Článek
V pátek jsem dostala květiny, v pondělí jsem seděla u lékaře
Poslední den v práci jsem brečela dojetím. Kolegové mi dali obrovskou kytici, poukaz do lázní a album s fotografiemi, na kterých jsem byla ještě s účesem z devadesátých let. Smáli jsme se tomu, že od pondělí už nebudu muset vstávat na budík a konečně zjistím, jaké to je pít ranní kávu bez pohledu na hodiny.
Na důchod jsem se opravdu těšila. Ne proto, že bych práci nesnášela, ale po čtyřiceti letech už jsem měla dost termínů, porad a věčného plánování dovolené podle ostatních. S manželem jsme chtěli na jaře projet jižní Čechy, já jsem si slíbila, že začnu pravidelně plavat, a dcera se smála, že mi bude vozit vnuka, když teď budu „paní svého času“.
Jenže ještě před odchodem z práce jsem byla na několika vyšetřeních kvůli potížím, které jsem dlouho odkládala. Pořád jsem si říkala, že to určitě nic nebude a že až skončím, budu mít na doktory času dost.
V pondělí jsem tedy poprvé vstala jako důchodkyně. V úterý jsem šla pro výsledky.
Lékař mluvil klidně a já si z prvních vět skoro nic nepamatuju. Pamatuju si jen slovo rakovina a potom pocit, jako by se místnost na chvíli zmenšila. Ptala jsem se na další postup, něco jsem si zapisovala a kývala hlavou, ale ve skutečnosti jsem vnímala hlavně jednu absurdní myšlenku.
Tak hlavně, že jsem to do toho důchodu dotáhla.
Celý život jsem čekala na čas, který měl být konečně můj
Když jsem to řekla manželovi, rozzlobil se na mě, že podobně nemám mluvit. Prý ještě vůbec nevíme, jak léčba dopadne a nemám hned malovat nejhorší scénáře.
Já jsem je ani malovat nechtěla.
Jen jsem byla vzteklá.
Celý pracovní život jsem poslouchala, že na všechno bude jednou čas. Na delší dovolenou, na koníčky, na odpočinek, na návštěvy kamarádek ve všední den. Člověk pracuje, platí odvody, vychovává děti, pomáhá rodičům a někde před sebou má pomyslnou odměnu jménem důchod.
A já jsem se na ni opravdu upnula.
Nečekala jsem cestu kolem světa ani dvacet let života bez jediného problému. Jen jsem chtěla pár let, kdy ráno nebudu muset nikam spěchat.
Místo toho jsem první týdny důchodu poznávala chodby nemocnice.
Dcera mi jednou řekla, že mám být ráda, že se na nemoc přišlo a že teď budu mít alespoň prostor řešit léčbu bez práce. Věděla jsem, že to myslí dobře. Přesto jsem měla chuť zakřičet, že tohle přece neměl být účel mého volného času.
Nechtěla jsem odejít do důchodu proto, abych měla čas být nemocná.
Jednou jsem při čekání na další vyšetření vytáhla z kabelky kartičku s poukazem do lázní, který mi dali kolegové. Zapomněla jsem, že ji tam pořád nosím.
Seděla jsem s ní v ruce a najednou jsem se začala smát.
Paní vedle mě se na mě podívala dost vyděšeně.
„Promiňte,“ řekla jsem. „Jen mám opravdu výborně naplánovaný důchod.“
Nechci teď počítat, kolik let mi kdo dluží
První vztek trochu ustoupil. Pořád mě občas přepadne, hlavně když někdo řekne, že si mám důchod konečně užívat. V takové chvíli mám chuť odpovědět, že se o to snažím mezi jednotlivými termíny.
Zároveň nechci udělat z nemoci celý svůj nový život.
Léčbu řeším s lékaři a snažím se nedívat příliš daleko dopředu. Některé dny jsou horší, jiné překvapivě obyčejné. Pořád vařím, hádám se s manželem kvůli otevřenému oknu a vnuk mi pořád volá, jestli pro něj přijdu.
Nedávno jsem s ním byla odpoledne venku. Seděli jsme na lavičce, jedli zmrzlinu a on se mě zeptal, co vlastně důchodci celý den dělají.
„Všechno, na co předtím neměli čas,“ odpověděla jsem.
A pak mi došlo, že tu větu nechci úplně zahodit.
Nevím, jak bude vypadat příští rok. To je na celé situaci možná nejtěžší. Dřív jsem si důchod představovala jako dlouhé období, které mám před sebou a které si budu postupně zaplňovat. Teď už tak samozřejmě nepůsobí.
Proto jsem přestala čekat, až bude všechno zase normální.
Poukaz do lázní zatím leží doma. Výlet do jižních Čech jsme odložili. Ale minulý týden jsem šla s kamarádkou na oběd v úterý v jedenáct a schválně jsem si připomněla, že nemusím nikomu vysvětlovat, proč nejsem v práci.
Pořád ve mně zůstává ta hořká věta, že jsem celý život platila odvody a jakmile jsem měla začít odpočívat, přišla rakovina. Vím samozřejmě, že život žádnou smlouvu o spravedlnosti nepodepisuje.
Jen mě někdy štve, jak samozřejmě jsem věřila, že na život budu mít čas později.
Dnes už na „později“ spoléhám mnohem méně.
