Článek
1. Vesnička v Bréhalu
Ve Francii jsem měl zpočátku jen dva menší problémy. Jak přežít den a pak už jen jeden. Jak po tom dni přežít noc. Vše ostatní bylo bez chybičky a naprosto vyhovující.
Občas, když jsem cestou na pláž na stařičkém kole míjel maličké domečky v blízké přímořské vesničce, příkladně čisté a s učesanými zahradami kolem, mě dojaly na první pohled méně výpravné a zjevně opuštěné chaloupky, choulící se nad definitivní cedulí, kde stálo: á vendre: na prodej… Jako by konečný a neodvolatelný ortel. O konci něčeho snad i krásného, dlouho trvajícího a pak najednou skončeného.
Na rozdíl od nedalekého oceánu vlnícího se za vyhřátou písečnou pláží. Který, ve spojení s nekonečností stejně modrého nebe, se zdál být rovněž prostorem neomezen, věčný a tak nějak netknutý pomíjivou přítomností lidského hemžení a snažení.
Ve Francii je snadné dojít k poznání, že vývoj gastronomie se tu vyvíjel jiným, dá se říct a to bez přehánění, hodně odlišným směrem, než v dalekém socialistickém Československu. Bylo chybou domnívat se, jak se brzy ukázalo, zkusit držet s místními labužníky tempo a množství spořádaného jídla, nemluvě o skladbě vám předloženého menu.
Taky čas tu vyhrazený na potěšení z jídla, daleko přesahuje nejbujnější představy průměrného českého strávníka. Rozdíly spočívají v možnostech pestrosti dané drsností našeho klimatu a země obklopené vlhkým a oteplujícím oceánem na západě a do Afriky sahajícím mořem na jihu.
Pravda, mořské plody jsou báječné, těšil jsem se na ně, ale pokud se mi ocitly na talíři dva, tři dny po sobě jako základní potravina, doplněná jen o víno, na které jsem nebyl zvyklý, a spoustou dalších nezvyklých dobrot, nerad jsem dospěl k nezvratnému závěru, že má jediná opravdu naléhavá potřeba je navštívit nějaký opuštěné místečko, kde bych se mohl ve vší diskrétností a o samotě vyprázdnit a to všemi možnými způsoby. Možná si dát pár sucharů s čistou vodou.
A pak se pokusit aspoň jednodenním půstem obnovit řád a pořádek ve svém trýzněném trávicím ústrojí. Zvláště když vás postihne něco, co zde nazývají gastrovirus. Jako mě, hned druhý den po příjezdu. Ale pak si začnete zvykat.
2. Jak se nedostat do Le Havre
Pokud vás napadne, stejně jako mě, že byste chtěli poznat Přístav Le Havre, o kterém jste hodně slyšeli, pak je tu možnost nastoupit v Rouenu na vlak a asi za padesát minut pohodové jízdy jste na místě. Na první pohled věc snadná, na které se nemůže nic pokazit, a vy se vydáte, plni optimismu, směr nádraží.
Pro jistotu o něco spíš, než je vámi vybraný odjezd vlaku, abyste si stihli pohodlně koupit jízdenku, prohlédnout si nádraží, najít správné nástupiště a uvelebit se. Co by tu mohlo nevyjít? Pravda, trochu vás zarazí docela dlouhá fronta před zasklenou kanceláří, kde si chcete koupit jízdenku, ale hned vám taky padnou do oka automaty: distributeur de tickets. Je jich tu víc a nejsou u nich žádné otravné fronty. Napadne vás, že to je trochu divné, vzhledem k lidem čekajícím u kanceláře.
Proč to tak je, pochopíte hned, jak se pokusíte o komunikaci s automatem. První krok je docela jednoduchý, ale tím klady automatu končí. Přes krok č. 2 se vám nepodaří dostat, přesto že zuřivě mačkáte možnost pokračovat. Opakovaně. Zkusíte to znovu od začátku, pak na vedlejším automatu a pak si uvědomíte, že čas ubíhá a rezignovaně se zařadíte do fronty. V duchu se ptáte neznámého konstruktéra automatu: Proč? Proč tam ty automaty vůbec jsou?
Fronta, postupuje pomalu a vy se nervózně otáčíte na panel odjezdů a na čas, který vám do odjezdu zbývá. Lidičkové z fronty před vámi si pravděpodobně kupují nějaké kombinované jízdenky s přestupy na různé dny a to pro celé příbuzenstvo, beze spěchu si povídají s paní za přepážkou, a když se konečně dostane i na vás, naposledy pohlédnete přes skleněnou stěnu na panel odjezdů a s povzdechem odpovíte: dva lístky do Dieppe.
Dalo by se odjet i do Caen, Paříže, i jinam, ale chcete vidět oceán a pláže, takže za chvíli sedíte ve vlaku tiše svištícím na severozápad a přemýšlíte o změně programu. Nastudovanou jste měli cestu do Le Havru, ale co už může být v Dieppe jinak? Počasí výletu přeje a tak, smíření se změnou, po necelé hodině vystoupíte na nádraží v Dieppe. Sotva opustíte nádražní budovou, spatříte přesně to, co jste si přáli vidět. Vnitřní přístav přeplněný různými bárkami a až někde vzadu ční monumentální trajekt směr Anglie. Zlákání možností prohlédnout si jej zblízka, vydáte se po pravém břehu vnitřního bazénu, sluníčko svítí a váš cíl se ukáže být dál, než se zprvu zdálo. Po čase dorazíte na místo, k plotu, který vás nepustí dál a vám svitne, že jste se měli vydat po levém břehu. Čeká vás cesta zpět.
Levý břeh přístavu je po všech stránkách zajímavější, po jedné straně lemovaný přístavem, po druhé, přes silnici, restauracemi s venkovními zahrádkami. Do nosu vás praští vůně jako lákání sirén a nezbývá, protože čas opět pokročil, než si vybrat místo s vyhovujícím výhledem a učinit objednávku. Je celkem jedno kde, protože nabídka menu je docela podobná. Moules frites, hamburger frites, fish and chips. Hranolky a slávky to v Normandii nemají lehké. Ani hosté, toužící časem přece jen po něčem pestřejším.
U stolu, kousek od lodí za zábradlím, se ocitnete ve společnosti návštěvníků mluvících německy, anglicky a jakousi asijskou řečí. A opodál vartujícím hejnem hladových racků. Rezignovaně si objednáte slávky a crêpe a pomaličku si užíváte přístavního ruchu, houpajících se lodí, šplouchání vlnek a hezkého počasí. Trochu vás udiví, že vám obsluha odmítne přinést café gourmande, přesto že je v nabídce, s vysvětlením, že se podává pouze jako součást menu. Co se dá dělat, hlavně v tom nehledat logiku. Menu tedy zaskočíte espresem a vydáte mezi domy se směrem k pláži, kde tušíte stánky se zmrzlinou. Jsou tam. Suvenýry, zmrzlina všeho druhu.
Čas ubíhá, procházíte se po silnici vinoucí se kolem oblázkové pláže, namočíte si nohy v dorážejícím přílivu a pomalu začnete přemýšlet o zpáteční cestě. Cestou k nádraží procházíte pestrými ulicemi, tepajícími létem a spoustou korzujících lidiček. Dá se říct, že se vám výlet docela vydařil.
Cestou zpět relaxujete a napadne vás, že Le Havre navštívíte někdy jindy. Dieppe je taky hezké.
3. Granville
Pokud vás někdy zavane osud do Granville v Dolní Normandii, jako mě, otevřou se před vámi různé lákavé možnosti. Dole, v malebném přístavu, obklopeni strmě se zvedajícími skálami za zády a nekonečným zelenkavým oceánem plném hemžících se lodí, plachetnic všech velikostí a barev, všude přítomným křikem racků, hučícího provozu města a z nápisu modré budově, z jejíž střechy byste mohli skočit rovnou do slané vlnící se vody přístavu, se dovtípíte, že je tu možnost pokračovat dál a dál, opustit pevninu a vydat se za svými sny.
Po krátkém zaváhání vstoupíte prosklenými dveřmi a uvnitř menší haly s butikem s námořnickými suvenýry i oblečením, si u usměvavé slečny zakoupíte lodní lístek na jednu z lodí, vyzývavě se houpající jen pár desítek metrů od vás.
Na výběr je tu výlet k Mont-Saint-Michel, na nedaleký ostrov Chaussey. Nebo o kousek dále na ostrov Jersey… Ale to už musíte mít v kapse pas, je to Anglie.
Sny suchozemců se tu mění na téměř všední realitu. Po kafi na venkovní zahrádce jsme nastoupili na výletní loď, uvelebili se na horní palubě zpola zaplněné důchodci z nedaleko zaparkovaného autobusu. Bublající motor se rozhučel do provozních otáček, loď rozvážně vyplula z vysokých ochranných stěn přístavu a nabrala rychlost směr od bezpečné pevniny. Směr otevřený a jemně se vzdouvající oceán.
Vítr ve vlasech, jemné kapičky slané vody na usmívajících se rtech a teď už opravdové, nečekaně silné burácení motorů kdesi v podpalubí.
Loď si razí cestu vlnami a poskakuje přitom jako splašené hříbě. Nahoru a zase plác dolů. Ve větru se kymácí i z boku na bok.
Tak trochu horská dráha, ale pokud netrpíte mořskou nemocí, strachem z utopení a fobií z nekonečna, pak je vše v pořádku a můžete se těšit z velmi příjemného zážitku.
Po pár kilometrech na vás vykoukne, zpoza skalnatého pevninského výběžku vzdálený obrys Mont-Saint-Michel a váhavě se zhmotní z oceánského oparu. Sám, bez davů turistů.
Jen vy, on a asi šedesát nadšených důchodců, různě balancujících po palubě ve snaze ulovit co nejlepší fotky, aby jejich prohlíženém mohli prudit rodinu a známé.
Po zpáteční cestě se vám nabídne možnost obdivovat prastaré temné hradby starého Granville, nerozvážně vybudované na samém okraji prudce se z vln oceánu zvedajících skal, až kamsi vysoko k oblakům. Dokonalá kulisa z filmu o pirátech.
Hezké, moc. Ale tak nějak jsem dospěl k závěru, že mé sny o vlastní jachtě byly více méně pošetilost, že v žádném případě netoužím skákat na koni přes překážky a že pevná země je pevná země.
Granville nabízí i opačný zážitek. Pokud se vám podaří prokličkovat všemi těmi klikatými uličkami a davy turistů, až někam k nebi, na samotný vrcholek města a tam dokonce zaparkovat, budete se moci odměnit návštěvou vily Christiana Diora.
A projít se nádhernou zahradou, kterou je ze všech stran obklopena.
Ta zahrada je plná cestiček, pečlivě udržovaných záhonů všech možných barev i voňavých růží, které Dior, jak mi bylo řečeno, taky používal k výrobě svých parfémů.
A taky stromů a odpočivadel s lavičkami s úžasnými výhledy na nádherné skalnaté pobřeží vlnícího se oceánu, někde tam dole, kam byste se mohli pěšky vydat po strmé klikaté pěšince.
Tu zahradu byste chtěli mít doma.
Já tedy ano!
4. Mušle a sluníčko
Ve Francii vás možná nadchne pomyšlení na plný talíř dobrot původem z oceánu a je to dobrý plán. O jeho významu však můžete začít pochybovat, jako se to stalo mi, kdy se budete různými korýši, jako hlavním jídlem, potýkat třetí den po sobě. Zvláště pak, pokud budete mít na výběr, třetí večer k večeři, mezi dvěma druhy mušlí od oběda. A jako předkrm se na vás z talíře usmívá hnědá, hustá a za jiných okolností voňavá polévka z humrů, krabů a jak jinak, z mušlí. Pak, možná stejně jako já, ve svém nadšení pro vše mořské mírně uvadnete a na břehu oceánu pod barevným slunečníkem budete snít o nových bramborech s osmaženou jarní cibulkou a vychlazeným kefírem.
Ovšem oceán nabízí i možnost, jak by mohlo někoho napadnout, jít sledovat jak v jeho nekonečných vodách mizí velebný sluneční kotouč. A tak jsem, jednoho večera, učinil i já.
Stačilo se provrzat cestičkou na kole vypůjčeném od Bourvila až k pláži, uvrtat se do příjemně vyhřátého písku a čekat.
Vše se zdálo být na dobré cestě. Sluníčko se už téměř dotýkalo hladiny na vzdáleném obzoru a já se těšil na vzrušující zážitek. Čekal jsem deset minut a pak dalších asi deset minut. Pozorně jsem sledoval vývoj, ale nedělo se nic, co by stálo za řeč a co by stálo za oběť části spánku v pohodlné posteli.
Ale protože jsem povahou velmi trpělivý a nechtěl jsem nic pokazit zbytečným spěchem, obětoval jsem dalších pět minut.
Teprve pak jsem dospěl k závěru, že jsem už viděl dost a vsedl znovu na letitý bicykl.
A sluníčko těsně nad obzorem oceánu sledovalo mě, jak mizím za obzorem, abych ulehl ke spánku.
Ale můžete si to vyzkoušet sami, třeba budete mít více štěstí.
5. La maison du biscuit
A když už se jednou vyskytujete v okolí Granville a přemýšlíte o nákupu vhodného dárku, je tu možnost navštívit v blízkém okolí nějaké marché. Neboli tržiště, pravidelně se konající tu v jedné, tu v druhé vesnici. Stánky s lákavým zbožím zaútočí i tady na vaše smysly, ale taky s oděvy vhodnými na procházku po pobřeží i v nevlídném počasí. To má taky své kouzlo. Ale taky je tu možnost navštívit jednu z turistických informačních kanceláří a prolistovat si zde prospekty nabízející lákadla z okolí.
Tu vám možná padne od oka, jako se to stalo nám, možnost navštívit La maison du biscuit v Sortosville-en-Beaumont. Možná vám probleskne hlavou, že zajížďka šedesáti kilometrů je přece jen dost, ale věřte, až zaparkujete před tou starobylou, velikou a po všech stránkách úctyhodnou vilou, a hned za vchodem vás zahrne usmívající se dáma přepestrou ochutnávkou vzorků všech možných dobrot zdarma, vyráběných v hale hned za vilou, rádi zapomenete na najeté kilometry.
Pokud je vám pět a víc a máte rádi opravdu dobré různé sladkosti v krásných krabičkách, ale i jiné hříšné speciality všeho možného druhu, pak jste se ocitli v ráji. Pokud snad sladké nemůžete, pak v pekle.
Pomaličku, s častými přestávkami, bloumáte labyrintem dřevěných naleštěných regálů, jako ve starobylé lékárně, z nichž na vás svůdně pokukuje vše, co jste kdy chtěli mít doma na stole. Ke kafi nebo čaji po dobrém letním nedělním obědě, kdy nikam zvlášť nespěcháte.
Útočí tu na vás vůně, lahve calvadosu, skleničky se vším možným uvnitř, stylový porcelán, kávy a čaje v barevných krabičkách. I mnoho dalšího.
A taky atmosféra Belle epoque, zarámovaná do dob dávno minulých, které se tu nečekaně zhmotnily a přijaly vás do své omamné náruče.
Pak si tu můžete pohovět v nádherné dobové kavárničce, objednat si podle chuti z nabídky káv a čajů, obsluha vás mile překvapí patrovým květovaným talířkem a ten je plný místních dobrot.
Zdarma, jako pozornost podniku.
To definitivně dorazí vaše už tak nalomené předsevzetí, že jste se vlastně přijeli jen podívat a kromě jednoho, dvou drobných dárků nekupovat žádné zbytečnosti.
A teprve u pokladny, po zaplacení, vám trochu pozdě dojde, že tu něco nevyšlo.
Návštěvu těch kouzelných prostor jiného světa rozhodně doporučuji, ale pokud nemáte dost pevné vůle a nechcete vyhlásit osobní bankrot, což samozřejmě přeháním, doporučuji ponechat šrajtofli v autě.
Za ušetřené peníze si pak můžete dopřát na zpáteční cestě a bez výčitek svědomí, nadstardandní menu v restauraci. Třeba na maličkém náměstíčku v Carteret.
To pak můžete vytrávit na dlouhé procházce po místní pláži.
Což vás nebude stát nic.
6. Ovečky a přílivy
Za zmínku stojí i možnost projít se po něčem, čemu se v Normandii říká pré salé. Přeloženo: slaná louka. Jedná se o zelený prostor těsně přiléhající k oceánu a ten bývá, tu a tam, zavlažován přílivem. Pak se najednou změní na rozlehlé jezero, někdy splývající přímo s oceánem a za odlivu se z něj zase stane, jako by se nic nedělo, pré salé. Slaná louka. Štědré pastviny pro stáda bečících a mečících oveček, které se tu ve větších, tu v menších hloučcích přičinlivě pasou.
K radosti svých majitelů a hlubokém uspokojení labužníků, oceňujících jejich jemné, přirozeně nasolené maso. To je, pravda, ovšem netuším proč, poněkud dražší, ale kdo by si nechtěl tu a tam udělat radost.
Taky se vám může přihodit, že tu budete obklíčeni migrujícím stádem bečících chlupáčů. Pak si budete připadat, jako nováček na zkoušce ladícího orchestru.
A pokud jste už jednou kousek od nádherného oceánu, napadne vás, jako mě, že by se to mělo nějak využít. Třeba zajít se vykoupat. Ovšem jste v Normandii, a jak brzy zjistíte, je to země velikých přílivů a odlivů.
Tu větších, tu menších v závislosti na něčem, co není třeba rozebírat. Postačí vědět, že se jedná o číslo zvané coefficient. A to, čím je vyšší, tím větší zuřivostí dotírají vlny na pobřeží. Od čísla osmdesát, nebo tak nějak, se tu povídá, že se jedná o Grand maré. No, a pokud se koeficient přehoupne přes stovku a spojí se s bouří a větrem, zabedněte se doma, zapalte svíčku a rozjímejte o posledních věcech člověka.
Jindy se vám zas může stát, zvláště při vyšším koeficientu, že konečně dorazíte na pláž, opatřeni nafouknutým plavacím kruhem kolem pasu, roztáhnete ručník do vyhřátého písku a zjistíte, že voda vhodná ke koupání zmizela někam daleko k obzoru. Kam se vám rozhodně nebude chtít čvachtat ve zbylých kalužích a stále ještě odtékajících odlivových potůčcích.
V takovém případě doporučuji vyfouknout kruh, sbalit ručník a odebrat se spláchnout pot domů, do sprchy. Kohoutek s teplou vodou vám nemůže utéct ani v Normandii. Bez ohledu na coefficient.
7. Terakotová armáda
A když už jste jednou příjemně osprchováni, můžete zvážit nabídku na další možné využití oceánu. Ovšem pouze za odlivu.
Čím většího, tím líp. Pokud budete souhlasit, a budete ohodnoceni jako v mém případě správně, jako zabedněný suchozemský imbecil, obdržíte řadu instrukcí, jak z necudně odhaleného dna oceánu vydolovat co nejvíce, jak jinak – pro večeři nezbytných škeblí.
A bez ohledu co si o tom myslíte, budete vyzbrojeni poněkud infantilním nářadím: dětskými hrabítkami, malým plastovým bábovičkovým kyblíčkem a slušivými kroksinami do vody.
Já v té chvíli pocítil poprvé určité hryzání pochyb, jestli jsem zase neudělal nějakou hloupost. Ale je pozdě zpytovat svědomí, protože se vám dostává instrukcí jak si počínat, abyste co nejrychleji naplnili kyblíček mušlemi zvanými Palourdes, nebo Prerie.
Neboli se se svou výzbrojí vydali do širého oceánu a někde tam se pokusili prokopat do Austrálie, jak jsem pochopil. A přitom nasbírali co nejvíce škeblí, které vám budou ukázány jako vzor. Neměly by být menší, než čtyři centimetry.
Měřítko ve výzbroji chybí. Ale to už by vás nemělo překvapit. Vydáte se tedy směr vzdálený oceán, kde bude, jak logicky usoudíte, mušlí daleko víc než u břehu. Je s podivem, že to místní, vrtající se umíněně v písku kousek od břehu, neví.
Je to příjemná procházka ve vyhřátém písku a v potůčcích pomaličku odtékajícími loužemi. Pobřeží se vám zvolna vzdaluje, postavičky se pomaličku zmenšují a vás obklopí pohoda a klid samoty.
Nebýt rozsáhlého pole černých, asi tři metry vysokých kůlů. Ty jsou obaleny slávkami, které tu jsou ve velkém chovány.
Tato téměř terakotová mořská armáda nepůsobí nijak rušivě, obrostlá různými řasami a adoptována přírodou sem patří. To se nedá říct o množství v cestách mezi kůly té armády různě korzujícími traktory.
Takže si chvílemi můžete připadat, jako na dvoře zemědělského družstva. Jen modrý oceán trochu kazí ten dojem.
Pobřeží se vám stále vzdaluje a vašimi jedinými společníky zůstávají skupinky bílých racků. Zdatně konkurující všem mušlovým australokopům.
Ovšem mají jinou metodu: zkušeně uchopí mušli do zobáku, vzlétnou několik metrů a upustí ji na kámen. A sletí se podívat dolů, jestli se konzerva s večeří otevřela. Případně akci opakují. Takže se vám naskýtá neobvyklý pohled na hejno ptáků pendlujících neustále nahoru a dolů.
Pokračujete v brouzdání po teplém dně, sledujete cvrkot rybiček a krabů mezi řasami a teprve časem vás napadne, že i vy jste se původně vydali za mušlemi.
A co, něco se snad najde na zpáteční cestě. Našlo. Čtyři. Pravda, není to moc, ale jako začátečníkovi by se vám snad trochu toho uznání dostat mohlo. Nedostane.
Po krátkém prohlídce obsahu kyblíku se vám dostane pouze konstatování, že všechny vaše mušle, a zas tak málo jich není, jsou plné, ale pouze písku. Na původním obsahu si zřejmě pochutnali racci.
Inu, mají větší praxi a zkušenosti. Slabou útěchou vám může být, že vaši Australané kupodivu uspěli a večer vás další várka škeblí nemine.
Nadšením vás to nenaplní, ale za tu neobvyklou procházku to stálo.
Jen je tu třeba moc pozorně sledovat čas přílivu, jinak se zcela jistě konečně vykoupete. V moři. S hrabítkama a kyblíčkem v ruce, což ani v Normandii není úplně běžné. Přílivová vlna se tu žene k pobřeží opravdu rychle.
A tak, po další várce mušlí k večeři a příjemné sprše, přijeli jste se tu přece koupat, až budete usínat, můžete se zavřenými očima přemýšlet o temné terakotové armádě, kterak co pár hodin, jako přízrak, vystupuje a zase mizí v tu více, tu méně bouřlivých vlnách nekonečného oceánu.
A při troše štěstí se vám bude zdát o něčem jiném, než o mušlích.
8. Rouen
V Normandii je taky prima, a já to doporučuji, navštívit její hlavní město: Rouen. Projdete se tu kolem Seiny, navštívíte do lešení cudně zahalenou katedrálu, a pomaličku, se spoustou dalších lidiček, se loudáte pestrou hlavní třídou. Když se dost naobdivujete orloji, projdete pod ním a po chvíli dojdete na náměstí Place du Vieux Marché.
V centru náměstí, které je obklopené hrázděnými domy, tu navštívíte kostel tvaru plamene. A to na místě, kde Jeanne d'Arc ukončila svůj život v plamenech hranice. A je jen na vašem vkusu, jestli si v některé z okolních restauracích objednáte něco grilovaného.
Restaurace, zvláště v době oběda, což je tady, zdá se, neustále, bývají docela zaplněné, uvnitř i na venkovních zahrádkách - turisty, podle útržku řečí, které se vám podaří zachytit, ze všech koutů celého světa. Nezřídka z Japonska a vůbec z těch končin.
A až na koci náměstí, skryté po podloubím v rohu, docela nenápadná, skrývá se atrakce, která pak potěší úplně všechny. Docela čisté a bezplatné, úplně volně přístupné toalety.
Jako hlavní chod, tu jsou nabízeny hlavně burgry s hranolkama, slávky na různé způsoby, fish and chips nebo pizza.
To jsou všudypřítomné Trojské koně francouzské kuchyně, ale asi fungují. Trochu zvláštní vám může přijít pomyšlení, že si Američan z Chicaga zaletí přes Atlantik objednat burger, Ital pizzu a Angličan Fish and chips.
Někdy je svět plný paradoxů.
Ale jsou tu i jiné restaurace, jako ta hrázděná naproti kostela, o které se tvrdí, že je nejstarší ve Francii. Ta vám dá zapomenout na invazivní burgry, pokud jste ochotni obětovat 42 euro za vícechodové menu. Velmi lákavé a navíc – francouzské. Výběr je jen na vás.
Ale taky si můžete odnést od skromného stánku společnosti Paul kafčo do kelímku, něco sladkého do sáčku a uvelebit se ve stínu na náměstí na jednu z laviček za kostelem. Sledovat všechno to hemžení, bez zbytečného spěchu si pochutnávat a těšit se z pomyšlení, že vás nečeká zpáteční cesta do Japonska. Nebo na jiné místo na konci světa.
9. Klidný den
Pokud byste snad byli trochu unaveni vším tím společenským děním, ve Francii nijak neobvyklým, mohlo by vás taky napadnout, stejně jako mě, že si dopřejete jeden večer úplného klidu. Třeba před obrazovkou místní televize. Po chvíli zkoumání reklamami prošpikovaných programů, vám nakonec může přijít jako nejméně nudná jakási soutěž. Pravidlům nerozumíte, ale asi po hodině poctivé snahy vám začne vzdáleně svítat, že se jedná o soutěž vyřazovací, protože soutěžících postupně ubývá.
Vítěz má šanci na padesát tisíc euro. A vy, teď už napjatí, se rozhodnete vydržet až do konce.
Ve vrcholícím finále soupeří dvě sveřepé dámy a v duchu už spřádají plány na, řekněme novou koupelnu, a to bez ohledu na to, co si o tom myslí nepodstatný manžel.
Klání sokyň je nezvykle vyrovnané a zbývá odpovědět na jednu, dvě rozhodující otázky. Dámy se potí a trochu se jim třesou ruce, když se tu najednou ozve volání, že máte přijít k večeři.
A protože vám není známo, že by někdo v celé dlouhé historii Francie přišel na to, jak takové pozvání odmítnout, ale spíš se o tak bláhový počin nikdo nikdy ani nepokusil, tiše zasakrujete, vypnete televizi a odkráčíte ke stolu. Podává se pastis jako aperitiv a pak – škeble od včerejška.
Zase.
10. Jak se dostat do Le Havre
Po neúspěšném pokusu o společenský klid, by vás mohlo napadnout, jako se to stalo mi, že nastal čas znovu se pokusit navštívit Le Havre. Jednou to přece vyjít musí. A za svou trpělivost s francouzskými dráhami budete odměněni, že si u přepážky nečekaně bez fronty, zakoupíte jízdenku, vlak vám odjíždí za pět minut a vy sedíte v něm.
Sledujete za oknem se míhající stromy a vesničky na vzdálených stráních a asi po padesáti minutách tiché a pohodlné jízdy vystoupíte na perón v Le Havre. Koleje tu končí.
Před nádražní budovou panuje čilý dopravní ruch chodců, aut a cinkajících tramvají, směřujících, jak je na nich napsáno – na pláž.
Stejným směrem vás odkazuje i místní ukazatel, který vás informuje, že vám, jako chodcům, potrvá cesta třicet minut. Ta cedule nelže. Procházíte se po širokém, nikde nekončícím bulváru, občas vás mine tím či oním směrem ona cinkající tramvaj, pendlující pěkně středem všeho dění, a vy můžete obdivovat poněkud neobvyklou architekturu města. Minete něco jako monstrózní - asi divadlo, ceduli s odkazem na visuté zahrady a časem začne prosvítat mezi dvěma vysokými budovami něco… snad jako pobřeží z vyvýšených oblázků.
A brzy se začne odhalovat nekonečná modrá obloha v oparu se nejasně spojující s obzorem oceánu. Z některé lavičky na promenádě pobřeží pak můžete sledovat vzdálené i bližší obrovské nákladní lodě, jak pospíchají ve vlnách La Manche z jednoho konce světa na druhý. A najednou vám nepřijde cesta z nádraží tak dlouhá.
Bílé plachty na výletních lodích. Nasloucháte přílivovým vlnám, jak v obvyklých bílých hřebenech neúnavně s chrastěním prohazují kulaté oblázky.
K tomu všemu vám dokreslí tu správnou oceánickou atmosféru hejna hudrujících bílých racků. Docela vlezlých, a pokud si na lavičce vybalíte něco k zakousnutí, budete obklíčení hejnem bílých hladovců, nebezpečně vyhlížejících ostrých zobáků, a hypnoticky vyčkávajících očí. Není těžké dojít k závěru, že by vám byli milejší, jako dekorace vznášející se v dáli nad oceánem.
U stánků lemujících pobřeží, jak zjistíte, si můžete zakoupit, jak jinak, škeble na všechny způsoby, burgery s hranolkami a docela předražené crêpes.
Ale taka si můžete odskočit, stejně jako já, do Super-U za rohem, za příjemnou cenu si odnést třeba veliké dobře vypadající suši v krabičce, vychlazené pití a něco sladkého jako dezert. Pohodlně se vejdete do osmi eur za osobu.
A pak, na lavičce s výhledem na oceán, si vše docela pohodlně a s výhledem na krásný oceán, vychutnáte. Pokud se vám ovšem podaří udržet racky v bezpečné vzdálenosti. A nebude vám vadit dvacet párů dychtivých, mírně vyčítavých párů očí.
Taky se můžete projít kolem stovek za zábradlím kotvících lodí, všech velikostí, tvarů a barev. Ty se mírně pohupují na vlnách uzavřeného přístaviště. A opodál v dřevěné budce si můžete u nudící se slečny zakoupit některý z nabízených lodních výletů.
Hezké, ale možná vás napadne, že byste radši navštívili toaletu. A ta tu není. Ostatně čas pokročil a vy se vydáte zpět k nádraží. Tam někde, možná i cestou na bulváru, jste docela určitě viděli budku s nápisem toilettes. A taky že ano, asi v půlce cesty ji už z dálky uvidíte a zrychlíte už tak svižný krok. Pravděpodobně by vše dobře dopadlo, kdyby těsně před vámi z budky nevystoupila za nos se držící starší dáma.
„Vous voulez entrée?“ Vy tam chcete vstoupit? Otáže se vás. A když přisvědčíte, nesouhlasně zavrtí hlavou: „Nedoporučuji, fakt to tam smrdí.“ Dojdete k závěru, že na nádraží to není zase tak daleko. To se ukáže jako docela optimistické, ale nakonec tam dorazíte, rychle si zakoupíte zpáteční jízdenky u skoro prázdné pokladny a konečně a z posledních sil se vydáte k wc na venkovním nástupišti. Jsou tu dvoje wc dveře. Jedny pro pány, druhé pro dámy. U obou fronta.
Ta panská se krátí rychleji. Jenže pak se z vašich dveří vypotácí vysoký, nevábně vyhlížející černoch, s rukou na tváři, na všechny strany kašlající a chrchlající.
S povzdechem se vydáte k toaletě ve vašem, už čekajícím, modrém SNCF vlaku, který stejně za chvilku odjíždí.
A taky že ano.
Vlak se tiše rozjede, krajina za oknem se rozběhne někam do minulosti a vy se spokojeně opřete v pohodlném sedadle. Máte splněno.
Navštívili jste Le Havre.
11. Fécamp, Yport a Étretat
Pak vás taky může napadnout, jako mě, že cestování vlakem už bylo dost a máte možnost cestovat autem. Pak se před vámi v Normandii otvírá přepestrá škála možností všeho druhu. Kromě hor, samozřejmě. Jako správný suchozemec, se rozhodnete pocestovat trochu po pobřeží. Pak máte na výběr téměř nekonečné možnosti a proč nezačít kupříkladu ve Fécampu.
Ve starobylém klášteře tu mniši vyrábí, podle tajného receptu, bylinný likér: Bénédictine. Tou můžete potěšit jako dárkem, stejně jako o kus dál vyráběnými dobrotami ze sleďů. Po procházce přístavem plným lodí a oblázkové pláži. Ta sklouzává do oceánu až příliš příkře, než aby vás zlákala ke koupání, ale k posezení a zasnění o dálkách za obzorem poslouží docela dobře. Sedíte si, zhluboka dýcháte čerstvý oceánský vzduch, sledujete lodi vyplouvající z přístavu někam do dáli a představujete si sebe na jejich palubách. Loď se houpe nahoru a dolů a vám je dobře. Pokud netrpíte mořskou nemocí. Ale jak mi bylo řečeno, tomu se nevyhnou ani námořníci a někdy trvá i několik dnů.
Nicméně Fécamp je přece jen město a vy zatoužíte po dotyku větší samoty a divočiny. Po dotyku živlů a divočiny, bez hluku městského provozu, hamburgrů a suvenýrů. Pak je tu k dispozici nedaleký Yport. Městečko zvolna klesající k nevelké pláži a ta je z obou stran ohraničená vysokými skálami bílých faléz. I tu za přílivu oceán chrastí oblázky a vyvrhuje na břeh kousky krabů, škeblí a do copánků spředených řas, ale za odlivu se může naskytnout úplně jiný, klidnější obrázek. Po pláži se prochází jen několik do dáli zahleděných postaviček. I vy nasáváte kouzlo té divočiny a nechce se vám odejít.
Neúplatný čas vám však připomene další cíl. Nedaleký Etretat a ten není možno vynechat. Snad nikde a nikdy nekončící davy se tu obdivují nezaměnitelnému panoramatu normandských faléz, na které můžete vystoupat, jejich mohutným obloukům a vysoké špičaté jehle trčící ze zmítajícího se oceánu.
Prodíráte se lidským mraveništěm dorážejícím na obchůdky se suvenýry a restaurace. Při pohledu na ceny na jídelních lístcích zaplesáte, že jste si vychutnali menu cestou sem a váš zájem o suvenýry taky uvadne. Nebo že by snad tenhle malý kávový hrníček? Made in China! Děkuji Étretat, tohle určitě nechci. Jeden pocukrovaný crêpes za víc než deset euro? Nechci.
Ale nádhera oceánu, pobřeží, i okolí zůstává. Ovšem ta je made in France a příroda. A tak by to mělo zůstat, dnes i zítra.
12. Jablíčka, sýry a svatá Tereza
Pak vám, možná, přijde na mysl, ale to vám dlouho nevydrží, že už bylo dost pláží, přílivů, stánků s burgery a škeblemi na deset způsobů. Že by to chtělo poznat i něco ve vnitrozemí. Asi na půl cesty mezi Rouenem a Caen, leží vesnička Pont-l'Évêque. Zde se vyrábí i známé sýry, ale vy se necháte zlákat návštěvou destilérie Père Magloire. Dobrá volba.
Dorazíte na místo a hned na parkovišti vám přijde, že tu něco nehraje. Před deseti léty tu vypadalo vše jinak. S mírnými obavami vstoupíte do veliké prosklené budovy a najednou zakolísáte. Jste vůbec na stejném místě té staré palírny, kde vše příjemně vonělo jablíčky, dřevěnými sudy naskládanými do pyramid a kde na vás při každém kroku dýchala atmosféra staré Francie?
Teď tu, v nových prostorách, na vás dýchne moderna architektury a techniky. Usměvavá recepční uleví vaší peněžence o nemalý obnos a možná ucítíte jemné bodnutí pochyb o správnosti svého rozhodnutí. Na obrazovce nad dalším vchodem odtikává digitální čas začátku prohlídky. Zatím můžete nakouknout do vedlejších prostor nádherného butiku. Jen letmo. Na obrazovce na naskočí nula, projdete turniketem, jako na letišti a před vámi se samy otevřou dveře – sezame otevři se.
Zvědavě vstoupíte do temných prostor mini kinosálu, usadíte se na lavičce, jako v parku, a necháte se unést přesvědčivým hlasem neviditelného průvodce. A najednou nevíte, kam se podívat dřív. Promítá se na strop, na stěny i na podlahu. Vše začíná historií výroby calvadosu. Na plátně zatřese stroj jabloní a pod vámi se zachvěje podlaha. Do prostoru je odněkud vyfouknut kouř.
Po chvíli ubíhajícího děje se neslyšně otevřou další dveře a příjemný hlas vás vyzve k odhalování dalších minisálových tajemství. Těžko popsat vše, co s postupující cestou působí na vaše emoce. Dveře se ve správnou chvíli neslyšně otvírají a zavírají, postupujete měnícími se prostředími. Vaše pochyby o správnosti téhle investice jsou zapomenuty.
Ano, za stejný obnos jste si mohli nalomit zdraví hamburgrem, hranolkami a kolou, ale to snadno oželíte. Každý další prostor vás překvapí něčím jiným a vy jste vděčni, že jste na parkovišti před budovou nezařadili zpátečku. V obavách o svůj osud se však zachvěje vaše peněženka. Po všech procházkách historií a výrobou vás čeká poslední místnost.
Veliká načančaná světlá místnost s vysokými regály po obvodu. Jak jinak, boutique. Na vaše smysly zaútočí vše utržené ze stromu, rafinovanými postupy přeměněné na lákadla všeho druhu, které byste měli chtít doma. Aniž jste to ještě před chvílí tušili. Ty lákadla jsou zabalená do krásných pestrých lahví a skleniček a taky jsou opatřená cenovkami, které se vám jako jediné v této místnosti nelíbí.
Když pak u pokladny ukládáte do tašky lahve a další drobnosti, ujišťujete sám sebe, že se jedná o suvenýry mající vám připomínat tohle pozoruhodné místo. Do určité míry to bude pravda.
Bude jen přirozené, že vaše další kroky budou směřovat do nedalekého království sýrů. Do vesničky Livarot. Zaparkujete před budovou a vstoupíte do budovy, do o poznání komornějšího prostředí a pomaličku procházíte tematicky vyzdobenými chodbami a místnostmi, z nichž přes skleněné stěny sledujete proces výroby, zrání a balení. A tak jako jste v Père Magloire postrádali vůni jablíček a zrání destilátu v sudech, tady budete obklopeni tím správným sýrovo-mléčným odérem. A nakonec dorazíte, jak jinak, do krásného, sýrového boutique. A je jen na vaší pevné vůli, jestli tentokrát odoláte. Já neodolal a u pokladny zaplatil za propisku s nápisem Livarot necelé tři eura. A nelituji.
V Livarotu si můžete odpočinout od cestování a prohlížení v Pizzerii Casa, která mi byla doporučena. Malá místnost, ale čistá, jednoduchá, ke stolu vás uvede usměvavá číšnice Vanesa a vy si objednáte. Kuchyně rychlá, dobrá, nijak předražená a nic víc si po rušném dni ani nepřejete. A taky zde, u kávy s dezertem, můžete uvážit nabídku návštěvy baziliky Sv. Terezy v Lisieux.
Pravda, jedná se o malou zajížďku, ale ta stojí za to. Bazilika na vás shlíží z kopce v Lisieux a vy ji uvidíte už z dálky. Pokud trochu pobloudíte normandským venkovem, jako my, pak ze všech stran. Velká monumentální stavba, zvenčí, pozoruhodná uvnitř. Překvapí vás výška a výzdoba velebného, úctu vzbuzujícího prostoru.
Bude jen přirozené, že vaše další kroky budou směřovat do nedalekého království sýrů. Do vesničky Livarot. Zaparkujete před budovou a vstoupíte do budovy, do o poznání komornějšího prostředí a pomaličku procházíte tematicky vyzdobenými chodbami a místnostmi, z nichž přes skleněné stěny sledujete proces výroby, zrání a balení. A tak jako jste v Père Magloire postrádali vůni jablíček a zrání destilátu v sudech, tady budete obklopeni tím správným sýrovomléčným odérem. A nakonec dorazíte, jak jinak, do krásného, sýrového boutique. A je jen na vaší pevné vůli, jestli tentokrát odoláte. Já neodolal a u pokladny zaplatil za propisku s nápisem Livarot necelé tři eura. A nelituji.
V Livarotu si můžete odpočinout od cestování a prohlížení v Pizzerii Casa, která mi byla doporučena. Malá místnost, ale čistá, jednoduchá, ke stolu vás uvede usměvavá číšnice Vanesa a vy si objednáte. Kuchyně rychlá, dobrá, nijak předražená a nic víc si po rušném dni ani nepřejete. A taky zde, u kávy s dezertem, můžete uvážit nabídku návštěvy baziliky Sv. Terezy v Lisieux.
Pravda, jedná se o malou zajížďku, ale ta stojí za to. Bazilika na vás shlíží z kopce v Lisieux a vy ji uvidíte už z dálky. Pokud trochu pobloudíte normandským venkovem, jako my, pak ze všech stran. Velká monumentální stavba, zvenčí, pozoruhodná uvnitř. Překvapí vás výška a výzdoba velebného, úctu vzbuzujícího prostoru.
A i tady, stejně jako na břehu vzdouvajícího se oceánu, vám přijde na mysl bezvýznamnost a pomíjivost sebe sama. Na různých místech si tu můžete zakoupit a zapálit svíčky různých velikostí. V bočním prostoru si prohlédnete i historii krátkého života sv. Terezy. A plni dojmů si pak můžete zakoupit v butiku nějaký ten náboženský předmět. Všude tu panuje úlevné ticho a vy jste rádi, že jste tento, tak plný den, zakončili právě tady. Já byl.
13. Armada
Jak jsme už zmínili, hlavním městem Normandie je Rouen. Město rušné, průmyslového a přístavního okolí, rozpolcené Seinou, kterou brázdí sem a tam přístavní čluny, lodě větší až po opravdu veliké, nákladní, připlouvající sem od Le Havre.
Hlavní atrakce tu sice jsou Katedrála, orloj, památník Jany z Arku a dalšími. A jednou za několik let, v červnu, se tu můžete zúčastnit akce zvané Armada. Desítky historických plachetnic, nebo jejich věrných replik, ze všech koutů světa, tu pak po deset dnů lemují oba břehy Seiny. Můžete se tu vmísit do pestrého korzujícího davu, vstoupit na paluby i do podpalubí lodí. Nebo se projít po břehu mezi spoustami stánků, koupit tu suvenýry, ale taky se jen tak nechat unášet a nasávat atmosféru. Po pravém, a pokud vám zbude síla a motivace, pak i po levém břehu Seiny. Ale je to maraton.
Je tu ovšem možnost nastoupit na palubu jedné z mnoha výletních lodí, tak jako já, a pohodlně usazeni na horní palubě, poslouchat stručný výklad ke každé plachetnici. Po asi hodině vystoupíte na břeh, obohacení o pocit, že jste viděli dost a s klidným svědomím odkvapíte co nejdál od všeho toho ruchu a hluku pořádaných akcí, koncertů, a případného nočního ohňostroje. Nebo se po hlavě vrhnete do všech těch lákadel. To je už jen na vás.
Ovšem… byli jste tady i před deseti i více léty a nemůžete se zbavit dojmu, že tu vše nabylo silně pouťový nádech. A možná vás napadne myšlenka, že se do Rouenu zase rádi vrátíte. Kdykoliv, kdy se tu nebude Armada a nekonečné davy proudící kolem stánků, které už taky nejsou, co byly.
14. Beauvais Tillé
Je časné červencové ráno. Sedíte na letišti v Beauvais u posledního croissantu s kapučínem, trochu rozpačitě, protože se za budete za chvíli loučit a to nejen s přáteli, ale taky s Francií a nevíte na jak dlouho. Hlavou se vám honí všechny ty chvilky, které jste tu prožili, a není vám do smíchu: přílivy, odlivy, davy turistů, předražené suvenýry, jídlo, aperitivy, občas trochu hektické a pak zas klidné dny…
Francouzská gastronomie se nezměnila, jen je třeba jít na to správné místo: třeba k Ducassovi, ale na to si musíte našetřit. Nezměnili se ani lidičkové, se kterými jste tu trávili své dny.
K Ducassovi jste se nedostali, ale hamburgery vám nikdo nenutil a pravou francouzskou kuchyni si uděláte doma. Jen vám bude chybě ta milá společnost, francouzština, debaty u jídla o všem možném, a když tak nad tím přemýšlíte, vlastně všechno. Možná, napadne vás, by neuškodilo dát si zase trochu těch škeblí s hranolkami.
Tak zase příště. Rozloučíte se, pomalu, odcházíte, ale nechce se vám…bylo to prima. Jako vždy.
Letadlo nabírá rychlost, zvedá se, vy opouštíte Francii a víte, že něco hezkého ve vašem životě skončilo. Ale tak to už chodí…
