví, kteří za rybolovem cestovali po jezerech, přehradách, pstruhových vodách, toužili ulovit kapitální kusy, někteří ryby pouštěli a jiní zas brali na pekáč skoro vše, co se jim podařilo ulovit. Mi osobně onen revír od splavu k mostu úplně stačil a po jiných místech jsem skoro nikdy ani nezatoužil.
Mé místečka, kam jsem se chodil uhnízdit a soužit, s přírodou mi bohatě stačily a tak tomu mohlo být dodnes, nebýt jednoho smutného dne, kdy kdosi mimořádně hloupý celý ten náš úsek úplně otrávil. Na hladině po dechu lapaly umírající ryby, všechny ty druhy, velikosti, barvy a touhy velkých i malých rybářů. Vodní prostory a proudy pod mostem i ve vířící pěně pod splavem byly najednou prázdné a smutné. Od té doby uplynulo hodně času, ale skoro nic z toho, co zaujalo toho malého modrookého chlapečka, se nevrátilo. Jako by něco hezkého a nenahraditelného zmizelo nejen z jeho života, ale vytratilo se i z duší, které se měly na co těšit, všech těch rybářů s obstarožními bambusovými udicemi, rozvrzanými stoličkami, muzeálním vercajkem, ale spokojených s tím co mají. Zůstalo jen prázdno a naděje, že se vše časem vrátí. Čekali na břehu rybníků a pomalu, jak plynul čas, mizeli i oni. Stejně tak já. Dlouho jsem se snažil pochopit co se stalo, ale dodnes se mi to úplně nepodařilo. Udice skončily na půdě a občas mě napadlo, že by bylo fajn mít stroj času a zase si zajít na ryby. Do čisté vody ve společnosti kejhající hus a rybářů užívajících si klidu, ticha, švitoření ptactva a šplouchajících vlnek. Někdy jsme něco chytli, jindy zas ne. Ale to nebylo důležité. Občas, v průběhu let, jsem se zadíval z mostu, do stejné a přece tak jiné řeky a přemýšlel, jestli budu ještě někdy chytat. Nakonec se to podařilo, ale úplně jinak a jinde, než jsem si vůbec dokázal představit.
Normandie, Courseulles-sur-mer, Juno beach. Stál jsem na měkounké písečné pláži a přemýšlel o době dávno minulé, o 6. červnu onoho roku 1944, kdy se tu vylodili síly Commonwealtu – Kanaďané, s vážným úmyslem rozdat si to s vojáky Říše. A o mnoho let později jsem na stejném místě hloubal, jak využít všechny své znalosti z řeky a rybníků ve Vidlákově a chytit si tu, ve vlnách hučícího přílivu nekonečného Oceánu, svou první makrelu k večeři. Co se stalo? Někdy Osud zařídí události, o kterých se nám nikdy ani nesnilo a najednou je v našich životech vše jinak. Stačilo svrhnout vládu, poslat domů ruské vojska (co u nás proboha vůbec dělali?) Varšavskou smlouvu poslat do historie, rozbourat zeď v Berlíně, strhnout nenáviděnou Železnou oponu, vstoupit do Evropské unie a do Schengenského prostoru. A pak mi pomaličku došlo, že se mé rybářské revíry rozšířily, skoro mám chuť napsat, do celého známého Vesmíru. Ale tam, tváří tvář nekonečné nesmírnosti, mi začalo taky docházet, že chytat líny ve známém rybníku bude něco úplně jiného, než co se nabízí tady a na chvilku se mě zmocnilo prázdno, že vůbec netuším, jak na to. Pomaličku jsem se i s udicí, přesunul na vysokou zeď proti dlouhému dřevěnému molu s majáčkem na konci, uvelebil se na sluníčkem vyhřátém trávníku a sledoval stoupající proud oceánu, směřující do vnitřního přístaviště. Bylo fascinující vidět, jak se tam dole maličká říčka směřující za odlivu do oceánu najednou zastavila, pak se proud váhavě obrátil, a masa přílivu se tlačila zpátky do města. Hladina zvolna vystoupala o dobrých deset metrů a najednou jsem měl pocit, že jsem zase u rybníka, kam stačí nahodit. Jako kdysi. Chytat ryby z mola či břehu oceánu nebylo stejné, jako pod splavem ve Vidlákově, ale došlo mi, že ty rozdíly nejsou až tak velké. Jste tu vy na břehu, a ryby ve vodě. Stejné napětí a očekávání, jen jiné kulisy. Ale taky možnosti, protože vůbec netušíte, co se může na háčku ocitnout. A ty rozdíly se brzy ukázaly. Pravda, jako první rybu vůbec jsem chytil úhoře. Splávek si už nějakou dobu nerušeně kroužil v tišině za betonem, když tu se najednou zprudka ponořil a mizel v hlubinách. Úhoř, asi půlmetrový, se mi na břehu omotal kolem rukávu vypůjčené bundy, celou ji zašpinil slizem a posléze skončil na pánvičce.
Něco podobného se mi mohlo stát i u nás, nikoliv to, co docela často následovalo. Jako největší jedlíci se projevili ne okouni, ale krabi. Maličcí, ale i velicí, a když jsem je vytáhnul z vody, dělali jako nic, jedním klepetem se nějak záhadně drželi vlasce a druhým flegmaticky uždibovali nástrahu. Snad ani nezaregistrovali, že se ocitli venku z vody, nebo jim to bylo jedno. Věnovali se jen jídlu – praví Francouzi! Ryby se daly chytat i přímo z pláže. Za ranního odlivu jsem se probrodil do po pás mi sahající písečné prohlubně, kolem mě jezdily hejna krásných bílých ryb, úplně mě ignorovaly a po chvíli zmizely s odstupující hladinou. A taky se dalo lovit ve vnitřním přístavu, přímo mezi jachtami. Menší i veliké ryby mi tu rejdily pod nohama spuštěnýma z betonu, na kterém jsem se pohodlně uvelebil, nástrahu jsem jim házel přímo před vypoulené oči, ale potvory neprojevily sebemenší zájem. Dodnes netuším, kde byla chyba. Ale jeden zážitek jsem si z těch míst přece jen odnesl. Jednoho rána, kdy jsem opět tvrdošíjně zkoušel štěstí mezi jachtami, jsem si najednou všimnul za zády mi debatujícího hloučku místních jachtařů. Ukazovali přímo před sebe a něco si udiveně žbrblali. Teprve po chvíli jsem si uvědomil přítomnost opravdu neobvyklé, na místní rozměry neobvyklé a neskutečně luxusní jachty. A ta měla na boku napsáno- Diana. Stejně jako jachta, nebyli extravagantním chováním tuctoví ani jejich mladí, občas trochu hluční, angličtí majitelé. Ta jachta se tu pokojně houpala na vlnkách několik dnů. Chodil jsem kolem každé ráno do maličké Boulangerie pro čerstvou bagetu ke snídani a jednoho dne, jak se objevila, tak zmizela. Jako by se jednalo o přelud. A asi o týden později u snídaně jsem v televizi na TF1 sledoval zprávu, že se v Paříži nabourala princezna Diana. Dodnes netuším, jestli měly ty dvě Diany něco společného. Každopádně, moje vytoužená makrela zůstala v bezpečí hloubek.
A další šance si ji ulovit mi utekla doslova mezi prsty. Jindy, u Port-en-Bessin jsem, při ubytování v malém domečku, na zahradě majitele, zaplesal radostí. Na dvoře, na jakýchsi mini lešeních, tam trůnily dvě solidní rybářské lodě. Majitel, jak mi bylo řečeno, není proti tomu vzít s sebou hosty na lov makrel. Na širý oceán. Jenže obě ty nadějné bárky bylo nutno opravit, ale kdybychom přijeli na podzim - ,,přijeďte, určitě si zachytáte!“ Za plotem hlasitě zahýkal sousedův osel, nad hlavami nám přeletělo hejno posmívajících se racků a my druhý den ráno odjeli na rybářskou tržnici ve městě. I tam, u pultů vonících čerstvě ulovenými rybami, to byl zážitek. A po nákupu se prošli po dlouhém kamenném molu až na jeho konec, kde lovil optimisticky vypadající domorodec v gumovém kabátě a ten jak jsme zjistili, tu byl nezbytný. Proti vysoké hradbě mola se hnaly divoce vlny mohutného přílivu, s hukotem se tříštily se o kamennou hradbu a šplhaly směrem nahoru, dobrých pět šest metrů vysoko. Občas se to některé podařilo a pak její bílou čepičku silný západní vítr rozprášil do maličkých slaných kapiček a vrhal nám je od očí, vlasů a vlastně skoro všude. Snažili jsme se různě uhýbat, ale jednou jsem se natočil směrem k tříšti a nechal si pohladit tvář mokrou dlaní oceánu. Dodnes jsem nepřišel na to, jak by ten živlům odolávající rybář dostal případnou větší kořist až nahoru. Moje makrela zůstala někde v dáli i tady, ale nějak mi to přestávalo vadit. V Port-en-Bessin jsem si vytvořil další ničím nepodloženou teorii, že se ve Franci dělí na přístavy rybářské, přeplněné ve vnitřních vraty chráněných bazénech, kde odpočívají lodě zjevně určené k lovu ryb tam někde za obzorem naší představivosti, ověšené sítěmi a vonící dálkami, řasami, dobrodružstvím. A jak jsem časem seznal, těžkou a nebezpečnou dřinou, která má jen málo společného s mými kdysi romantickými představami o lovu ryb. A taky nebezpečím a nejistotou, jestli se rybáři vrátí zpátky svým rodinám, zda je jejich děti a manželky zase uvidí. Nejsou výjimečné pomníky se jmény těch, co zůstali někde…neznámo kde. A pak tu jsou přístavy s jachtami a bárkami pro potěšení rodin po práci, a vůbec pro zábavu a relax. Ty vypadají úplně jinak, moderně, sítě byste na nich hledali stejně marně, jako lehátka na opalování nahoře bez na těch rybářských. Zato bývají nablýskané, různých exoticky znějících názvů, tvarů, velikostí, barev, prvků luxusu vystavených na odiv na požitky méně náročným kolemjdoucím s košíkem pro bagetu. Ale jako skoro vše, i tohle se okouká, a časem je jim to úplně jedno. Jsou to dva různé světy.
Samozřejmě existuje mnoho způsobů, jak se dostat rybám na kobylku. Jeden z nich je na udici přímo z písečného břehu. Tenhle způsob jsem nikdy nezkoušel, ale se zájmem ho sledoval na pláži v normandském Bercku. Několik místních rybářů nadhodili své návazce opatřené těžkými ježkovitými zátěžemi pokud možno co nejdále směr nedaleký anglický Hastings. Pak pruty zastrčili do písku téměř kolmo zapíchnutých pouzder a s napětím sledovali ohnuté špičky udic. Nějak se mi nezdálo, že by jim na tohle mohla nějaká ryba skočit, ale mýlil jsem se. Po chvíli jeden vytáhnul z vln přílivu zmítajícího se stříbrného mořského vlka. Tento způsob lovu zjevně vyžaduje zkušenosti. A jak jsem se později dozvěděl, taky pozornost vůči přílivu a odlivu. Několik mých známých se rozhodlo sehnat si něco k zdravého na talíř právě tímto způsobem. K oceánu dorazili za odlivu, takže než mohli své pruty nadhodit, bylo nutné zajít kus do odhaleného pobřeží. Ryby nebraly a tak se rozhodli, což nebylo v Normandii nic překvapivého, že si zajdou na břeh do karavanu na aperitiv. Jenže se nějak zapovídali, a když si vzpomněli, že jsou na rybách a vykoukli z okna, uviděli své pruty kdesi v dáli napůl utopené v rychle se blížící vodě. Jak známo, příliv v Normandii se nijak nefláká. A jindy se jim stalo, že si po předchozí zkušenosti vzali rozumně svůj aperitiv s sebou a tak, když se zase zapovídali, cítili se docela bezpečně. Jenže seděli na mírné vyvýšenině, kterou onen poťouchlý příliv ze všech stran nenápadně obešel, a najednou zjistili, že jsou na ostrově obklopeni studenou vodou. Nechytili nic, ale znova se vykoupali. A měli na co vzpomínat. Ryby si koupili po zpáteční cestě a už se nezmínili, co pak řekli doma. Nakonec, řekli si, jde spíš o styk s divokou přírodou, ryby jsou fajn, ale až v druhé řadě. Ovšem pokud by vám šlo opravdu hlavně o rybu na talíři, pak je i v Normandii dobré mít sousedy, majitelé velikého a nedalekého jezera, kteří vám tam dovolí chytat. To si můžete rovnou uvázat ubrousek pod krk a do lednice dát vychladit láhev dobrého bílého vína. Prohlížel jsem si fotky, kdy tam Pieric s Maximem, tatínek se synem, za dopoledne chytili třináct štik. Těch pět menších, co neměly ani metr, pustili zpátky. Tak nevím, to by mě snad ani nebavilo. Možná první dva kusy…
Každopádně jsem se, předem nic netuše, nakonec vzdáleně podobné akce účastnil. A dlouho nic nenaznačovalo, že nakonec bude vše jinak. S potěšením jsem vzal na vědomí, že následujícího rána vyrazíme na ryby. Přípravy tomu odpovídaly. Z kůlničky na dvoře byly na světlo boží vytaženy udice a užíval jsem si všechny ty přípravné rituály. Vázání návazců, kontroly vlasců a navijáků, balení podběráku, nástrah, už tehdy vše vonělo vodou, šplouchající pod nahozeným prutem a napětím při sledování splávku. Ráno jsme všichni čtyři vyrazili docela brzo. Didier, Mathieu, Julian a já. V autě panovalo veselí, a když jsme asi po hodině dorazili k nevelkému podlouhlému rybníku, kde jsme měli být sami, zarazila mě přítomnost asi deseti patnácti již lovících rybářů a ještě víc, když se najednou Julian vyklonil z okénka a něco zahulákal na jednoho lovce s dlouhými, brčálově zelenými vlasy. Napadlo mě, že takhle chytající rybáři obvykle neřvou, ale nakonec, byl jsem ve Francii a navíc v Normandii. A rozhodl se věnovat rybám, zbytek vypustit z hlavy. Pohodlně jsem se usadil ve stoličce, kousek vedle staré vrby, nadhodil udici a započal svou rybářskou nirvánu, jak jsem si myslel. Jenže toho dne mi ryby nebraly. Na chvíli jsem zadoufal, když ke břehu dorazilo auto a místní, asi majitel, do vody nasypal desítky pstruhů. Kolem břehů stály dřevěné stoly se stoličkami, a jak jsem nenápadně vypozoroval, většina rybářů se uvelebila právě tady. Někteří ponechali své udice, které si poctivě donesli, odpočívat na suchém břehu, jeden snaživější ji položil do trávy špičkou do vody. Znalecky obhlédl klidnou hladinu, s gustem prohodil, že dnes budou brát a od té doby jsem ho už neviděl. Asi odešel na aperitiv. Stoly zavoněly občerstvením. Salámy, sýry a kartony černého piva. Ty jsem kufru auta viděl už ráno, jen jsem netušil, že budou jedním z hlavních bodů dnešního programu. Byly. Odmítal jsem všechna pozvání a zarputile nadhazoval, měnil nástrahy, místa nadhozu a netuším proč, za celý den se můj splávek ani nepohnul. A aby toho nebylo dost, občas se některý z rybářů ve své světlé chvilce odtrhnul od lavičkové společnosti, pár minut se věnoval rybaření, do vezírku strčil pár pěkných pstruhů a zase se odpotácel na své místo u některého ze stolů. Mladík se zelenými vlasy a jeho kumpán z mokré čtvrti celou záležitost pojali jako zábavné pijácké odpoledne a kromě první hodiny, kdy každý chytil pár kousků, zapomněli, proč původně přišli. Docela hlučeli a k odpolednímu se z nějakého důvodu dokonce poprali, přičemž spadli do vody. A tu jsem i já pochopil, že prohlášení, že - jdeme na ryby bylo myšleno hodně nadneseně. Den vyvrcholil zapištěním píšťaly, výzvou, že je lov u konce a že se budou vyhlašovat výsledky. Na to se probudil v trávě vedle lavičky pochrupující Didier a jen on a já jsme nechytili vůbec nic. A soused, se špičkou udice v rákosí. Následovalo vyhlášení výsledků a rozdílení cen, kterému jsem opodál rezignovaně přihlížel. Ale rybáři se projevili jako charakter. Od jednoho jsem dostal hezkou kovovou propisku, kterou uchovávám dodnes a hostitel celé té akce, Kristián, mi dal láhev červeného Burgundského. Mercurey. Asi proto, že bylo umění tu nic nechytit. Dojali mě a srdečně jsem děkoval. Dodnes jsem nezapomněl.
V domnění, že je vše u konce, měl jsem se, s lahví pod paží, zvolna k autu, jenže opět bylo vše jinak. Samotná akce teprve začala. Napřed jsme z nedaleké boudy vytáhli stoly, židle, postavili je do dlouhé řady, z aut vylovili vína, skleničky, sýry a všechny možné druhy dobrot. Hodovalo se, jedlo, pilo, navazovaly nové přátelství a známosti a ryby byly svorně zapomenuty. Možná už od samotného počátku…Atmosféru všeobecné pohody na krátkou chvíli narušil Kristián, který se rozhodnul zatancovat si na stole, ze kterého vzápětí žuchnul na záda dolů do trávy, jak se snažil vyhnout láhvi bílého vína. Ta zůstala neporušena. Ne tak Kristián, kolem něhož se shluklo několik kamarádů, nešetřili dobrými radami a navzdory jejich snahám vše dobře dopadlo. Kristián se po chvíli napětí s hekáním pracně zvednul a k zjevné radosti jeho jinak zamračené manželky si dal s tancem pokoj. Celá ta, pro mě trochu neobvyklá trachtace, skončila až se zapadajícím sluníčkem, které nás doprovázelo na cestě domů. Těšil jsem se z nové rybářské zkušenosti, nových známých, z nichž jsem pak už drtivou většinu nikdy neviděl, ale tam někde uvnitř mi zůstali. Kristián, jeho právem zamračená žena, soused u stolu – Jean Luis, se kterým jsem se po létech zase uviděl v restauraci jeho rodiny v Livarotu, i když jsem se musel připomenout. Dodnes mi není jasné, proč se mi za celé dopoledne ani jednou nepohnul splávek, když jsem dělal přesně všechno co ostatní. Asi to tak mělo být. Ve vlnách oceánu se dodnes šťastně plave a rozmnožuje má vysněná makrela a v tom rybníku můj neulovený duhový pstruh. Ona příroda ví nejlépe co a jak. Ale já se tam jednou vrátím a zkusím to znova. Je jedno s jakým výsledkem, hlavně že tam zas budu.
Tolik mé zkušenosti s rybami. U nás ve Vidlákově, na řece, na rybníku, pod splavem a na slepých ramenech kousek opodál. A v Normandii, ve vnitřním bazénu mezi houpajícími se jachtami a tajemnou Dianou, kde se mi ryby posmívaly a místo nich jsem často sundával z háčku a házel zpátky do hlubin vlezlé kraby. Není snadné nějak porovnat rybaření ve vlnách Atlantiku a u nás. Jistě, kulisy a možnosti jsou nekonečně jiné, ale nakonec, vždy jde o spojení se s přírodou, živly, nekonečnem na obzoru splývajícího modrého nebe a mlhavého oparu v dáli se ztrácejícího oceánu. Skutečnost byla úplně jiná, než romantické představy. Mé touhy připojit se k posádce vyrážející do dáli vzaly za své. Ti chlapi vyplouvají na moře třeba ve tři ráno. Do vzdutých a dorážejících vln, to tmy, mlhy, neznáma. Netuší, jestli se ještě vrátí, jejich práce je těžká dřina a já před nimi smekám. Klobouk dolů před všemi, kteří nám takto dopravují na stoly čerstvé ryby a stále kvetoucí kytičky na hroby a k památníkům všech, kteří to nepřežili, nebo se nikdy nevrátili. Neměl bych jejich odvahu a odhodlání. Kdybych uměl čarovat, vrátil bych je do života. Z hrobů, z mořského dna, domů k jejich, možná stále čekajícím rodinám. Kdybych uměl čarovat, vrátil bych v čase naši vidlákovskou řeku do doby, kdy jsem z mostu s otevřenýma očima sledoval ta neskutečná hejna nádherných ryb a čistou řeku, jak se vlní přes kameny do nedaleké zatáčky. Kolem břehu porostlých skloněnými vrbami. A tiše míjí ve stoličkách sedící rybáře s poněkud křivými bambusovými pruty. I tak by mohlo vypadat štěstí.
