Článek
Musím se přiznat, a nejsem na to pyšný, že když jsem se ocitl poprvé na písečné pláži v Courseulles-sur-Mera, několikrát jsem uslyšel slovo žyno, neměl jsem nejmenší tušení o čem je řeč. Nějaký místní specialita? Asi sýr, to by mě ve Francii nemohlo překvapit. A stejné to bylo se slovíčkem debarkemá. Ale tehdy jsem se tím nijak nezabýval a teprve až jsem za výklady místních obchůdků uviděl černobílé pohlednice vojáků, jak se vyloďují, pomaličku mi začalo docházet, že stojím u pláže Juno, kde se 6. června 1945 vylodila část spojeneckých vojsk. Ani pak jsem se tím nijak nezabýval, a dokonce ne ani o několik let později. Bydleli jsme v obytném autě přímo vedle pláže. Z okna sledovali přílivy a odlivy, chodili se koupat, na ryby na dřevěné molo, ze kterého jsem mával na projíždějící domorodce na svých bárkách někam na výlet a ryby u pobřeží, a občas jsem lovil i ve vnitřním přístavu mezi zaparkovanými jachtičkami. Každé ráno se kolem těch pestrých houpajících se lodí prošel do místní maličké boulangerie pro čerstvou bagetu, a celou tu dobu jsem bez povšimnutí míjel impozantní kulatou stříbrnou budovu, ověnčenou vlajkami různých států. I naší.
Teprve o hodně let později, během kterých jsem navštěvoval další pláže vylodění, shlédl několik filmů o této historické události, jako z mlhy se ve mně začal formovat pozvolný zájem o všechno to tehdejší dění. A docházet mi, kde to vlastně jsem, jako kdybych se pomalu probouzel. Prvního, klidně tomu řeknu – důkladnějšího nakopnutí – se mi dostalo v Caen. Už je to nějaká doba, kdy jsme se skřípotem brzd zaparkovali na parkovišti u Mémorial de Caen. Jemně poprchávalo. Vítala nás veliká světlá budova, rovněž vyzdobená stožáry s vlajkami, taky Českou. Má první návštěva opravdového muzea vylodění. I kdyby vás tohle téma vůbec nezajímalo, dokáže zapůsobit. Jako na mě. Procházíte velkorysým prostorem o více patrech s umně naaranžovanými dobovými artefakty, kolem vitrín s uniformami, opravdovou Enigmou, zaujme raketa V2, letadlo zavěšené pod stropem, kino se záběry vylodění, i střelbou, dunícími výbuchy bomb…a, nedá vám to nezastavit se u originální popravčí zdi s dírami po kulkách, dovezené sem z Lavalu. Se jmény popravených na plakátě. Condamné à la mort… Odsouzený k smrti.
A definitivně trvalé emoce ve mně probudila až návštěva Amerického hřbitova v Colleville-sur-Mer. Když jsem se procházel mezi tisícovkami bělostných křížů a skoro na každém z nich jsem si mohl přečíst jméno tu padlého a pohřbeného. A z kterého státu z té dálky sem přišel umřít. Sgt. John Brown, Connecticut. Bylo mu dvacet let, když naposled vydechl na nedaleké, tenkrát krvavé pláži. Mezi těmi křížky se nedalo ubránit slzám. Až tam mi úplně došlo, co se tenkrát dělo. Pláž Omaha je zcela jistě jednou z nejkrásnějších, které jsem v Normandii poznal. Vládne tu klid, mír, pod modrou oblohou vlnky moře tiše šplouchají o nekonečný písečný prostor a nějak se mi nikdy nepodařilo úplně si představit peklo smrti, krve, střelby, sténání umírajících, které tu tenkrát prožívali, ti pod bílými kříži navždy spící chlapci. Celý život měli mít ještě před sebou. Bylo pro mě těžké nebýt dojatý, ale proč se tomu bránit?
Součástí toho hřbitova je i památník a taky muzeum, do kterého procházíte branou. V té bráně jsou čtena, prý nepřetržitě, těch, kteří tu padli. „Sgt. John Brown, Conecticut. Donald Miles, Utah.“ Nemá to konec. O té pláži nelze napsat nic, co by už napsáno nebo řečeno nebylo, a tak se tu stačí jen tiše procházet po krátce střiženém zeleném pažitu, číst jména, myslet na všechny oběti a v duchu jim děkovat. A možná i trochu věřit, že vás slyší, na takovém místě je to docela možné. A mě, právě tady, napadlo, že by bylo zajímavé podívat se na to, co vše se od té doby na plážích vylodění změnilo a jak to ovlivnilo život těch, co to přežili a jejich dětí a vnuků. Třeba při procházce směrem k Pointe du Hoc.
V krásném a prosluněném dni, v době poklidného odlivu, se brouzdám stružkami odtékajícími k vzdálenému oceánu. Písek je příjemně prohřátý, jen tu a tam se za svými záležitostmi přičinlivě pídí skupinky bílých racků a v neuspořádaných myšlenkách se mi vybavuje vše, co jsem o dni D. zatím poznal. Střípky z filmů, muzeí, vyprávění…příliv a odliv poznatků i emocí a najednou míjím nějaká přikrytá těla. Mráz mi přeběhne po zádech, když vidím, že nejsou celá a z pod přikrývek prosakuje čerstvá rudá krev. Kolem mě se noří z šedého chladného přílivu vlnícího se oceánu další a další vojáci, utíkají ve vzteklém dešti svištících kulek, ranění i mrtví se bezmocně kácí do mokrého písku, ze všech stran se ozývá sténání a hlasité naříkání, jako by prosba o rychlý konec utrpení. Šeptané modlitby. Z kouře vybuchujících granátů a dělových střel se zhmotňuje smrt, bílá, vysoká a na všechny strany se rozmachuje strašlivě ostrou, jasně rudou krví zbarvenou kosou. Ranění k ní vztahují ruce, a když jim nad hlavou zasviští ostří, padají jim hlavy k zemi a krev se mísí se slanou vodou, chladnou jako ostří té kosy.
Není snadné se vrátit na chvíli do bezpečné přítomnosti a k uklidňujícímu vědomí, že mi tu nic podobného nehrozí. Jako by se to vše odehrálo teprve včera a k pláži zase přirážejí další a další z šera rána se nořící lodi, do deště kulek vybíhají kluci ověšení těžkou výstrojí války, chlapci, kteří tu přišli zemřít, v srdcích do poslední chvilky s nadějí, že právě jim se to nestane. Ale kulomety neúnavně štěkají a oni padají a kosa se nadále, na všechny strany, blýská v kouři a dunění bezcitné války. Ti, co tohle způsobili, si sedí v bezpečí někde daleko. Zatím. Koukají do map a mudrují. Škoda, že nejsou v první linii, mezi kulkami a výbuchy, aby si osobně prožili to, co přikazují jiným, jakým právem?
Dnes se tu už nic podobného neděje, ale paní Daniele, narozená v Paříži, která tu vylodění jako dívenka opravdu prožila, odpověděla na otázku, jestli všechna ta muzea, památníky, hřbitovy, pozůstatky po dni D mohou aspoň trochu přiblížit to, co tenkrát zažila. Ne, řekne vám. Nemohou. Netrápí vás nářek raněných a chrapot umírajících. Necítíte zápach kouře, neslyšíte dunící střelbu děl a výbuchů dopadajících střel, bomb, chvění země, nesvírá vás pocit bezmoci, že to nepřežijete. Strach o své blízké. Asi se to teď děje na Ukrajině, dodá nakonec smutně. Něco tu je špatně. Pomaličku kráčím dál, snažím se nevnímat všechny ty hrůzy, co se kolem mě dějí, překračuji sténající a v křečích bolesti se chvějící těla, někdy jen jejich děsivě mlčící části a snažím se myslet na změny, které se od té nešťastné doby staly.
Padlí vojáci obou stran byli pohřbeni. Taky civilisté, kteří nepřežili tehdejší dění, válka často nerozlišuje mezi fanatickým vojákem a sotva narozeným miminkem. Ranění se posadili na vozíčky. Města a vesnice srovnané se zemí znovu povstaly ze svého popela a trosek. A postupně začaly vznikat pietní místa a muzea vylodění. Jedno, dvě, nakonec desítky. Místní pochopili obchodní potenciál, a jak odpověděl ředitel jednoho takového zařízení, že: není nemravné vydělávat na této události. Je třeba ji připomínat, a pokud to pomůže místním, tím líp. Brouzdal jsem dále mezi padlými a míjel neustále nové, z vln oceánu se nořící vojáky a bez ohledu na vše co se tu děje, postupující k pevnině. Překračují těla padlých kamarádů a jdou dál… Dnes, vzpomněl jsem si, si můžete pronajmout vrtulník, asi za dvě sta euro a dopřát si třicetiminutový let na všemi plážemi vylodění. Můžete si zajít do velikého domu, a tam si koupit suvenýr. Dorozumívací klíčenku Porte-clés Criquet du Débarquement za asi tři eura. Ve vedlejší místnosti opravdovými artefakty i originál. Klikátko, zrezivělé, za skoro pět tisíc euro! Ne, není to nemravné, trval na svém stejný ředitel. Kupujete si kus historie. Ve veliké hale na jiném místě pobřeží, si nastoupíte do trenažéru originálu vyloďovacího letadla. Nebudete obtěžkáni těmi sedmdesáti kily výzbroje jako tehdejší parašutisté, jen budete o dvanáct euro lehčí. A za to vám bude dopřáno sedm minut turbulencí. Z oken letadla-obrazovek můžete ve zkratce sledovat to, co viděli vojáci toho rána, 6. června 1944. Start letadel, let nad kanálem a najednou střely míhající se kolem vás, otřesy po zásazích, trenažér poskakuje a třepe se, kouř nad míhající se kolem oken a nesmlouvavě tvrdé a drncavé přistání. Můžete si koupit jízdu po plážích v originále vyloďovacího Jeepu. K potěše Američanů, kde jsou podobná auta už jen v muzeu. Zájezdy po plážích s výkladem v různých cenových relacích po okolí… je to jen na vás, pokud chcete. Není těžké narazit na nabídky.
Je toho hodně, co se nabízí. Vedle lidmi vytvořených možností se můžete zamyslet i nad pozůstatky té doby, které se provzdorovaly časem až do dnešních dnů. Jako by nechtěly být zapomenuty. Trychtýře po bombardování, umělý přístav Mulberry neuspořádaně rozházený v náruči pobřežního oceánu v nedalekém malebném Arromanches. Do jednoho z těch kolosů jsem při odlivu zvědavě nakoukl a v otvoru na boku obdivoval život mořských živočichů a rostlin, které si ho zabraly. Zvláště krevety vypadaly spokojeně, netuše, že jsou v zemi gurmánů. Někdy je lepší nevědět. Pobřeží Normandie je poseté ohyzdnými betonovými bunkry. Některé jsou od okraje poněkud vzdálené, jiné, už posunuty v čase, pitoreskně trčí do volného prostoru, to jak si oceán pomaličku, ale bez slitování každý rok ukousne kus pevniny a jsou tu i takové, které to vzdaly a odevzdaně se zřítily dolů, do království přílivů a krabů. Časem je pohltí oceán a jen za přílivu vykouknou, obrostlé slizkými, tmavě zelenými copy řas, jako zbytnělé mořské panny, a zavzpomínají. Prostory v jejich útrobách zaberou chobotnice a otvory ze kterých trčely smrtící hlavně, budou korzovat ryby. Pláže navštíví pět miliónů turistů ročně a samotné maličké Sainte-Mère-Église, s jeho slavným padákem na místním kostelíku, asi osm set tisíc ročně. Můžete si tu koupit sušenky ve tvaru padáku.
O těch místech a okolí by se dalo napsat hodně, ale je lepší je navštívit. A jak jsem se pomaličku otočil na zpáteční cestu, kličkoval mezi zkrvavenými ostatky, některé si začaly brát ledové vlny postupujícího přílivu, a zničenou válečnou výzbrojí, napadalo mě, že se mnoho nemluví o nedalekém hřbitově německých vojáků. Ten americký a jeho 9 305 bíle zářících křížků je, po Mont-Saint-Michel, druhé nejnavštěvovanější místo v Normandii. Na německém hřbitově vás udiví tmavé kříže. Odpočívá tu přes dvacet jedna tisíc vojáků. Asi se nemůžu divit, že tohle místo není v hledáčku tolika turistů, že je nepřitáhne ani hrob tankového „esa“ Michaela Wittmanna, který on sám, měl na svědomí mnoho mrtvých a raněných…ale, napadla mě jiná myšlenka. Ani pan Wittmann, a ani nikdo jiný z těch tisíců obětí na obou hřbitovech, se nenarodili pro válku, ani proto, aby zabíjeli a plnili zrůdné rozkazy. Všichni do jednoho přišli na svět a do milujících rodin jako milá, bezbranná miminka. Malé bezzubé a usměvavé uzlíčky a štěstíčka svých rodičů, pyšných dědečků, dojetím slzících babiček. A až působením doby, okolí, propagandy se nakonec dostali sem, na hřbitov. V La Cambe, v Normandii. To není obhajoba neobhajitelného, ale jen zamyšlení a tu jsem si musel položit ruku na srdce. Kdybych se narodil třeba kolem roku 1920, někde v Říši, byl její součástí a pak dostal povolávací rozkaz. Co bych dělal? Co byste dělali vy, neznaje vše, co víme dnes?
Vracel jsem se po mírumilovné a tiché pláži, stíny minulosti se vytrácely, do bosých nohou mě zase hřál prohřátý písek a opodál se stále procházela skupinka bílých, o minulosti nic netušících racků. Na tu otázku jsem si nedokázal odpovědět. Možná bych teď ležel, potomky obětí nenáviděný, na nedalekém hřbitově. A co se tedy doopravdy změnilo? Když nad tím tak přemýšlím a sleduji dění ve světě – nic moc. A co by to změnit mohlo? Možná úplné odpuštění, ať se stalo, co se stalo, odpuštění všem. A tím vlastně i sobě. Už se nedá nic změnit. Kdybych tam ležel já, určitě bych si přál, aby mi odpuštěno bylo. Zemřel bych ve dvaceti, a tak trochu bych byl, aspoň pro mé milé tam někde doma, ještě pořád jen trochu odrostlé miminko…které už nikdy neuvidí.
