Článek
13:15 – Výbuch na sousedním ostrově a osudový odklon do mlhy
Je neděle 27. března 1977 a nad Kanárskými ostrovy panuje příznivé letové počasí. Na letišti v Las Palmas na ostrově Gran Canaria však ve 13:15 odpálí separatistická skupina nálož v příletové hale. Ačkoliv výbuch nikoho neusmrtí, úřady z bezpečnostních důvodů okamžitě uzavírají veškerý provoz. Všechny přilétající mezinárodní spoje musejí náhle odklonit na záložní letiště Los Rodeos na sousedním ostrově Tenerife.
Během jediné hodiny tak na malé regionální letiště, určené pro lehká vrtulová letadla, dosedá řada obřích dálkových strojů. Mezi nimi jsou i dva plně obsazené Boeingy 747. Modro-bílý let KLM 4805 z Amsterdamu s 248 lidmi na palubě a stříbrno-červený let Pan Am 1736 z Los Angeles s 396 pasažéry a posádkou. Provozní plocha v Los Rodeos se rychle ucpává. Letadla musejí parkovat přímo na jediné souběžné pojezdové dráze, protože stojánky jsou zcela zaplněné. Řídící věž má v té chvíli k dispozici pouze samotnou vzletovou a přistávací dráhu, po které musejí stroje složitě kličkovat.
16:50 – Natankované palivo, ztráta času a houstnoucí mrak nad dráhou
Kolem půl páté odpoledne úřady v Las Palmas provoz obnovují. Americký Pan Am je připraven k okamžitému odletu, jenže cesta na ranvej je zablokovaná. Přímo před ním stojí nizozemský stroj KLM. Kapitán holandského letadla Jacob Veldhuyzen van Zanten – hvězda a instruktor aerolinek, jehož tvář zdobí reklamní brožury KLM – se v časové tísni rozhodne vyřešit nucenou přestávku natankováním plných nádrží paliva. Tím ale ztratí dalších třicet drahocenných minut a přidá letadlu desítky tun váhy.
Pan am
Mezitím se začíná dramaticky měnit počasí. Z hor se nad letiště ve výšce šesti set metrů nad mořem valí hustá mlha. Viditelnost během několika minut klesá z kilometrů na pouhých padesát metrů. Řídící věž nemá k dispozici pozemní radar a letadla na dráze jednoduše nevidí. Piloti nevidí jeden druhého. V 16:58 dostává nizozemský Boeing pokyn přejet po hlavní dráze na její začátek, otočit se o 180 stupňů a vyčkat na povolení ke vzletu. V patách za ním kličkuje mlhou americký Pan Am, který dostal příkaz odbočit z dráhy na třetím výjezdu vlevo a uvolnit tak prostor pro odlet holandského stroje.
17:05 – Šum ve vysílačce, nedorozumění a neviditelná překážka
Na rovinu, v ten moment se spouští řetězec absurdních náhod. Americká posádka v husté mlze míjí nejasně označené odbočky. Než stihne nalézt správný výjezd číslo čtyři, nizozemský kapitán van Zanten na druhém konci dráhy otáčí svůj obří stroj a uvádí motory do chodu. Je pod obrovským tlakem. Pokud neodletí během několika minut, překročí přísné zákonné limity pracovní doby posádky a holandská centrála by ho mohla pohnat k odpovědnosti.
Druhý pilot KLM kapitána upozorňuje, že ještě nemají formální povolení ke vzletu od řízení letového provozu. Van Zanten vztekle odpovídá: „Já vím, tak se ptej.“ Druhý pilot si vyžádá letové povolení pro trasu. Věž mu posílá směrové pokyny pro let po odlepení, což ale NENÍ povolení ke vzletu. Druhý pilot však do rádia hlásí nejednoznačnou frázi: „We are now at take-off“ (Jsme nyní na vzletu).
Bod zlomu - věž reaguje slovy: „OK… Stand by for take off, I will call you“ (Rozumím, vyčkejte na vzlet, zavolám vám). Ve stejný okamžik se do rádia vkládá i posádka Pan Am a křičí: „And we're still taxiing down the runway!“ (A my stále pojíždíme po dráze!). Kdyby nizozemská posádka slyšela buď varování věže, nebo výkřik Američanů, tragédii by zabránila. Jenže obě relace proťaly vysílačky ve stejný okamžik. Výsledkem byl jediný vteřinový písklavý šum. Kapitán van Zanten slyšel ze sluchátek pouze úvodní slovíčko „OK“ a uvolnil brzdy.
17:06 – Čelní střet v mlze a plamenné memento pro celý svět
Je 17:06:11. Nizozemský Boeing nabírá plnou rychlost. Palubní inženýr KLM se sice nejistě ptá, zda už ten Pan Am uvolnil dráhu, ale sebevědomý van Zanten ho odbude rázným „Ano!“.
O devět sekund později spatří piloti Pan Am v mlze před sebou zářící světla rozjetého kolosu. Americký kapitán rve plynové páky do maximálního výkonu a zatáčí doleva do trávy, aby uvolnil cestu. Je však příliš pozdě. Van Zanten si Američany všimne na vzdálenost pouhých sedmi set metrů. V zoufalství přitahuje knipl, až zádí letadla drhne o asfalt a vykřesává jiskry. Těžký Boeing, napěchovaný čerstvým palivem, se sice odlepí, ale podvozkem a motory v rychlosti přes 260 kilometrů za hodinu doslova odřízne horní část trupu amerického letadla.
Nizozemský stroj po dopadu vybuchuje v obří ohnivou kouli a všichni 248 lidé na jeho palubě okamžitě umírají. Na palubě roztrhaného Boeingu Pan Am vypuká peklo. Několik desítek lidí vyskakuje z hořícího křídla na beton, zatímco zadní část letadla pohlcují plameny. Při katastrofě umírá celkem 583 lidí, přičemž pouze 61 pasažérům a členům posádky Pan Am se podaří z plamenů zachránit.
Tohle si lidé často pletou: vinu za nehodu nenesla pouze mlha nebo jediný selhávající pilot. Rozsáhlé vyšetřování a oficiální záznamy, jež eviduje Aviation Safety Network, odhalily systémové selhání komunikace i nebezpečnou hierarchii v kokpitu, kde se podřízení báli odporovat legendárnímu kapitánovi. Americký Národní úřad pro bezpečnost dopravy i americký Federální letecký úřad po nehodě prosadili radikální změny v letectví. Byla zavedena striktní standardní anglická fráze bez dvojznačností a vznikl koncept řízení zdrojů posádky (CRM), který dodnes garantuje, že slovo kopilota má v krizové situaci stejnou váhu jako slovo kapitána.
Další zdroj:
