Normandie - když se nedaří

Normandie – když se nedaří…

Nedá se říct, že bych si uchovával v paměti každý den, který jsem v Normandii prožil, ale několik z nich jsem si oživil při nedávném listování v rodinném albu.

Vše začalo docela nevinně, když jsem jednoho jarního dne vylovil z poštovní schránky dopis se známým razítkem z Grand-Couronne. V uších mi zpovzdálí zaznělo důrazné hašteření racků, uklidňující šplouchání vlnek přílivu pod bílými normandskými útesy a vyvolávání trhovců z pestrých stánků. Před očima se mi mihla sytě zelená krajina plná jablek, sýrů a mořských plodů. Prostřených stolů a rozesmátých tváří.

Po zádech mi přeběhla svědivka a obálku jsem si nechal na potom, abych se měl na co těšit.

Když jsem si dopis u večeře přečetl, zacloumala mnou celá škála pocitů. V posledních řádcích stálo nevinné konstatování: chystá se svatba Laurenta, syna Jean-Clauda a Nicolle, s jeho blonďatou přítelkyní z vedlejšího městečka – Agnès. A pozvánka.

Poté co jsem si ty řádky prostudoval, asi popáté, začaly se na azurovém nebi radosti houfovat mraky pochyb. Moje vědění o svatbách v Normandii se rovnaly nule.

Jaké zvyklosti, rituály a obyčeje na mě číhají, aby mě postavily do nemožných situací a trapasů? Přece jen, každá země má své nepsané zvyklosti a právem se čeká, že budou nějak rozumně respektována.

Byl jsem s nimi konfrontován při každém svém pobytu v Normandi, a pomaličku jsem se školil. Hodně pomalu. Na chvíli mnou zacloumaly rozpaky, jestli se mám těšit, protože co mě tam bude čekat tentokrát?

To se ovšem dalo zjistit jediným způsobem. A tak, stále plný obav, jsem si začal balit svůj ošuntělý kartónový kufřík.

A jednoho srpnového dne, kdy sluníčko vší silou pražilo do strnišť čerstvě pokosených lánů zlatého obilí, jsem se uvelebil v letadle a z prťavého okýnka sledoval, jak se celá mašina otřásala pod náporem hučících motorů a rozkodrcala po betonu ruzyňského letiště. Nelétám často a pokaždé si upřímně oddychnu, když kolečka letadla dosednou na přistávací plochu.

Stroj fičel azurovou oblohou k CDG v Paříži a já si opakoval fráze, jak se budu na svatbě vykrucovat, že netančím. Promiňte, ale jsem trdlo. Nebo tak nějak.

Pestré panorama krajiny v hloubce pod námi rychle ubíhalo a s povděkem jsem vystoupil do náruče známého terminálu č. 3. Francie! Trochu se mi sevřelo hrdlo, když jsem se na parkovišti vítal s usměvavou Nicolle a Jean-Claudem, který třímal sešit s křížovkami. Jako kdybych se vracel domů. Když jsem se s nimi objal, přišlo mi, že se vítám s celou sladkou Francií a ona se vítala se mnou.

Spěšně jsme vklouzli do chaotického provozem letiště a fičeli směr Paříž. S velikým uspokojením jsem sledoval blížící se panorama města a vyhlížel odkud na mě poprvé vykoukne vrcholek Eiffelovky. Vztyčený prostředníček všem pochybovačům, kteří ji chtěli zbourat.

,,Co kdybychom se někam podívali a pak si dáme oběd,“ navrhla Nicolle. To mi zaznělo jako rajská hudba. Sluníčko plnou silou rozehřívalo betony letního města, kličkovali jsme v barvitém proudu spěchajících vozidel a zvolna se nořili do známých, životem kypících ulic. Minuli Saint-Denis, pozdravili se s úctyhodným létajícím talířem Stade de France a konečně zaparkovali někde ve změti uliček. ,,Navštívíme místní řezníky,“ pravil trochu záhadně Jean-Claude.

Nicolle vážně přikývla a dodala: ,,Ale ti už tu nejsou.“

,,Parc de la Villette,“ informovala mě cedule u vstupu. Opravdu jsme vešli do parku, kde zeleň zápasila o přízeň návštěvníků s betonovými, ocelovými a skleněnými konstrukcemi. Dokonce i voda zde byla umravněna přísně obdélníkovým betonovým korytem, ve kterém se pomaličku šinula veliká výletní loď. Z paluby na nás zamávali výletníci.

,,Tou lodí se můžeš dopravit až do Saint-Denis!“ poznamenala Nicolle a cvakla fotoaparátem.

,,Něco jako městská doprava?“ Zeptal jsem se.

,,Ano, dá se to tak říct. Samozřejmě když nijak zvláště nespěcháš,“ přikývnul Jean-Claude a pokračovali jsme v procházce.

,,A kde jsou ti zmizelí řezníci?“ vyzvídal jsem.

,,Tenhle park,“ řekl Jean-Claude, ,,jsou bývalá jatka, která tu dal vybudovat Napoleon III. A teprve v minulém století byly zbourány a řezníci, stejně jako Zolovo Břicho Paříže, byli umístěni v Rungis, na jihu Paříže.“

O Rungis jsem už slyšel a dodnes lituji, že se tam nikdy nedostanu. Ačkoliv, život tam v plné sile kvasí snad někdy od půlnoci a v době, kdy se obvykle škrábu z peřin, mají obchodníci padla a nastupují uklízecí party.

Samotný park La Villette mě překvapil rozlehlostí i celkovým dojmem. Procházeli jsme kolem obrovské výhružně chmurné vojenské ponorky. Zaujala mě obrovská stříbrná lesknoucí se koule – La Géode.

,,To je panoramatické kino,“ dostalo se mi vysvětlení.

,,Podobné jako v Arromanches?“ vzpomněl jsem si. ,,Podobné,“ souhlasila Nicolle, která tam byla se mnou. ,,Jen trochu větší.“

Prošli jsme několik betonových budov s různými technickými expozicemi, knihovnami, koncertnímu sály, muzei, nezbytnými boutique.

I zahrady stály za návštěvu. Zrcadlová nebo dračí s neuvěřitelnými barevnými sochami přísně shlížejícími na návštěvníky. A další, stejně zajímavé.

La Villette rozhodně stojí za zajížďku z centra, ale čas pokročil a vnořili jsme se zpátky do vedlejších uliček.

,,Podívej na ty háky ve zdi,“ upozornila mě Nicolle, když jsme se konečně usadili v maličké, letité, o to víc útulné restauraci. Opravdu, z protější cihlové zdi výhružně trčely letité narezlé háky.

,,Tam věšeli řezníci kusy masa. Půlky hověziny a čuníků!“

Uznale jsem nadzvedl obočí. ,,To tu muselo v letních parnech pěkně zapáchat.“

,,Asi ano,“ připustil Jean-Claude, ,,ale tenkrát to s hygienou nepřeháněli.“

To už se pomaličku přišoural usměvavý, vetchý číšník, který docela dobře mohl obsluhovat i ty původní řezníky, a my se zahloubali do vábivých řádků jídelního lístku. Řeč samozřejmě přišla i na svatební den.

,,Bude to příští sobotu. Den předem půjdeme salle des fêtes v Petit Couronne.“

,,A co budeme dělat?“ vyzvídal jsem.

,,Všechno připravíme,“ zabořil Jean-Claude malou vidličku do dezertu. ,,Laurent pozval hodně spolužáků.“

To pomyšlení mi dělalo starosti. Laurent studoval vysokou školu v Clermont-Ferrand. Jeho spolužáci, ať už studovali cokoliv, budou zcela jistě pohybově nadaní a tanec jim nebude dělat problém. Ostatně jako všem ostatním. Kromě mě. Zadumal jsem se.

,,Kudy to vezmeme, chceš jet po okruhu, nebo raději přes Paříž?“ zeptal se mě Jean-Claude, když jsme se srdečně rozloučili s číšníkem. Jako zpěv sirén jsem ke mně dolehlo šumění vzdáleného oceánu, které mě lákalo na rychlejší a pohodlnější périphérique. Neboli okruh.

,,Pojeďme přes Paříž,“ uslyšel jsem se. Když už jsem tady… Jean-Claude sešlápl plyn a vůz sebevědomě splynul se shonem velkoměsta. Zašmodrchané změti ulic, semaforů a křižovatek. A během chvilky jsem se úplně ztratil.

Nořili jsme se do typické kulisy houkajících autobusů a předzahrádek u restaurací. Pod pestrými slunečníky, markýzami, i v poklidu zimních zahrádek, stolovali spokojení hosté. Jako by je čas vůbec nezajímal.

Tu a tam na mě mezi budovami vykoukla silueta Eiffelovky. Pomalu jsme míjeli nábřeží Seiny, Louvre a zrychlili na Champs-Élysées. Zakroužili kolem Vítězného oblouku a pokračovali směrem k La Défense. Projeli kolem La Grande Arche a silný dojem na mě udělalo samotné bludiště moderních, k nebi šplhajících skleněných budov a betonových mrakodrapů. Trochu mi z toho všeho běhal mráz po zádech, ale to už je holt Paříž.

Pak Renaultka prokličkovala pod žlutými lampami temných tunelů a spokojeně zrychlila po dálnici A14. V celé Francii není jiná trasa, kterou bych měl radši. Jako vždy jsem hltal nápisy na cedulích: Rouen, Le Havre, Dieppe, Caen…Potíže s tanečníky na svatbě už neexistovaly. Ono to nějak dopadne. Jako vždy. Normandie se blížila.

Cesta nám ubíhala, jen s občasnou neoblíbenou zastávkou u péage neboli mýtnice. Normandie nás uvítala krátkou, o to vydatnější dešťovou přeháňkou. Pak už jsme sjeli z A13 do malebných uliček Les-Essarts, dolů lesíkem a kolem hřbitova k centru Grand-Couronne. Náhle jsem ucítil nutkání vystoupit a k Didiemu a Nicou dojít pěšky.

Stavit se na hřbitově, pozdravit všechny milé, kteří už mě nemohli přivítat osobně. Zajdu za nimi později. Ale zajdu. Jako vždy. Jean-Claude zatočil do otevřené náruče známých vrat. Dorazili jsme do cíle. Byla to cesta o vlnách emocí a tahle chvilka byla nejsilnější.

…à table… à table…zazněl odněkud z dálky záhadný hlas a chvíli mi trvalo, než mi došlo, že nesním. Po přivítání se s Didiem a Nicou na zahradě, kde něco kutili v záhonech a skalce, jsem se na chvilku omluvil, spláchnul cestovní pot ve sprše a převlékl se do pohodlnějšího.

Pak jsem se ve vyvětraném a útulném pokoji zahleděl na rozestlanou postel. Bude tak pohodlná jako vždy? Na chvíli jsem se natáhnul, zavřel oči a asi to bylo známou opojnou vůní levandulí pod oknem, vzdáleným halasem života v městečku a únavou ze všeho cestování. Ztratil jsem se a když jsem zaslechl hlas Nicou volajícího mě ke stolu, ukazovaly ručičky na nástěnných hodinách sedm hodin.

,, …à table… k stolu…

,,Pastis?“ zachrastil ledem ve skleničce Didier a zeširoka se na mě usmál. Pohodlně jsem se uvelebil v zahradním křesílku. ,,Dám si to co ty,“ přikývnul jsem a spokojeně se rozhlédl po známé scenérii. Za zády mi voněly květy skalniček a červených hlaviček vlčích máků. Nicou soustředěně míchala salát z červené řepy a rajčat a normandské sluníčko se pomaličku sklánělo k obzoru nedalekého oceánu. Za plotem z vysokých tújí mě bručivě pozdravil známý autobus F6.

A řeč, samozřejmě, přišla i na blížící se svatební obřad. ,,Oblek máš?“ ujistila se Nicou. ,,Možná po té cestě potřebuje přežehlit.“

,,Mám, žehlička mu nepochybně prospěje,“ souhlasil jsem. A pak jsem začal vyzvídat.

Svatba v Normandii pro mě byla stále jedna veliká záhada. Nešlo jen o mé taneční schopnosti, o kterých bych tady radši nemluvil, ale už jsem věděl, že v Normandii a snad v celé Francii, se skoro vše odehrává v rozměrech, na které u nás nejsme zvyklí. Když za odlivu odplouvají lodě z akce historických plachetnic v Rouenu – loučí se s odplouvajícími námořníky, na obou březích Seiny špalíry několika miliónů nadšených, někdy dokonce zpívajících, lidí. Jak se nedojmout?

Takže, napadlo mě, jaká asi bude svatba? Jedno bylo jisté, nebude se jednat o jednoduchý nenápadný obřad jen s rodiči a svědky, zakončený prostým občerstvením někde v restauraci.

Didier pokýval hlavou, pozvedl k přípitku pastis a potvrdil co už jsem věděl od Jean-Clauda. ,,Příští pátek vyrazíme do Petite Couronne vše nachystat.“

,,Co to znamená? Co nachystat?“ zkusil jsem znovu štěstí.

,,Všechno,“ upřesnila Nicou, přišoupla ke mně mísu se salátem. Nechám to plavat.

Do příštího pátku zbýval ještě týden, ale ty dny mi utekly, jako kdybych kolem nich prosvištěl v rychlíku. Za jeho oknem se míhalo oceánské pobřeží, písečné i oblázkové pláže, jídelní lístky restaurací a známé ulice v Rouenu s neustále proudícími turisty.

V pátek Didier nastartoval Renaultku, naložil Nicou i mě a vyrazili jsme směr k sousednímu Petite Couronne. Před salle des fêtes jsme se přidali ke skupince živě diskutujících svatebčanů a Agnès v pracovním se na mě zazubila:

,,Chceš vědět, co všechno musíme udělat?“

,,Není třeba,“ odvětil jsem po krátkém zaváhání. ,,Jean-Claude a Nicou mi všechno podrobně vysvětlili.“

Salle des fêtes, jak jsem záhy zjistil, byl něco jako veliká tělocvična s pódiem na vzdáleném konci zívající neútulnou prázdnotou. Práce se rozběhly. Já byl přidělen k myčce nádobí v přilehlé místnůstce. Z železných regálů na nás shlížely hory talířů, hrnců a příborů.

,,Všechno musíme přemýt,“ ukázal Jean-Claude na velikou nerezovou myčku. ,,Budu tam strkat nádobí a ty je pak vytáhneš a naskládáš zpátky do beden.“

Práce nám odsýpala, ale do myčky se toho moc nevešlo a když jsem skončili, odnesli jsme vše do sálu. Ten už nabyl mnohem vlídnější podoby. Zaplnily ho veliké kulaté stoly s bílými ubrusy, židle, stoly u vchodu, asi na raut, jak jsem pochopil a taky přibylo hodně pomocníků. Ty ze strany Agnès jsem neznal, ale průběžně jsme se poznávali. Ovšem nic nebylo jistější, že do zítřka všechna ta jména i tváře zapomenu. Rychle jsem byl zapojen do vší té horečnaté činnosti a úplně ztratil přehled o čase.

Jak se sál blížil do požadovaného stavu, pracovníci se postupně vytráceli a když jsem nakonec zvědavě vykouknul před sál, uviděl jsem Agnès sedět na patníku. Přišlo mi, že se z ní kouří. Usadil jsem se vedle.

,,A zítra to bude ještě horší,“ poznamenal jsem. Agnès se na mě pátravě zahleděla, jako by se snažila pochopit proč to říkám a pak jen zavrtěla hlavou. ,,Ne, to si nemyslím.“

Zahleděl jsem se na nedalekou stříbrnou stuhu Seiny. Sluníčko ještě hřálo z teplé oblohy, ale už putovalo za osvěžením ve vlnách západního pobřeží.

Celodenní těžkou prací upachtěné žirafovité jeřáby na břehu řeky odpočívaly, dlouhé šíje skloněné, a na jindy rušném pobřeží panoval pracovní klid.

Když jsme s Didiem a Nicou projížděli kolem, kochal jsem se pohledem na barevné siluety mohutných nákladních lodí směřující k Rouenu nebo Havru. A napadlo mě, že je dobře, že jsem se Agnès nezmínil, že to o tom těžším zítřku jsem nemyslel na ni, ale na sebe. V pracovním oblečení se skoro vždy cítím bezpečněji než v nažehleném společenském. Se škrtícím límečkem a v těsných botách. Nemám rád ani kravaty. Nejspíš jsem v některém minulém životě skončil na šibenici a dodnes nechápu, proč si kolem krku dobrovolně vázat oprátku.

Když mě druhý den ráno probudily přes rolety prosvítající sluneční paprsky, okamžitě mi došlo, že je tu svatební den v plném proudu. Z obýváku ke mně doléhal smích známých hlasů. Opatrně jsem tam nakouknul a přišlo mi, že jsem v dámském kadeřnictví. Místnosti vládla atmosféra kysličníku, laku na vlasy a spokojené pohody.

Zpoza cvakajících nůžek a kulmy se na mě zazubila Janine. Sestra Nicou a Jean-Clauda. A taky moc šikovná kadeřnice z krámku na náměstí.

Na židličce trůnila apaticky Nicolle a k vlasové exekuci se chystala Nicou. Obě si pozvaly Janine, aby jim na tu dnešní parádu vylepšila vzhled, a nepochyboval jsem o tom, že podobný úděl postihne i ranní chaos na mé hlavě.

V koutku jsem pomaličku usrkoval bílou kávu, uždiboval croissant, a odevzdaně čekal na svůj osud. Což o účes, ale bude třeba přežehlit trochu těsný oblek. A pak v něm bez úhony přežít …až do rána?

Hlavně se nesmím moc nasnídat, napadlo mě. Dorazit ke svatebnímu stolu s plným žaludkem? Přišlo mi to jako dobrý plán, ale nakonec, jako vždy, vše bylo jinak.

Když jsme konečně dorazili před radnici v Petite Couronne, sluníčko už doputovalo na azurové obloze pěkně vysoko. Přidali jsme se k pestrému hloučku slavnostně naladěných svatebčanů a tehdy mě poprvé napadlo, že odbýt se až do oběda jedním croissantem nemusel být nejšťastnější nápad.

Svatebčané pomaličku přibývali, ale bylo po jedné hodině, než se otevřely dveře radnice a usmála se na nás kulatá tvář za zlatými obroučkami – starostka města. Okšírovaná šerpou – trikolórou, jak jsem to znal z různých historických filmů. Energickým gestem nás pozvala dovnitř a já byl proti své vůli usazen do první řady. Sál se po chvíli zcela zaplnil, starostka si odkašlala a odkudsi ze zákulisí se důstojně přišourala elegantní Agnès, v dlouhých bílých šatech s drobným krajkovým závojem na kloboučku a Laurent v bledě modrém obleku.

Zazvučela slavnostní hudba, šum a diskuze ustaly a starostka za pultíkem pokynula svatebčanům – postavte se. Následovala hymna a když jsme se znovu usadili, začal samotný obřad.

Popravdě, moc si z něj nepamatuji, protože jsem si v duchu sestavoval svatební menu. Aperitiv – možná šampáňo, nějaký předkrm, hlavní chod, řekněme ústřice s bílým vínem z Bergeracu, dezert, káva…

A tak jediné, co mi utkvělo v paměti byla zmínka starostky o tom, že se jedná o mezinárodní svatbu, protože: ,, …máme milé potěšení uvítat mezi námi hosty z Čech a Anglie.“

,,Z Anglie?“ obrátil jsem se Jean-Clauda, když jsme se po obřadu znovu octli před radnicí.

,,Jistě,“ přikývnul. ,,Maminka Agnès je Angličanka a na svatbu dorazila i babička s dědou z jižní Anglie. Vidíš?“ nenápadně ukázal obočím na opodál stojící elegantní dámu ve světle modrém kostýmku a kloboučku, a na důstojnost a autoritu vyzařujícího pána v černém obleku s dýmkou v ruce. Z fleku by mohl usednout v parlamentu, napadlo mě. Ne našem, na to vypadal příliš seriózně. Najednou mě z mých dumek vyrušilo zatáhání za kalhoty.

,,Pipi, pipi, plosím…“ Asi tříletá holčička s cůpkem v květovaných šatečkách a naleštěných černých lakýrkách na mě prosebně koulela modrá kukadla.

,,Cože, ty chceš čůrat?“ vyděsil jsem se. Pracně jsem zapudil představu, co si asi pomyslí svatebčané, když holčičku odvedu stranou a začnu jí stahovat kalhotky! Naštěstí s omluvami přiběhla její maminka a kámen co mi spadl ze srdce a žbluňkl do Seiny musel být slyšet až v Rouenu.

Letmo jsem pohlédnul na hodinky. Půl třetí! Trochu pozdě na oběd, a to i na Francouze. Znovu jsem se vrátil k sestavování ideálního menu, ale jen na chvíli.

,,Teď jdeme na obřad do kostela,“ vrátila mě Nicou do reality. Nikdo zvlášť nespěchal a než jsme se všichni vmáčkli do dřevěných lavic a kdosi mi strčil do ruky list papíru s textem jakési písně, upozorňovaly mě ručičky na hodinkách, že jsou tři hodiny.

Duchovní ve důstojné bílém hávu zahájil svůj zpěvný proslov a já se v duchu vrátil ke svému imaginárnímu menu. Hlad mi rval útroby a já slevil o aperitiv i předkrm. Kostelem zazněly velebné zvuky varhan a svatebčané se jali zpívat.

Když bylo po všem a Jean-Claude navrhnul, že bychom se teď mohli podívat do místního parku, ztrudnomyslněl jsem. Teď bych si dal i párek v rohlíku. Třeba v tom parku bude stánek s občerstvením.

Nebyl. Parčík to byl nádherný, s vodopádem, v jezírku jde se ráchaly pestrobarevné kachničky, které mi připomněly mou svízel s hladem, a udivil mě nádherný hrázděný dům.

,,To je dům spisovatele Pierre Corneilla,“ poznamenala Nicolle, když viděla můj obdivný pohled. ,,Tady žil, tvořil a někdy přímo v něm hrají jeho hry. Herci předvádějí své role v oknech a diváci sedí tady všude kolem.“

,,To je ten, co napsal Cida?“ sondoval jsem.

,,Nejen Cida, ale řadu dalších děl,“ dodal Jean-Claude. ,,A taky to byl dobrý kamarád krále a kardinála Richelieu!“

Z oken tichého domu na mě dýchla historie. Zašustěla kardinálova červená sutana a cinkot řinčících kordů. Nářek raněných a halas středověké pařížské tržnice. A pak najednou vše utichlo, na sousední silnici sem tam projelo auto a z nitra parku k nám doléhaly hlasy hrajících se dětí.

,,Pojďme do sálu,“ rozhodl Jean-Claude a já je svému menu rychle přidal aperitiv. Už jsem se dopracoval do stádia, kdy jsem hlad skoro nepociťoval a úplně se odevzdal osudu.

V sále to žilo. Trochu jsem se zarazil, když jsem si všimnul, že stoly pro svatebčany jsou odděleny jakousi zábranou.

,,To je jen pro některé zvané hosty, tam půjdeme později,“ objasnil mi Jean-Claude a moje nálada zase poklesla. Ne na dlouho, protože sálem kličkovaly ochotné slečny s tácy a nabízely drobné jednohubky. ,,Ne,“ zařekl jsem se. ,,Přece se nenacpu před obědem na který se celou dobu těším!“

Zakopaný čert na mě škodolibě pokukoval ze skleněných mís se sangrií na stolech. Jedna sklenička nemůže vadit, polevil jsem. A taky možná jedna dvě jednohubky, ne víc.

,,Dobré, že?“ mrknul na mě tonton Rito, strýc Nicou. V ruce třímal skleničku, na hlavě široký bílý klobouk, který si štípnul rozesmáté Nicolle. Stáli jsme u stolu se svatebními dary. ,,Který by sis vybral?“ zeptal se Rito a pátravě zkoumal věci na stole. ,,Nevím, to je těžké,“ ošil jsem se, ale věděl jsem to přesně. V malé nenápadné obálce se ukrýval poukaz na svatební cestu na Mauricius. Ten jsme koupili v Rouenu v cestovce. Společný dárek bližší rodiny.

Čas pokročil a nějak se stalo, že jsem si tu a tam ďobnul z táců a ty jednohubky bylo třeba zapít. A když jsme se konečně dobrali k prostřeným stolům, byl jsem docela sytý. Zato bych s gustem uvítal tak hodinku na kanapi, kde bych v klidu trávil a možná si i trochu zklimbnul.

Po sedmé hodině na stolech konečně zašumělo vychlazené šampaňské a zavoněly nazdobené talířky s lákavě vypadajícími hřebenatkami.

,,Tchin tchin,“ zaznělo sálem. Zacinkaly příbory a já si povolil opasek a knoflík na saku. Statečně jsem se prokousával dalšími chody, moc nepomohla ani sklenička calvadosu, kterou jsem s nadějí považoval za digestiv, ale byla to jen známá trou Norman pro povzbuzení zájmu o zápolení s dalšími chody. Jediné, po čem jsem toužil byl mátový čaj a hodina dvě někde v klidu.

Když bylo dobojováno, obsluha vycídila stoly, a sálem zazvučela hudba. Na malém parketu zavířili první tanečníci. V hrůze jsem zavřel oči a doufal, že mě tím pádem nikdo nevidí. Jasně, i přes mé maskování jsem byl několikrát vyzván k tanci ze kterého jsem se s červenou tváří a přitroublými výmluvami vždy nějak vyvléknul.

V dlaních jsem svíral naběhlý podbřišek, funěl a sledoval hemžení na parketu. Kromě mě tu žádné další trdlo nebylo a všichni si s gustem užívali radost z pohybu, který by mě nepochybně zabil. Ženich s nevěstou a sympatickými spolužáky seděli vedle u stolu. Tanec jim nedělal žádný problém a já s údivem sledoval řádění živlu v podobě mladé černošské slečny, která svým temperamentem na parketu dělala s ostatních tanečníků zpomalené filmové postavy. Když dorazila k jednomu spolužákovi Laurenta, čapla ho za ruku a táhla doprostřed sálu, zoufale se otočil, střelil po nás zoufalým pohledem a zuby zacvakal na prstech volné ruky.

Pak černoška dokonale ovládla všechny tanečníky. V pekelném rytmu se vlnila, postupovala po schůdkách na pódium a za ní jako barevný uhranutý had postupovali všichni, kdo byli právě na parketu. Jako na nacvičené spartakiádě napodobovali její pohyby, tleskání a dupání a já na chvíli téměř zapomněl na své vnitřní trápení.

,,To víš, Afrika,“ uznale pokývala hlavou Nicou. ,,Tam mají tyhle rytmy v krvi už od malička.“

Jean Claude pátravě hleděl do sálu a pak pokrčil rameny. ,,Z těch lidí tady znám tak polovinu,“ řekl mi. A stejně jako mě i jeho zaujal menší pán stojící opodál. Ten muž si pěstoval mocný knír, který by mu záviděl i kapitán mušketýrů. To umělecké dílo trčelo na každou stranu poctivých deset centimetrů, pravděpodobně navoskovaný a na koncích parádně zakroucený.

Jean-Claude na něj zakýval a pak ukázal na mě. „Říká, že se mu líbí váš knír.“ Zdřevěněl jsem, ale nebyl důvod k obavám. Mušketýr se na mě potěšeně zazubil. ,,Merci!“ poděkoval.

Později, to už jsem přestal sledovat čas, jsem byl představen babičce a dědovi Agnès. Bety a John, jak se jmenovali se na mě usmáli. Bety řekla francouzsky, že ji těší a John mě pozdravil pokývnutím stříbrnou hlavou a mohutně zabafal z naleštěné dýmky. Byli moc milí. Zašoupal jsem nohama a zamumlal pár frází.

Noc ubíhala ve svém normandském tempu, po pár procházkách ztichlými ulicemi městečka jsem nabyl ztracenou rovnováhu, dokonce se mi podařilo dopnout sako a někde jsem přišel o kravatu.

Sangria, šampaňské a calvados na mě zapůsobili jako anestetikum a pak jsem se probudil až kolem devíti ráno ve své posteli. Didier i Nicou, nespravedlivě svěží jako rybičky, mě zvali na snídani. ,,Vit, vit!“ povzbuzovali mě. ,,Jedem do Petit Couronne, všechno se musí uklidit!“

V sále už svítila světla a Laurentovi spolužáci se pomaličku zvedali ze spacáků pod pódiem. Postupně se loučili a Jean-Claude je komentoval.

,,Massif Central.“ V jeho hlase zazněl respekt. ,,Mají to domů daleko.“

Sál byl uklizen brzy, já se opět tužil u myčky a když jsem dorazil zpátky na sál, zbyla tu už jen nejbližší rodina. U pódia stál štrúdl několika stolů a já padnul na židli uprostřed řady. Bety s Johnem seděli proti mně a celkem nás tu zbylo asi patnáct. Na ubruse odpočívaly na mísách a talířích hezky nazdobené dobroty ze včerejška a Nicou do mě dloubla loktem. ,,Musíme to dorazit, dej si!“

Zábava se rozproudila, dokonce jsem pocítil něco jako hlad a chuť k jídlu a vše mohlo být v pohodě nebýt toho, že jsem před několika dny neuváženě předváděl u večeře bláznivé kouzlo, co jsem kdysi viděl v televizi.

A když jsem si říkal, že dnes se už nemůže nic pokazit, vzala si Nicou slovo a všem oznámila, že teď předvedu kouzlo. Chvíli jsem duševně tápal.

,,To, co jsi nám ukazoval u večeře,“ připomněla mi a já se vyděsil. Jenže se nedalo nic dělat, zraky mezinárodního obecenstva se ke mně s očekáváním obrátily a já se rezignovaně vydal přes celý ztichlý sál pro utěrku na stůl u kuchyňky. Připadal jsem si jako ten hasič ve filmu Hoří, má panenko. Sálem duněly jen mé kroky a já obracel oči ve sloup. To zas bude ostuda.

Kouzlo spočívalo v tom, že jsem zatnul ruku v pěst, přikryl ji utěrkou a někoho vyzval, aby řekl nějaké číslo do pěti. Pak jsem strhnul utěrku a má ruka ukazovala označené číslo. Dejme tomu – tři. Tři vztyčené prsty.

Snažil jsem se nemyslet na to, co se mi děje, usadil se u stolu a Jean-Claude licoměrně vyzval Bety, aby řekla nějaké číslo do pěti. Doslova jsme cítil, jak na mě všichni koulí dychtivé oči. John zapomněl táhnout z dýmky a Bety se zamyslela. ,,Čtyři,“ řekla pak. Chvíli jsem se soustředil, abych zvýšil napětí a pak strhnul utěrku.

Chvíli panovalo hrobové ticho a pak se sálem rozezněl nesmělý smích, jak jim postupně docházelo, že to bylo vše. Hasič zase špacíroval přes celý sál, tam a zpět a u stolu mě pak přivítaly uznalé úsměvy.

,,To bylo ale blbé, ne?“ šeptl jsem později k Nicou, ale ta rozhodně zavrtěla hlavou. ,,Ne, ne,“ ujistila mě, ,,byla to legrace.“ Ale culila se u toho.

Asi ano, kolem stolu zavládla uvolněnější pohoda, dobroty ze stolu postupně mizely a já pustil vše z hlavy. Svou včerejší taneční trdlovitost, ztrápené útroby a dnešní kouzelnické vystoupení. Vždyť, řekl jsem si, jsem v Normandii.

Na všechny ty události dodnes s dojetím vzpomínám a když jsem zavřel album fotek těch památných událostí, pocítil jsem smutek a nostalgii.

Čas pokročil a já myslel na všechny ty milé lidičky – účastníky svatby Agnès a Laurenta.

Tonton Rito odešel do normandského nebe už před léty, ale z té fotky se na mě pořád lišácky šklebí, bílý klobouk na hlavě.

Před léty zemřel i John. Bety za ním odešla před několika měsíci v nedožité stovce. A jak mi řekla Agnès, byla šťastná, že se dožila korunovace krále Karla.

,,Říkala, že už žije jen pro to,“ povzdechla Agnès, když jsme nedávno seděli u nich na zahradě.

Hodně se toho změnilo, blednoucí vzpomínky zůstaly.

Ale Normandie se nezměnila. Se svými přílivy, bílými útesy a někdy trochu hektickým životem.

Co dodat? Snad tohle. V době, kdy jsem psal tyto řádky, dorazila do Ětretat paní Lydie z Vandée. Podle fotky milá, příjemná, asi pětapadesátiletá paní. V náručí držela maličkého vnoučka v peřince a šťastně se na něho usmívala.

V Étretat nikdy nebyla. Ubytovala se na několik dnů v místním hotelu a chodila si užívat dlouhé procházky. Jednou se do hotelu nevrátila a její tělo našli až za několik dnů. Pád z útesů. A jak říkala její dcera, maminka neviděla příliš dobře a bála se výšek.

Vzpomínal jsem na svatbu, všechny ty lidičky a taky myslel na maličkého vnoučka paní Lydie, který už nikdy neuvidí úsměv své milující babičky.

I taková je někdy Normandie. A celý život. Měli bychom si ho vážit. Mnohem víc, než jak to někdy děláme.