Článek
Všechno do té chvíle sedělo
S Honzou jsem se seznámila přes známé a první týdny jsem si říkala, že něco tak jednoduchého už snad ani neumím.
Žádné hry. Nezmizel na tři dny a pak nenapsal ve dvě ráno. Nevyprávěl hodinu jen o sobě. Když jsem něco řekla, pamatoval si to i příště. Jednou mi cestou z práce koupil přesně ty sušenky, o kterých jsem se mimochodem zmínila snad před týdnem.
Zní to jako maličkost. Po mých předchozích zkušenostech to byla skoro exotika.
Byl vtipný, slušný, fungoval sám za sebe. Nemusela jsem mu připomínat každou drobnost ani hádat, jestli to se mnou myslí vážně. Prostě jsme spolu byli.
A přitahoval mě.
Proto jsem se na naši první společnou noc těšila. Nebyla jsem nervózní jako holka ve dvaceti, spíš zvědavá. Říkala jsem si, že když nám to takhle funguje všude jinde, snad si sedneme i tam.
Jenže právě tam přišlo zklamání.
Nebudu zacházet do detailů. Stačí říct, že jeho tělo je v intimní oblasti výrazně jiné, než na co jsem byla zvyklá. A moje první reakce byla bohužel přesně ta, za kterou se teď stydím.
Zarazila jsem se.
On si toho všiml.
„Je něco špatně?“ zeptal se.
A já zalhala.
„Ne, vůbec.“
Nejhorší bylo, že on nic špatně neudělal
Kdyby byl necitlivý, sobecký nebo se choval hrozně, měla bych jasno. Jenže Honza byl pozorný. Ptával se, co mi je příjemné. Nikam netlačil. V jednu chvíli jsme se dokonce smáli, protože nám spadl polštář z postele, a já si říkala, že přesně takhle by přece měla blízkost vypadat.
Bez předvádění.
Bez výkonu.
A přesto ve mně pořád běžela jedna otravná myšlenka: bude mi tohle stačit?
To slovo „stačit“ se mi hnusilo hned, jak se objevilo.
Protože přede mnou neležel nějaký výrobek s parametry. Byl tam chlap, kterého mám ráda. Člověk, který mě druhý den ráno nechal spát a šel udělat kafe. Který si všiml, že si dávám mléko až po kávě, protože prý „jinak to chutná jinak“.
A já řešila jeho tělo.
Další dny jsem byla divná. Honza to samozřejmě poznal. Ptával se, jestli jsem v pořádku, jestli něco pokazil. Čím byl milejší, tím hůř mi bylo.
Kamarádce jsem to nakonec řekla.
Podívala se na mě a první, co řekla, bylo: „A jinak ti s ním je dobře?“
„Jo.“
„Tak bych asi ještě nedělala závěr po jedné noci.“
Naštvalo mě to. Ne na ni. Spíš proto, že jsem chtěla jednoduchou odpověď. Buď jsem povrchní kráva, nebo mám právo říct, že sexuální kompatibilita je pro mě důležitá.
Jenže pravda může být obojí trochu.
Nechci ho ponižovat, ale nechci lhát ani sobě
S Honzou jsme se viděli dál. A intimita se postupně změnila. Začali jsme spolu víc mluvit. Co kdo má rád, co komu chybí, co funguje a co ne. Bez těch trapných polovětiček, kdy oba čekají, že druhý všechno uhodne.
Bylo to lepší.
Výrazně.
A zároveň nechci předstírat, že moje původní pochybnost úplně zmizela. Nezmizela.
To je na tom pro mě nejtěžší. Nechci z něj dělat problém, který musí napravit, protože na jeho těle není nic „špatně“. Zároveň si nechci zakázat vlastní potřeby jen proto, abych si mohla říct, že nejsem povrchní.
Jednou večer se mě zeptal přímo.
„Ty jsi po té první noci byla zklamaná, viď?“
Málem jsem zase zalhala.
Pak jsem řekla: „Trochu jo.“
Dlouho mlčel.
To ticho bylo strašné. Ne proto, že by se naštval. Právě naopak.
„Kvůli mně?“ zeptal se.
„Kvůli tomu, že jsem měla nějakou představu a realita byla jiná.“
Nevím, jestli jsem to řekla dobře. Asi neexistuje dobrá věta pro něco, co může druhého zranit v místě, kde je člověk stejně často nejistý.
Řekla jsem mu ale taky, že nechci utéct kvůli prvnímu dojmu. Že mi na něm záleží. A že pokud spolu máme být, nechci kolem intimity chodit po špičkách a dělat, že všechno funguje, když o tom oba pochybujeme.
Teď tomu dávám čas.
Ne z lítosti. To by bylo vůči němu ještě horší.
Dávám tomu čas proto, že jsem konečně potkala chlapa, vedle kterého se nemusím hlídat v každé větě. A připadalo by mi hloupé zahodit to dřív, než zjistím, co všechno mezi dvěma lidmi vlastně tvoří dobrý sex.
Možná nakonec zjistím, že přes některé rozdíly nepřejdu.
Možná zjistím, že jsem jedné věci přisuzovala mnohem větší význam, než ve skutečnosti má.
Zatím vím jen to, že lidské tělo není důvod k posměchu.
Ale ani slušnost sama o sobě nezaručí, že si dva lidé budou intimně vyhovovat.
A právě mezi těmi dvěma pravdami se teď snažím najít odpověď, se kterou neublížím jemu ani sobě.
