Článek
Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost
Elišce byly čtyři roky, když jsem ji poprvé slyšela mluvit v pokojíčku. Seděla na koberci, stavěla domek z kostek a povídala si tak živě, jako by proti ní opravdu někdo seděl.
„Ne, tam si nesedej, babi. Tam bude kuchyň,“ řekla úplně vážně.
Usmála jsem se. Děti si přece vymýšlejí kamarády, princezny, skřítky i celé světy. Nechtěla jsem z toho dělat vědu. Jen jsem se jí večer zeptala, s kým si hrála.
„S babičkou,“ odpověděla.
Řekla jsem jí, že její babička je přece moje máma a ta bydlí v Brně. Eliška zavrtěla hlavou.
„Ne tahle. Ta stará babička. Má bílé vlasy a směje se potichu.“
Přeběhl mi mráz po zádech, ale hned jsem si vynadala. Bílé vlasy má spousta starých žen. Možná ji viděla v pohádce, možná na ulici. Dětská hlava si umí poskládat příběh z drobků, kterých si dospělý ani nevšimne.
Jenže Eliška s tou „babičkou“ mluvila dál.
Pak řekla věc, kterou nemohla vědět
Moje babička Marie zemřela dva roky před tím, než se Eliška narodila. Měla jsem ji moc ráda. Byla to drobná žena s bílými vlasy, tichým smíchem a rukama, které voněly po mýdle a kynutém těstě. Po její smrti jsem o ní doma moc nemluvila. Ne proto, že bych nechtěla. Spíš proto, že některé vzpomínky bolí i po letech.
Jedno odpoledne jsem našla Elišku v kuchyni, jak stojí u spodní skříňky.
„Babička říká, že tam máš ten modrý hrneček,“ oznámila mi.
Ztuhla jsem.
V té skříňce opravdu stál malý modrý hrnek s prasklým ouškem. Patřil babičce Marii. Nechala jsem si ho po ní, ale nikdy jsem ho nepoužívala. Byl vzadu za miskami, kam Eliška sama nedosáhla. Ani jsem nevěděla, že si ho pamatuju tak přesně.
„Jaký hrneček?“ zeptala jsem se opatrně.
Eliška pokrčila rameny. „Ten, co z něj pila, když tě učila dělat štrúdl.“
Musela jsem si sednout.
Babička mě opravdu učila štrúdl. Bylo mi tehdy asi dvanáct a ona pila čaj právě z toho modrého hrnku. Nikdy jsem tu historku Elišce nevyprávěla. Nikdy.
Od té chvíle se doma změnilo ticho
Začala jsem si všímat dalších věcí. Eliška jednou řekla, že babička měla v šuplíku kapesníky s fialkami. Měla. Jindy se zeptala, proč už nenosím ten řetízek s malým srdíčkem, který mi prý babička dala. Měla pravdu. Ležel roky v krabičce, protože se mi přetrhl.
Nechtěla jsem se bát vlastního dítěte. A přesto jsem se někdy bála otevřít dveře do jejího pokoje, když jsem ji slyšela šeptat do prázdna.
Manžel mi říkal, že děti nasávají víc, než si myslíme. Že možná něco slyšela od mojí mámy. Že si paměť jen hraje. Chtěla jsem mu věřit. Bylo by to jednodušší.
Jenže pak se mě Eliška jednou večer před spaním zeptala, proč jsem babičce nikdy neřekla, že mě mrzí ten poslední telefonát.
Rozbrečela jsem se tak rychle, až se sama lekla.
Poslední rozhovor s babičkou byl krátký. Spěchala jsem, byla jsem protivná a slíbila jí, že zavolám později. Už jsem to nestihla. Tu výčitku jsem v sobě nosila roky a nikomu jsem o ní neřekla celou pravdu.
Eliška mě pohladila po ruce.
„Ona říká, že to ví. A že už se nezlobí.“
Nevím, čemu věřím. Možná má moje dcera jen fantazii tak silnou, že se dotkla míst, která jsem v sobě zamkla. Možná si dětská duše opravdu všimne něčeho, co dospělí dávno přestali vidět.
Jisté je jen to, že od té doby se na smrt nedívám stejně.
Když Eliška občas zamává do prázdného kouta pokoje, už ji nenapomínám. Jen se tiše podívám stejným směrem.
A někdy, úplně potichu, pozdravím taky.
