Článek
Veni creator spiritus.
Cestou do Aigues-Vives.
Popravdě, když jsem se z telefonu těsně před odjezdem do Normandie od Nicolle dozvěděl, že až dorazíme, pojedeme do Aigues Vives, souhlasil jsem a teprve po chvíli mě napadlo se doptat, kde že to je. „V Languedocu, u Oliviera,“ upřesnila mi trochu záhadně cíl cesty. Tak jo, řekl jsem si, když, tak kouknu do mapy. Nebo ne a nechám se překvapit. A tak se stalo.
Po třídenním dálničním maratónu směr Normandie jsme se docela těšili na den, dva relaxace a klidu, bez dálnic a aut. Ale ne vždy se věci vyvíjí tak, jak si to přejeme. „Takže,“ připomněla mi během uvítací skleničky růžového šampaňského Nicolle, „zítra brzy ráno jedeme k Olivierovi.“ Letmým pohledem do předložené mapy opřené o láhev se ukázalo, že Languedoc–Roussilon je departement na úplném jihu Francie, o kterém jsem doposud jen mlhavě tušil, že sousedí se Španělskem. Tak, napadlo mě. Teď se vzepřu a řeknu, že mám cestování dost a že nikam nejedu. Dalších devět set kilometrů, to už fakt nedám. V každém případě si potřebuji pár dnů protáhnout záda a pořádně se vyspat! To přece musí uznat i Francouzi.
Vyjeli jsme brzy ráno, ještě před šestou. Nakonec, můžu se dospat i v autě, řekl jsem si a utěšoval se, že tentokrát neřídím. Nemusím se soustředit na cestu, značky, řešit peáge, air de repos a pipi. Neboli dálniční mýtnice, odpočívadla a zastávky na návštěvu toilettes. Jen se povezu a budu si užívat nových míst Francie. A taky jsem byl zvědavý, kterou cestu nám vybere téměř neslyšně mluvící navigace. Což bylo nakonec jedno, protože ta na nás mluvila španělsky. Nějak se ji nepodařilo správně nastavit, jak jsem pochopil. Ať žije neznámo, pomyslel jsem si a trochu mě udivilo, že se naše bagáží obtížená Renaultka drží tvrdošíjně značek direction Paris. Do Languedocu se přece nemůže jet přes Paříž, někde před ní určitě odbočíme směr k jihu.
Dálniční kilometry rychle ubývaly, a když na mě posléze zpoza střech budov tu a tam vykoukla důvěrně baňatá špička Eiffelovy věže, došlo mi, že se proplétáme v hustém provozu po Boulevard périphérique, těsně míjíme město básníků a snílků, město zamilovaných i zklamaných. Ignorovali jsem směrovku na Versailles, a pokračovali směr Lyon. Výborně, řekl jsem si. Burgundsko jsem znal doposud jen z etiket na zbytečně drahých lahvích vína. Pokud jedete touto trasou poprvé, postupně se vám vyjasní, proč je Francie zemí vína. Proč vínem žije a proč je miluje. A po čase máte i vy sklon tyto pocity sdílet. Míjíte nekonečné, až za obzor sahající lány vinic a směrovky ukazující vám směr, vám najednou připadají nějak povědomé. Ale odkud, jste tu poprvé. Čtete jména jako Gevrey-Chambertin, Nuits-Saint-Georges, Mersault… Čísla tu výjimečně neoznačují sebevědomé ceny, ale kilometry. Mráz vám přeběhne po zádech. Takže ono to opravdu existuje! Jste v srdci Burgundska, je krásný zářijový den a všechny ty naducané hrozny vína, které míjíte, se časem promění na lahve odpočívající ve sklepech nejlepších restaurací. V regálech vinoték a majitelů hodlajících jimi oslavit nějakou výjimečnou a očekávanou příležitost. Svatbu, rozvod, narození malé holčičky, Vánoce.
Jste tu a je čas oběda. Náměstí v Savigny-lès-Beaune je maličké kamenné, čtvercové, uprostřed se stylovou fontánou, schoulené pod stromy a sousedí přímo se zámkem, na jehož zdi si přečtete velikou ceduli: Chateau de Savigny, son Clos, ses Caves du XII et XVII siécle, ses Vins. A hned vedle nad modrými, prosklenými a starobyle vypadajícími dveřmi v kamenné stěně: Caveau de dégustation, vente de vins. Sklepy s ochutnávkou a prodejem vína. A taky ceduli, která upozorňuje na trochu nezapadající expozici motocyklů.
Uvelebíte se na zahrádce před místní restaurací a co už jiného si objednat v Burgundsku, když jste tu poprvé, než jejich vyhlášené šneky? Máte zkušenosti s mnohými místními korýši, ale zkušenost se šneky na másle s petrželkou zatím chybí. Během aperitivu si můžete představovat, jak si zdejší středověký rytíř pečlivě leští svého Harleye, aby na něm vyrazil dobývat Jeruzalémskou pevnost. Když vytřete kouskem křupavé bagety poslední zbytky omáčky, skoro litujete, že pro dnešek vaše cesta nekončí právě tady. Uprostřed příjemného snění o vínem provoněné historii okolí, která vás přivítala do své pohostinné náruče. Jenže další stovky kilometrů a nových objevů ještě čekají. A tak, teď už opět za volantem, vyjíždíte zpět na dálnici, která vás provede skrz Lyon. Městem krále kuchařů, Paula Bocuse, městem gurmánů. Bylo by hezké, dát si v jeho tříhvězdičkové restauraci L'Auberge du Pont de Collonges večeři. Ale nejste objednaní, nevykradli jste banku a v kraťasech a v čepičce s dozadu nasazeným štítkem byste pravděpodobně neprošli přes důstojně olivrejovaného strážce svatyně u prosklených dveří.
Další zastávka vás čeká u benzinové pumpy. Tu si zapamatujete pro její nádherný stylový butik s místní specialitou: Nougat de Montélimar. Samozřejmě, někdo by řekl, že jde o obyčejný turecký med, ale ten místní, zpracovaný fantazií a letitými zkušenostmi svých tvůrců, nabývá nového významu. Z regálů vás lákají všeliké druhy, dokonce čokoládový, v různých velikostech, tvarech, pestrých obalech. Těžko odolat. A co že je na něm tak zvláštního? Je jemný, nadýchaný a… moc dobrý. S dlouhou tradicí. A kdo by si nedal kousek tradice a místní historie? Dále vás silnice vede těsně kolem Montélimaru, minete odbočku na Carpentras, Avignon, Cavaillon, odkud si nechal posílat Sladké melouny Alexandre Dumas starší. Vaše cesta vede mezi Parc naturel regional du Luberon a Parc national des Cévennes.
Napadne vás, že na příštím air de repos (odpočívadle) možná narazíte na spisovatele Petera Mayla, který tu někde bydlí, pídícího se za dalšími tématy k pobavení čtenářů na celém světě. Odhalujícího kouzla okolní krajiny, lidí a historie místního obyčejna, popsaného neobyčejným způsobem. Nebo si jen ulevujícího támhle u křoví, jak o tom psal o Francouzích, protože hodně jejich zvyků rád převzal. Minete Nîmes a pomaličku se blížíte k cíli dnešního i příštích dnů. K Olivierovi a Veronique, kteří se sem kdysi přestěhovali z Normandie. Jste v oblasti Camargue, krajině vinic, vodních ploch, růžových plameňáků, bílých koní, býků a ti všichni se pohybují v otevřené krajině. Najednou je toho na vás všeho nějak příliš. Jste na místě. Vjíždíte do otevřených vrat a za nimi vás čekají usměvaví hostitelé. Před vlastním olivovníkem a mohutným fíkovníkem obsypaným zralými plody. A jste rádi, že jste tu, že jste nečekali a neodpočívali v posteli. To se totiž ve Francii nehodí! Těšíte se na večerní aperitiv na terase a na popovídání si s milými hostiteli. A na to všechno, co vás tu čeká. Odpočívat můžete někdy jindy.
Aigues-Vives
Jak napadá mě nad prázdnou stránkou, odpovědně přiblížit nějaké místo, když v něm pobýváte pouhý týden. Z toho třetinu času prospíte. A když už tam jste, podnikáte nezbytné výlety do okolí. Netušíte, jaké to tam je mimo sezónu, v zimě, nebo i kdykoliv jindy mimo ten týden. To dost dobře nejde, ale snad je možné popsat ty chvilkové emoce všeho, co vás zaujalo natolik, že jste ani po dlouhé době nezapomněli.
Aigues-Vives… Malebné městečko vybělené jižním sluníčkem, úzké neuspořádané uličky, a pokud byste jeli někde poblíž, asi by vás nenapadl žádný speciální důvod, proč stočit volant právě sem. A pokud ano, první, co vás zaujme, je problém s parkováním. Na mnohých místech, které vám připadají jako vhodné k odstavení auta před dobrým obědem, visí na plotech cedule varující v uvedených datech a časech před tudy se řítící se masou řvoucím publikem rozvášněných býků. Pokud si nepřejete, aby se po střeše auta, které vám se skřípěním zubů zapůjčila tchýně, prohnala mnohatunová vlna sudokopytníků, parkujte kdekoliv jinde. I pokuta je lepší.
Aigues-Vives nežije jen býky a potěšením z občasných korid v místní aréně, nejsme přece daleko od Španělska. Žije taky vínem a vinicemi všude kolem, až kam oko dohlédne. A některé jsou, jak jsem ke svému překvapení zjistil, dokonce opuštěné. Můžete si tu, jako my, bez výčitek svědomí nalámat suché větve na večerní barbecue, utrhnout si nějaké to právě dozrávající víno, nebo se jen tak, v hřejivých paprscích zapadajícího jižního sluníčka procházet mezi keři. A snít.
Místní víno, a nejen to, si tu můžete i koupit. Stačí se nechat zlákat cedulí zvoucí do velkého dvora vlastníků vinic, bez obav zaparkovat, (to se tu cení,) a vstoupit do místního obchůdku. Hned za dveřmi, na dřevěném stole, se vám nabídne ochutnávka vín, abyste nekupovali zajíce v pytli. Za stolem na stěně ční ke stropu mohutné skleněné válce s vínem. To pro případ, že byste si donesli vlastní kanystřík, nebo vám z police na stěně nějaký prodají, na výběr je více velikostí. A pokud se vám podaří protáhnout dveřmi vanu, věřím, že by vám ji naplnili taky. Nedostatkem vína tu zjevně netrpí. Ty si můžete odnést i v lahvích, záleží jen na vaší peněžence a játrech. K mání je tu i olivový olej, družstvem majitelů vylisovaný z okolních olivovníků. Pokud, jak mi řekl jednoho večera Olivier, si přinesete své olivy, pak dostanete i vlastní, čerstvě vylisovaný olej. Mně by se to moc líbilo.
V Aigues-Vives a okolí, dokonce i u Oliviera na zahradě, si můžete hned po ránu ďobnout přímo z větví mohutného košatého stromu zralé fíky. Měkké, sladké, šťavnaté. Jen je třeba dávat si pozor na škorpióny, kteří to tam mají taky rádi. Ale nikdy jsem žádného nespatřil.
Za návštěvu stojí i místní Poterie. Tu si můžete projít za plného provozu a v místním venkovním stodolovitém boutique pořídit, třeba jako dárek, vše možné vyráběné z hlíny, naglazované a vypálené. Třeba malou stolní misku na olivy. Jako já.
Aigues-Vives je jen jedno z mnoha městeček, které budete při svých cestách po okolí projíždět, nebo je bez zastavení míjet. Aniž kdy zjistíte, o co všechno jste přišli. Ale máte jen týden. A jeden život.
Aigues-Mortes.
Pokud vás někdy zavane osud do oblasti Camargue v jižní Francii a instinkt vás bude nahlodávat k návštěvě Aigues-Mortes, vyhovte mu. Stočte volant tím směrem, nebudete litovat. A pokud to bude jen trochu možné, načtěte si informace o historii a možnostech tohoto pozoruhodného místa. Podle mých nevalných zkušeností, je k návštěvě nejvhodnější začátek září, nebo léta. Těsně po ránu.
To vám dá mnohem větší šanci pohodlně zaparkovat ve stínu monumentálních zdí středověkého opevnění, které měly chránit vnitřní středověkou vesničku před, přiznám se, že netuším před čím. Před nepřízní počasí, nemocemi, dotěrným věřitelem, hašteřivou tchýní? A v dnešní době by to mohly být davy zvědavých turistů. Po, nebo před hlavní sezónou je tu taky větší šance, že dav unášející vás uličkami kolem pestrých obchůdků, často s rytířskou a středověkou tématikou, nebude tak silný a občas vám umožní se u některého zastavit.
My tu zaparkovali nějak po osmé hodině, obvyklý lidský ruch byl teprve v počátku, v takové té své ještě přijatelné podobě. Prošli jsme kolem sochy sv. Ludvíka, který tu z vysokého podstavce přísně střežil hlavní bránu, a pohodlně se usadili na předzahrádce ještě skoro prázdné restaurace. V tu správnou chvíli na ještě teplý, pohodou vonící croissant a café crème. Jak o něm zpívá ve své písni La Bohème Charles Aznavour, který tu nedaleko bydlel. A taky na krátkou poradu: co dál. Nakonec padlo rozhodnutí – projít se několika hlavními uličkami centra městečka, pak, pro změnu, výletní lodí po okolních vodních plochách. Následovat bude posilující oběd v restauraci, která nám padne do oka, a procházka po hradbách kolem celého Aigues-Mortes. Byl to dobrý plán.
Během snídaně, se kterou se tu nikdy nespěchá, nepolíbený čímkoliv ze zdejší historie, jsem se pokusil nasát aspoň ty základní informace. Nebylo jich málo. Aigues-Mortes založil, čistě z praktických důvodů, tehdejší francouzský král: Ludvík IX. Jeho sochy na podstavcích hlídaly nejen vchod do města, ale taky hosty uprostřed centrálního náměstíčka v okolních restauracích. Ludvík IX byl pozoruhodnou historickou postavou, jak jsem se dozvěděl z vyprávění, o které jsem od té doby mnohokrát přemýšlel. Aniž bych dospěl k jakémukoliv závěru. Nejvíce mě zaujalo, že uspořádal dvě croisade - křížové výpravy, a to navzdory svému chatrnému zdraví. Tu první poté, co málem zemřel na úplavici. Pokusil jsem si představit důvody, které by mě po takovéto vysilující zkušenosti, přiměly k rozhodnutí, začít organizovat křížovou výpravu. První dopadla, mírně řečeno, debaklem. Vojska, která na ni vyplula právě z Aigues-Mortes, byla poražena na hlavu, král samotný zajat, a pak, snad za výkupné, propuštěn. Marně jsem tu hledal cokoliv k pochválení.
Pár let si dal Ludvík pokoj a údajně žil skromným životem. Po nějaké době mu otrnulo a, opět z Aigues-Mortes, vyrazil na svou druhou, celkově tuším osmou, croisade. Napadlo mě, že ta druhá výprava nemohla dopadnout hůř, ale Ludvík, k nevíře-to dokázal. Poté, co zakotvil někde u Egypta, a tam přece Jeruzalém nikdy nebyl, potvrdil znovu své vojevůdcovské schopnosti z první výpravy. Vojsko utrpělo další porážku a Ludvík IX. zemřel.
Shrnuto, jak jsem to pochopil, promarnil majlant, který mohl být použit na rozumnější věci, taky spousty životů a po dobu výprav v království chyběl. V důsledku toho všeho byl prohlášen za svatého. A v Aigues-Mortes mu byly postavený ony dvě sochy. K potěše Japonských turistů s fotoaparáty a taky místního ptactva. Inu, jak mi bylo nad sklenkou bílého vína s úsměvem objasněno, na jeho počínání je nutno nahlížet optikou té doby. Možná ano, ale stejně jsem tomu nikdy neporozuměl. Každá doba má svou optiku, ale zdravý rozum tu pak dostává na frak.
V době Ludvíka IX. Sloužil Aigues-Mortes jako plnohodnotný přístav, který tenkrát králi chyběl a jak jsem tu seděl ve stínu hradeb a přimhouřil oči…vynořila se mi v mysli představa těch tisíců rytířů a do chladu ranního oparu frkajících koní, těsně před vyplutím. A taky templářů v bílých pláštích s červeným křížem a nablýskanými přilbicemi. Opřeni o své dlouhé meče klečí před svým králem a okolím se rozduní mohutný velebný hymnus: Veni Creator Spiritus. Úplně mi z toho naskočila husí kůže. Ovšem opět prakticky vzato, tisíce hromotluků, kteří by mohli budovat mosty, silnice či nemocnice pro blaho své země, odplulo ztroskotat někam ke břehům Egypta, tam se nechat zajmout, zabít, zmrzačit, případně se vrátit za výkupné. Jak přízemní pohled na vznešenou věc.
Taky mi dělalo potíže pochopit motivace všech těch bojovníků. Mohli si užívat krásy Francie, přírody, vína, dobrot, rodiny a místo toho všeho: ,,Pojďte s námi, hrabě. Nasedneme na vratkou kocábku, někam, jedno kam, se necháme zavát větry a tam napadneme mírumilovné, nic netušící obyvatelstvo. Budeme je zabíjet, mrzačit, vypálíme nějaké ty vesnice a města. Možná, že nám přitom obránci useknou ucho, nebo tam bídně zahyneme v otroctví, ale pořád je to lepší, než si užívat života tady, ve Francii.“
Po krátké procházce úzkými uličkami a prohlídkách obchůdků, jsme se nalodili na palubu nedaleké, v modré barvě vyvedené, výletní lodě. Byl začátek září, školní rok už klepal na dveře a my se ocitli ve společnosti turistů převážně důchodového věku. Mezi lavicemi hlaholila francouzština, italština a, jen trochu, naše čeština. Camargue, to je přírodní park, spousta vodních ploch a mokřadů těsně sousedících se Středozemním mořem. Mimo jiné zaujme hejny růžových plameňák, brodícími se za krevetami, od nichž prý mají své zbarvení. Ale taky jsem slyšel teorii o bakteriích na bázi karotenu, které tu zbarvují některé vody do nachového odstínu. Vyberte si. Plameňákům se jim tu říká: le flamant rose. A pokud bych, jak jsem byl informován, spořádal dostatečné množství mrkve, dosáhnul bych podobného výsledku. Určitě by to vyšlo levněji. Výletní loď se tiše sunula po nekonečných vodních plochách, po obou stranách lemovanými travnatým pobřežím, na kterém tu a tam pobíhaly stádečka bílých koní nebo černých býků. Jednou nebo dvakrát jsme měli možnost vystoupit a vyfotit se s malebně vypadajícími chovateli na koních. Vypadali trochu jako rančeři a byli to právě oni, kdo hnali koních stádo býků uličkami Aigues-Vives k tamní aréně.
Ti býci stojí za zvláštní zmínku. Jak jsem vyrozuměl, osud většiny z nich se odehrával následovně. Až do své dospělosti se proháněli mezi vodami Camargue, prodělávali výcvik na vystoupení v aréně, a kariéru zakončili na pultech místních řeznictví, naporcovaní na kousky pro přípravu místní speciality – La Gardianne. Takové hovězí ragú, řekl bych. Dušené v červeném víně s olivami, mrkví, česnekem, a cibulí. Dokonce jsem jednu porci, těsně před odjezdem, spořádal a popravdě, asi dva dny mi bylo docela špatně. Ale jsem si jistý, že problém nebyl v Gardianne, spíš v nezvyku spořádat docela velké kvantum kusů, na můj vkus nepříliš měkkého, masa.
Po projížďce jsme znovu se vypravili do úzkých uliček pátrat po nějaké restauraci, a nakonec skončili na předzahrádce ústřicovho baru, který přes ulici sousedil se zdí templářského kostela. Veliký podnos čerstvých ústřic, vychlazené bílé víno a křupavá bageta. Co si víc přát. Číšník v obyčejném civilním a pohodlném oblečení, bystře pobíhající od stolu ke stolu, osoba hovorná a sdílná, obohatil naše menu historií, jak se kdysi na tento bar složila celá rodina a taky tu pracovala. Příjemný zážitek. Pokud máte rádi ústřice a letní poledne plné hřejivých paprsků.
Dojem na mě udělal i kamenný templářský kostel. Jednoduchý a skromný. Kazatelna složená jen z dvou, na sobě postavených, masivních, hrubě opracovaných kamenných kvádrů a na čelní stěně, místo honosného oltáře, jednoduchý dřevěný kříž. Někdy je méně více. V tichu a šeru prázdných laviček jsem si tu představoval klečícího krále při jeho poslední mši na francouzské pevnině. Tušil, že se už nevrátí? Kdo ví.
Posilněni obědem jsme po kamenných schodech vystoupali nahoru na hradby. A pomaličku je obcházeli dokola. Občas bylo nutné projít některou ze strážních věží s docela ponurou historií. Jako ta, která kdysi sloužila coby výhradně ženské, hodně tmavé vězení. Největší z věží – La Tour Constance, s majáčkem na vrcholu, stojí taky za zmínku. Tuším, že právně v ní nás překvapila menší temná místnost, s jámou v podlaze, do které se dalo sestoupit po pár schůdcích a v temnotě toho ponurého prostoru zářilo třináct rudých srdcí. Historie praví, že se tu jednoho dnes nepohodli Gaskoňci s Burgunďany a jak už to v těch dobách chodilo, skončili nebozí Burgunďané na dně té strašidelné jámy. Jenže, jak pokročil čas, začala jáma vydávat pro okolí docela nepříjemný zápach. Řešení se nabídlo samo. Za hradbami Aigues-Mortes se těžila, a dodnes těží, ve velkém sůl. Burgunďané byli zasypáni solí, ale co bylo dál, historie nepraví. Jisté je jen to, že dnes tam už nejsou. Jen ta rudě svítící srdce jako připomínka té neblahé události. A taky vznikla píseň Burguignons salés. Slaní Burgunďané.
Ovšem sůl tu v okolí odedávna dobývaná z mořské vody, nesloužila pouze ke konzervaci Burgunďanů a dodnes můžete z hradeb pozorovat vysoké bílé kopce. Jak jsem se dozvěděl, pokrývá spotřebu Francie více než z poloviny a taky si ji tu můžete, v různých atraktivních obalech, koupit. Na ty kopce je úchvatný pohled, byť by se mnou, možná, mnozí Burgunďané nesouhlasili. A nedivil bych se, kdyby v kuchyni dávali přednost šedé, oceánské soli z Guérande.
Z jiného místa hradeb pak můžete obdivovat rozlehlé plochy Camargue. Pěstuje se tu i rýže, lodě tiše proplouvají sem a tam a v dáli se leskne dnes už vzdálená plocha Středozemního moře. Za ním jen tušíte daleké břehy Afriky. Trochu vás mohou zaujmout i četná sedátka s dírami ve výklencích, údajně sloužící co by druh středověkých latrín. To mě vedlo k zamyšlení nad hygienou té doby. A k úvaze, že některé věci mohou působit romanticky a snad i lákavě, ale realita, jak už to v životě chodí, je úplně jiná. Dá se předpokládat, že byl v tehdejších hygienických podmínkách o výklenky docela zájem. Ale nechci si ani představit, jak samotné hradby vypadaly, a jaké cestování muselo být na těch lodích. ,,Že jsme radši nezůstali doma, hrabě!“
Byl to krásný, pohodový den. A v noci si můžete, jako já, nechat zdát o poslední cestě Ludvíka IX. odplouvajícího za svým osudem za zpěvu templářského – Veni Creator Spiritus. Kdo by se nedojal. Ovšem při pohledu na naši nablýskanou Renaultku, zaparkovanou pod jednou z těch latrín, jsem byl v hloubi duše rád, že se hygienické podmínky v Aigues-Mortes přece jen změnily.
