Článek
U nedělního oběda najednou nikdo neměl žádný problém
První neděli po tom, co jsem dětem řekla výsledky vyšetření, jsme se sešli u nás. Byla jsem nervózní už od rána, i když vlastně nebylo proč. Všichni přesně věděli, co mi je, jak bude přibližně vypadat léčba a že zatím sama neumím odpovědět na většinu jejich otázek.
Dcera přijela s hotovým jídlem, přestože jsem říkala, že uvařím. Syn mi vzal z ruky talíře, manžel mě třikrát během půl hodiny posílal sednout si.
„Já nejsem ze skla,“ řekla jsem nakonec.
Všichni se zasmáli trochu víc, než ta věta zasluhovala.
Seděli jsme potom u stolu a bylo to celé podivné. Normálně by dcera vyprávěla, co ji naštvalo v práci, syn by si stěžoval na souseda a manžel by se s někým pohádal o politiku. Tentokrát se všichni ptali na mě. Jak spím. Jestli něco nepotřebuju. Jestli mě něco bolí. Jestli už mám další termín u lékaře.
Odpovídala jsem, ale po chvíli mi to lezlo na nervy.
„A co vy?“ zeptala jsem se.
„My dobrý.“
Všichni byli najednou dobrý.
Dokonce i dcera, která se ještě týden předtím chtěla rozejít s přítelem, měla prý všechno v pořádku.
Tehdy mi poprvé došlo, že diagnóza nevstoupila jen do mého těla. Sedla si s námi ke stolu a zabrala tolik místa, že se tam nic dalšího skoro nevešlo.
I moje nejlepší kamarádka přestala být sama sebou
Nejvíc mě překvapila Martina. Známe se skoro třicet let a za tu dobu jsme spolu řešily opravdu všechno, včetně věcí, které se slušným lidem nevyprávějí ani po třetí sklence vína.
Když jsem jí o diagnóze řekla, rozbrečela se. Pak mě objala a samozřejmě nabídla, že udělá cokoli, co budu potřebovat.
Jenže od té doby se změnila.
Píše mi skoro každý den, ale vždycky stejně opatrně. „Jak je dnes?“ „Odpočívala jsi?“ „Nechceš něco přivézt?“
Jednou jsme šly na kávu a já se jí zeptala na jejího šéfa, kterého poslední rok nesnáší. Normálně by mi půl hodiny vyprávěla, co zase provedl.
Místo toho mávla rukou.
„To jsou blbosti. Ty teď řešíš důležitější věci.“
Právě to jsem slyšet nechtěla.
Její protivný šéf nepřestal existovat jen proto, že já mám zdravotní problém. Stejně jako nezmizely drahé energie, tchyně, která mě občas štve, ani fakt, že se nám zase pokazila myčka.
Řekla jsem Martině, že bych si strašně ráda poslechla něco úplně normálního.
Dívala se na mě skoro provinile.
„Já tě nechci zatěžovat.“
„Tak mě zatěž.“
Nakonec mi začala vyprávět nějakou absurdní historku z kanceláře a po pěti minutách jsme se smály jako dřív. Byl to jeden z nejlepších večerů posledních týdnů.
Možná právě proto, že jsem na chvíli nebyla pacientka.
Byla jsem zase jen já.
Nechci, aby zapomněli, že pořád zvládnu i špatnou náladu
Rozumím jim. Vážně.
Asi bych se na jejich místě chovala podobně. Když člověk neví, co říct, začne být opatrný. Nechce si stěžovat na malichernosti někomu, kdo řeší zdraví. Nechce ho naštvat, unavit nebo mu přidávat starosti.
Jenže zvláštní je, že právě tahle ohleduplnost mě někdy izoluje víc než samotná nemoc.
Manžel mi například přestal říkat, když ho něco štve. Poznám to na něm, ale když se zeptám, odpoví, že to není důležité.
Minule jsem už nevydržela.
„Klidně se se mnou pohádej,“ řekla jsem mu.
„Proč bych se s tebou hádal?“
„Protože ses se mnou hádal třicet let a teď se tváříš, jako bych měla poslední den života.“
To se ho dotklo, ale zároveň pochopil, co tím myslím.
Večer jsme se pak skutečně chytli kvůli úplné blbosti. Nechal otevřené okno a já tvrdila, že je doma zima. On zase, že dusno.
Po pěti minutách jsme byli oba otrávení.
A mně to kupodivu udělalo dobře.
Nechci, aby mě lidé litovali méně nebo se přestali ptát, jak mi je. Je příjemné vědět, že kolem sebe mám lidi, kteří mě podrží, pokud to budu potřebovat.
Jen bych si přála, aby vedle té diagnózy pořád viděli i zbytek mě.
Člověka, kterého může naštvat neuklizený hrnek, rozesmát hloupý vtip a otrávit rodinná návštěva.
Protože od lékařů budu ještě dlouho poslouchat o výsledcích, kontrolách a léčbě.
Od svých blízkých bych občas chtěla slyšet hlavně něco úplně obyčejného.
Třeba že je štvu.
I to je totiž zvláštním způsobem důkaz, že se mnou pořád počítají jako dřív.
