Článek
Když vám onemocní máma, nepřemýšlíte. Prostě fungujete. Je to člověk, který vás přivedl na svět, vychoval vás, utíral vám slzy a stál při vás, když vám bylo nejhůř. A tak v momentě, kdy mém osmdesátileté mamince před třemi lety diagnostikovali pokročilou stařeckou demenci spojenou s těžkou artrózou, neváhala jsem ani vteřinu. Místo toho, abychom ji dali do nějakého anonymního domova seniorů, vzala jsem si ji k sobě domů.
V sedmapadesáti letech jsem tak ze dne na den opustila svou stálou práci na plný úvazek, přešla na částečný úvazek z domova a můj osobní i partnerský život prakticky přestal existovat.
Můj den začíná v šest ráno a končí často až po půlnoci. Je to nekončící kolotoč: přebalování, hygiena, podávání léků, vaření kašovité stravy, krmení, nekonečné praní počůraného povlečení a hlavně neustálá psychická přítomnost. Máma už mě někdy ani nepoznává. Často mě oslovuje jménem své sestry, bývá úzkostná, zmatená a v noci bloudí po domě. Jsem unavená tak, že si někdy v koupelně sednu na zem a brečím do ručníku, jen abych ze sebe dostala to obrovské vyčerpání.
Nejsem na světě sama. Mám ještě dva dospělé sourozence – bratra Petra a sestru Romanu. Oba žijí kousek od nás, mají auta, dobré práce a jejich děti už jsou dospělé. Člověk by si řekl, že se o péči o vlastní matku podělíme. Že si uděláme nějaké služby, že mi aspoň jednou za měsíc pomohou, abych si mohla vyrazit s manželem na víkend nebo prostě jen prospat osm hodin v kuse.
Reality je ale bohužel naprosto odlišná. A pekelně bolí.
Petr i Romana se u nás ukážou tak jednou za dva měsíce. Přijdou na dvacet minut, vypijí kávu, pohladí mámu po ruce, udělají si pár zpytujících fotek na telefon a pak rychle spěchají za svými „neodkladnými povinnostmi“. Když je poprosím, jestli by nemohli vzít mámu v týdnu na odběry krve ke specialistovi nebo mi přivézt z lékárny plenkové kalhotky, vždycky mají tisíc výmluv. Práce, služební cesty, bolavá záda, rekonstrukce koupelny.
O to větší šok pro mě bylo, když jsem zjistila, o co jim ve skutečnosti jde. Jejich zájem o mámu totiž zázračně roste ve chvílích, kdy se mluví o penězích a majetku.
Všechno to vyvrcholilo minulý měsíc při nedělním obědě, kdy se oba výjimečně stavili. Máma po prášcích usnula v obýváku a my tři jsme seděli v kuchyni. Místo toho, aby se mě zeptali, jak zvládám náročné noční směny u mámy nebo jak se mámě daří po nových lécích, zničehonic přišel bratr s otázkou na tělo.
„Běto, my bychom s Romanou potřebovali vědět, jak je to vlastně vyřešené s mámou a závětí. Byli jste u notáře? Napsala už ten domek na tebe, nebo to půjde do běžného dědického řízení?“
Zůstala jsem zírat s šálkem v ruce. Připadala jsem si jako v nějakém špatném filmu. Sestra se hned přidala: „Přesně tak. Přeci jen se o ni staráš, tak bys měla mít nějakou kompenzaci, ale my s Petrem bychom rádi věděli, s čím můžeme počítat. Dům v Klášterci má dneska docela vysokou hodnotu a neradi bychom, aby se ztratily nějaké máminy úspory z účtu na běžný provoz.“
V ten moment ve mně bouchly všechny ty roky potlačované únavy, vzteku a bezmoci. Byla jsem pro ně jen bezplatná pečovatelka, která jim zdarma udržuje jejich budoucí dědictví v čistotě. Babička, která je ještě naživu, pro ně už teď byla jen položkou v majetkovém přiznání. Ani jedním slovem se nezeptali na její zdravotní stav. Zajímalo je jen to, jestli máma náhodou v momentě světlejší chvilky nepodepsala darovací smlouvu výhradně na mě.
Vypoklonkovala jsem je z domu. Od té doby se náš vztah smrskl na chladné zprávy. Ale vyptávání nepřestalo. Petr mi týdně píše zprávy typu: „Až půjdeš s mámou k lékařům, dej vědět, jestli je ještě schopná právních úkonů.“ Je mi z toho fyzicky špatně.
Přemýšlím, kde se v lidech bere takové hyenismus. Jak mohou dospělé děti dívat na svou těžce nemocnou matku jen jako na překážku k penězům? Obětovala jsem péči o ni své zdraví, své záda i své nervy, a moji sourozenci se zmohou jen na strach, že dostanou o stovku méně z prodeje rodinného domku.
Slibovala jsem sama sobě, že mámu nikdy nedám do ústavu, dokud to jen trochu půjde. Ale ta obrovská osamělost a vědomí, že moji vlastní sourozenci jen čekají, až máma dojedná svůj život, mě ničí víc než samotná péče.
Zažili jste ve své rodině podobnou situaci, kdy se sourozenci při péči o rodiče vypařili, ale u dědictví stály v první řadě? Jak se dá s takovou lidskou bezohledností vůbec vyrovnat?
Příběh nám poskytla Běta, 57 let z Klášterce nad Ohří
