Článek
Z venkovního grilu se linula svůdná vůně všeho, co byste si jen mohli přát po vychlazeném aperitivu, ve společnosti různých drobností k zobání a povídání si v milé společnosti o všem možném. Uvolněná zábava proudí, hodování pokračuje volným tempem, každý další chod splachujete tu červeným tu bílým vínem. Ne moc, ještě je před vámi hodně práce a ve Francii se s jídlem nikdy nespěchá. Stalo se to asi někdy mezi boeuf burguignon a skleničkou calvadosu. Jak jsem byl poučen, úkolem téhle - trou normand neboli normandské díry je uvolnit napětí v týraných útrobách a umožnit vám pohodlně se prožvýkat až k sýrům, dezertu a kávě.
Vše mohlo dopadnout relativně dobře, nebereme li v úvahu možné stanovisko dietologa, kardiologa a taky hladinu cholesterolu a dalších v tu chvíli nepodstatných drobností. Mohlo, kdyby mezi hodovníky chyběl Herve. Majitel stavební firmy z Villerville, kdysi černovlasý a pořád dobře naladěný vousáč středního věku, který nás přijel pozdravit. Až potud bylo vše v pořádku, kdyby…kdyby nebyl zároveň členem Francouzské speleologické společnosti. A během řeči, kdy jsem se úplně nesoustředil… tady to vše začalo… mi s úsměvem nepředložil zdánlivě nevinně vyhlížející nabídku. Zda-li bych se s ním nechtěl podívat do nějaké nedaleké jeskyně. Kdo by odmítnul? Ano. Proč bych se někdy nepodíval do místní jeskyně, ani jsem netušil, že tu v okolí nějaké jsou. Nejlíp někdy příště, až zas přijedu na dovolenou, pomyslel jsem si a souhlasně přikývl. „Výborně,“ zapředl Herve spokojeně a nabral si na talíř salát. „Tak zítra večer, kolem sedmé pro tebe přijedu!“ Nevím proč, v tu chvíli mi to nepřišlo divné. A to se mělo brzy změnit.
Cesta do La Bouille, mého oblíbeného, jen pár kilometrů vzdáleného městečka, nás tím podvečerem vedla podél levého břehu, nikam nespěchající Seiny a jako vždy mě, jakožto bídného suchozemce, fascinovaly lodě připlouvající od Havru. Bárky všech barev a tvarů, velké, menší, obrovská břicha obtížená cizokrajným ovocem a zeleninou, kávou, různým kořením a obilím do místních vysokých sýpek lemujících pravý břeh řeky. Či stovkami kontejnerů naskládanými do barevných pyramid. Lodě z celého světa, jak se dalo číst na jejich bocích. Čína, Kanada, Brazílie, Dánsko…ten pohled mě nikdy nepřestal fascinovat. A nejlepší místo na pozorování všeho toho hemžení je právě La Bouille. Středověká vesnička pohodlně uvelebená mezi prudce se zvedajícím svahem a skálami a širokým proudem Seiny, od které ji dělí jen úzká silnice. Po jedné straně lemovaná kamennou zídkou a z té jste mohli chytat rovnou ryby. Nebo se na ni jen tak posadit a obdivovat oceánské obry, vonící exotickými dálkami a mořskou nemocí.
La Bouille je kouzelné místo. Vytěsněte z prastarých kamenných uliček auta, mobily z rukou chodců a bez dalších úprav tu můžete točit zamilovaný příběh z dávné minulosti. Dá se sem dojet i místním autobusovým courákem obrážejícím okolní městečka a proč ne třeba na kole. To můžete odstavit hned vedle místního přívozu, kterému tu říkají - Bac a na ten je možno najet a nechat se převézt na druhou stranu řeky. Ale lepší je zůstat a dopřát si procházku mezi domy s okny a dveřmi zdobenými barevnými záplavami květin, nebo po dlážděném chodníku kolem řeky a snít. Lepší místo široko daleko nenajdete.
Ta cesta mě těšila, ale nebylo mi jasné, proč jsme zaparkovali těsně za La Bouille, na malé odstavné ploše u řeky. Nakonec jsme byli čtyři: Herve, jakožto průvodce, Didier, náš vousatý domácí hostitel, Guy, jeho štíhlý agilní kamarád a kolega z práce…a já. Trochu mě zarazilo, když byl vydán pokyn k převlečení se do neforemného pytlovitého pracovního. No dobrá, konec konců jdeme do jeskyně, pomyslel jsem si, ale v hravě mi stále hrála prim představa jeskyní, jak je znám z Moravského krasu. Jeskyní osvětlených, se slušnými chodníky, nasvětlenými krápníky a zasvěceným průvodcem. Jeskyní, u nichž si můžete koupit pohlednici, aby známí záviděli, nějaké občerstvení dětem, aby dali chvilku pokoj a vychlazené pivo sobě. Za odměnu. Ne, že bych zrovna o to po včerejšku stál. Nebylo těžké zjistit, když jsme se škrábali do keři porostlého svahu, že se tu nejedná o pražádnou podobnost, a když Herve zavelel, že si máme na hlavy narazit něco jako hornické přilby s nedomrlým bludičkovitým světýlkem vpředu, začalo mi docházet, že tu něco nehraje. Ale Didier i Guy vypadali v pohodě, i když jsme se vnořili do velikého chladem zívajícího otvoru náhle se zjevící jeskyně. Asi nebyl důvod k obavám. Prostory to byly opravdu impozantní, vysoké jako chrám, s blátivou cestičkou vedoucí kamsi do chodeb neznáma. Tu se nebude čeho bát.
Zvolna jsme se pročvachtávali dál do tmy a Herve nás upozornil na místa, kde se za války něco vyrábělo a že je docela možné, že pochodujeme i po úlomcích lidských kostí. Nevypadal, že žertuje. O kus dál nás překvapila skupinka dalších milovníků chladu, neznáma a nebezpečí, a ta se, věřte nevěřte, pohybovala vysoko v puklině stropu. Nohy si přendávali ze třmenů do třmenů visících z okrajů té praskliny, pod sebou prázdno a mířili k jakési temné díře. Pochodovali jsme dál a nějak mi nedocházelo, co že jsem to před chvílí viděl. To jsem byl ještě pořád v relativní pohodě. Hervé neúnavně pokračoval v odborném a pro mě zcela nesrozumitelném výkladu, odpovídal na otázky a tu a tam se něčemu zasmáli. Jako by se nic nedělo, ale ono se dělo.
V mizerném osvětlení jsem si zprvu nevšimnul, jak se chodba zužuje, strop klesá a vůbec celý ten nepřívětivý prostor kvapem smršťuje. Nemám rád stísněná a uzavřená místa. Necítím se v nich dobře. Po chvíli dalšího, teď už pomalého, postupu, jsem pochopil, proč máme hlavy vyzdobené hornickými přilbami. Zvláště, když jsem tu a tam narazil do skoro neviditelného výběžku, trčícího zrádně ze stropu, dál a dál se snižujícího. Až jsme dospěli do bodu, od kterého se dalo pokračovat jen po čtyřech. Až tady mi došlo, proč jsme navlečení do těch nemožně tuhých pytlů. Za mě, a to přiznávám beze všeho studu, jsme dospěli do bodu, kdyby bylo nejlepší udělat čelem vzad a dál ni krok, jak se říká. Což se samozřejmě nestalo a jak se záhy ukázalo, to nejlepší čekalo hned za rohem.
Chodba se smrskla, snížila ještě víc. Začali jsme se plazit a časté nárazy přileb o výčnělky zněly, jako když padají ořechy. Dlouhá, zablácená a supící housenka. Pro dva vedle sebe tu nebylo dost místa. Pořád jsem se kochal nadějí, že se brzy prohekáme k nějaké vysoké krápníkové jeskyni a vše skončí. Všichni se s úlevou zasmějeme a pomaličku zařadíme zpátečku. Jenže, nebylo se čemu smát. Naopak, postup pokračoval a pro mě začalo něco jako noční můra. Nejsem proti, tu a tam, troše toho přiměřeného dobrodružství, jako třeba svést se vlakem z Ostravy do Brna, nebo si zajít něco vyřídit na úřad. A mám rád dobrodružství hrdinů verneovek. Ale prosím, jen na papíře, v teple a bezpečí domova. Skutečná cesta do středu Země? Tak to by bylo poslední verneovské dobrodružství, kterého bych se chtěl účastnit. Jenže jsem ho právě zažíval.
Bod zlomu nastal po malé chvíli, kdy se ty klaustrofobní prostory mírně rozšířily a my dorazili k díře. Představte si tmavý otvor v podlaze. O průměru asi šedesáti, centimetrů vedoucí kamsi do výhružného neznáma. Herve na mě upřel vážný pohled a mráz mi přeběhnul po zádech, když mi začal vysvětlovat, že ta díra je hluboká necelý metr. A pak se docela prudce lomí, takže se musím prohnout, a plazit tou těsnou tmou, abych se dostal do jakési jeskyňky. I jako vtip, by to stálo za houby a tohle vtip rozhodně nebyl. Větší kočka by neměla problém se tudy pohodlně protáhnout, ale já si to nedokázal ani představit. Didier i Guy se na mě povzbudivě a trochu lehkovážně usmáli, a já si s hrůzou uvědomil, že nemám jinou možnost, než se do té těsné díry opravdu nějak nacpat. Kamsi do hrozivého neznáma. Utéct nepřipadalo v úvahu, naprosto jsem v těch chodbách štěpících se všemi směry, tedy i nahoru a dolů, ztratil orientaci. Navíc ve světle těch bludiček, co nám skomíraly na helmách, vypadaly všechny stejně.
Jenže nebyl čas rozjímat o posledních věcech člověka a já se začal s hrůzou soukat do hrozivé tmy. Napadlo mě, čeho je člověk schopen, když musí. Chodbička se skutečně zalomila a já se po centimetrech pracně šinul kamsi do nepříjemně těsného neznáma a snažil se nemyslet na to, co se mi děje. Co když uvíznu!! Jen těžko popsat všechny ty myšlenky, co se mi zběsile rojily hlavou. A když už jsem nedoufal, že ještě kdy uvidím oblohu, vypadl jsem do jakéhosi jeskyňovitého prostoru. Tu by snad měla přijít úleva, že jsem to přežil. Nepřišla, naopak, vše se mi jevilo, že to jsem došel na konec své životní pouti. Ocitl jsem se totiž v malém prostoru, o průměru tak pět metrů. Kamenitá podlaha se nepříjemně prudce svažovala a celé to nadělení bylo do půlky zatopené průzračnou vodou. Bylo s podivem, že jsem nezešedivěl, když mi došlo, že žádná cesta dál nevede. Ale jakkoliv se zdálo, že už to nemůže být horší, bylo. Ze dna jeskyňky, asi metr a půl pod vodní hladinou, se na mě pochmurně šklebil jícen nevelkého otvoru vedoucí…no, za ním už mohlo být skutečně jen peklo.
A právě v tu chvíli jsem dospěl do osvobozujícího stavu mysli, kdy mi najednou začalo být všechno úplně jedno. Když mám zemřít, pak zemřu s grácií a úsměvem na rtech. Hoštický jezéďák z boje neutíká a já kdysi byl hoštický jezéďák. Zatímco jsem se zaobíral podobnými myšlenkami, vsoukali se za mnou s potížemi a hlasitým hekáním společníci. Nejhůře na tom byl, vzhledem ke svým rozměrům, Didier. Toho museli shora tlačit a zdola táhnout. Chvíli jsme pololeželi na hrbolatém svahu a snažili se nesklouznout do ledové vody. Herve nás tvrdošíjně, ale zbytečně, zásoboval odbornými informacemi. Co bude teď, táhlo mi hlavou. Budeme se potápět a pokračovat ještě dál, nebo se budeme muset ještě jednou nějak prosoukat tou stísněnou, temnou vlhkostí. Jiná cesta tu nebyla. Pak mi bleskla hlavou špatnost, jak se trochu pomstít za všechno to příkoří. Začal jsem se zouvat a rozepínat si ten zablácený pytel. Herve se zarazil a zeptal se, co to dělám. A když jsem mu se smrtelně vážnou tváří řekl, že se nám bude tou vodní cestou líp proplouvat bez bot, zarazil mě a obočí všech vyletělo vzhůru. A chvatně mi vysvětlili, že tam už ne. „Škoda, když už jsme došli až sem,“ poznamenal jsem zklamaně.
Další putování, plazení a soukání se mi utápělo v jakýchsi rozostřených mlhách, takový rozostřený útržkovitý jeskynní impresionismus. Ostatně od Giverny Clauda Moneta jsme byli vzdálení jen asi šedesát kilometrů. Jasně si vybavuji jen tři momenty. Jak jsem se pracně a s úpěním dostával z té jeskyňky ven. Matně si vybavuji, že jsme pokračovali někam dál různými směry, dolů, nahoru, chodbičkami, dírami, já úplně ztratil přehled o čase a ono tu na něm ani nezáleželo. Vše ztratilo svůj původní význam a jediné, k čemu jsem se upínal, byla zoufalá touha uvidět znovu oblohu. Další zážitek, který se mi zcela jasně navždy vryl do paměti, přišel záhy. A dodnes se nemohu rozhodnout, jestli byl ještě horší než ta vodní jeskyňka. Postupovali jsme jakousi vysokou, klikatou, ale jen asi necelý metr úzkou štěrbinou. Strop se tu ztrácel někde ve vysokých tmách. To by nevadilo, kdyby - najednou -nezmizela i podlaha a já nabyl jistoty, že teď se konečně otočíme na zpáteční cestu a já přežiji. Možná šedivý, ale co na tom. Jenže Herve byl jiného názoru. Názorně mi ukázal, že se musím vzepřít zády o jednu stěnu, dlaněmi a koleny o druhou a tak nějak pomaličku ručkovat dál do tmy. Bacit ho nebylo čím, ale i kdyby bylo, nikdy bychom se bez něj nedostali ven. Takže jsem vytřeštěně udělal, jak řekl. Ručkováním po hladkých a nepříjemně chladných stěnách jsem pokračoval po kousíčkách tou štěrbinou a snažil se nemyslet, že pode mnou zeje kdovíjak hluboká propast. Z jejího dna se strašidelně ozýval hukot vody. Styx, napadlo mě. Herve se za mnou sunul jako druhý, chodba po čase zahnula a po dalších pár nekonečných metrech mi řekl, že mám počkat. Didier se vzadu nějak zapříčil, že mu jde na pomoc. A já tam osaměl, ztuhlý v neznámu nad propastí a dál jen vím, že jsme se přes to hrozné místo nějak záhadně dostali, všichni, beze ztrát na životech. A pak najednou, nevěřil jsem vlastním očím, jsme vystoupali, asi jinou trasou, na povrch.
Nikdy jsem neviděl raději noční oblohu. Vymetenou a posetou tisíci přátelsky mrkajících hvězdiček. Stál jsem tam stále otupělý, že jsem se z toho nedokázal radovat. V dáli pod svahem se leskla půlnoční hladina Seiny. Putovala svou věčnou a osamělou pouť směrem k náruči nedalekého oceánu a na její hladině se nám pomaličku a neslyšně vzdalovaly světla jakési veliké a dlouhé nákladní lodi. Odplouvala do tmy, neznáma a zanechávala za sebou pocit loučení. Panovalo tu ticho, klid a mír a já se jen zvolna adaptoval na myšlenku, že dnes a tady má pozemská pouť ještě nekončí. Byl to hřejivý pocit, a trvalo mi hodnou chvíli, než jsem úplně uvěřil, že to je pravda. Že se vracím do života. Někde v dáli odbíjel kostelní zvon půlnoc.
Celá ta příhoda měla konečnou dohru o pár dnů později na zahradě u grilu tam, kde začala. U masivního dubového stolu si debužírovala, se skleničkou v ruce, naše společnost, já se u ohně zaobíral jehněčí kotletou. A jedním uchem poslouchal, jak Didier se zaujetím a barvitě popisuje pozorným posluchačům naše podzemní putování, zjevně věděli, o co jde. A vše vyvrcholilo podrobným popisem naší jeskyňkové příhody, kdy jim, kromě Herveho, cvakal hrůzou zadek, což názorně předvedl prsty, a jak jsem se já chtěl ponořit do vody a proplout dál…Skromně jsem nad vonící kotletou přikývl, jako že to je pravda a v očích všech přítomných jsem uviděl obdiv. A taky hluboký nefalšovaný respekt.
Tu cestu bych už nikdy nechtěl absolvovat znovu, za nic na světě. To je jisté. Ale taky bych se o ten zážitek nechtěl nechat připravit. Když už byl za mnou.
