Článek
Nastupoval jsem s pocitem, že konečně budu mít výplatu
Bylo mi tehdy třicet a po několika měsících bez práce jsem vzal skoro cokoliv. Firma nabízela nástup hned, pevný základ a provize. Seděl jsem v otevřené kanceláři se sluchátky na uších, kolem mě desítky dalších lidí, tabule s výsledky a vedoucí, kteří nás povzbuzovali, abychom byli „drzejší“.
Prodávali jsme různé věci, které zněly užitečně. Doplňky do domácnosti, balíčky zdraví, zařízení, bez nichž se prý člověk neobejde. Jenže jejich ceny byly přemrštěné. Často jsem věděl, že by se podobná věc dala koupit jinde levněji a bez nátlaku.
První týdny jsem si to omlouval. Říkal jsem si, že nikomu nedržím ruku nad objednávkou. Že dospělý člověk přece může odmítnout. Že jestli se firma pohybuje na hraně, není to moje odpovědnost.
Jenže pak jsem začal volat lidem, kteří mi připomínali moje prarodiče.
Některé hlasy byly roztřesené, jiné až příliš vděčné. Často mi říkali, že jsou rádi, že jim někdo zavolal. Neptali se moc na cenu. Spíš chtěli mít pocit, že jim někdo něco vysvětlí, poradí a bude se s nimi chvíli bavit.
A já tuhle jejich důvěru měnil v provizi.
Nejhorší nebyly peníze, ale to, jak se mnou mluvili
Pamatuju si jednu paní, která mi řekla, že se musí nejdřív zeptat syna. Byla opatrná, ale slušná. Já tehdy věděl, že mám hovor ukončit a dát jí čas. Místo toho jsem zůstal na lince a snažil se ji přesvědčit, že nabídka brzy skončí.
Nakonec souhlasila.
Když jsem položil telefon, vedoucí mě pochválil. Připsal mi body, usmál se a řekl, že přesně takhle se dělá obchod. Jenže já jsem místo radosti cítil něco nepříjemného. Jako bych právě vyhrál hru, ve které druhý člověk ani nevěděl, že hraje.
Někteří volaní se ozývali znovu. Ptali se, kdy jim přijde zásilka. Jiní říkali, že to asi nechtějí, protože si to rozmysleli. V kanceláři se podobné hovory braly jako komplikace. Mluvilo se o tom, že lidé jsou nerozhodní, že staří zákazníci všechno moc řeší nebo že rodina jim jen plete hlavu.
Mně to ale postupně přestávalo znít jako vtip.
Začal jsem si všímat, jak se kolegové smějí, když se někdo na druhé straně telefonu nevyzná v tom, co vlastně objednal. Jak se chlubí vysokou provizí, aniž by je zajímalo, jestli ten člověk vůbec měl na účtu dost peněz.
Neříkám to proto, abych se postavil nad ně. Byl jsem součástí stejného systému. Také jsem chtěl splnit plán. Také jsem někdy raději nezjišťoval, co bude dál.
A právě to mě dnes děsí nejvíc.
Odešel jsem, až když jsem si uvědomil, komu bych to nedokázal udělat
Zlom přišel po hovoru s mužem, který mluvil pomalu a několikrát se mě ptal, jestli je to opravdu nutné. Nakonec řekl, že jeho žena je po operaci a že všechno musí nejdřív probrat s ní.
V té chvíli jsem si představil dědu. Jak by seděl doma, snažil se rozumět rychlému hlasu v telefonu a nechtěl být nepříjemný. Jak by možná kývl jen proto, že by se styděl říct, že na to nemá nebo že si není jistý.
Hovor jsem ukončil bez objednávky.
Vedoucí si mě pak zavolal stranou. Řekl mi, že jsem moc měkký a že jestli chci vydělávat, musím přestat řešit cizí příběhy. Ten den jsem si poprvé připustil, že právě cizí příběhy jsou to jediné, co by mi mělo vadit.
Za pár týdnů jsem odešel.
Nebyl jsem hrdina. Neoznámil jsem firmu, nepřišel jsem s velkým odhalením a možná jsem neudělal tolik, kolik bych dnes chtěl. Prostě jsem si našel jinou práci a snažil se na všechno zapomenout. Jenže některé věci se zapomenout nedají.
Dnes vím, že osamělost, důvěra a věk nejsou slabosti, na kterých se má vydělávat. A že člověk nenese odpovědnost jen za to, co sám vymyslel. Nese ji i za to, čemu každý den pomáhá fungovat.
Když mi dnes někdo řekne, že „to byli jen lidé na telefonu“ a že každý má přece možnost odmítnout, sevře se mi žaludek.
Protože já jsem slyšel, jak snadno lidé uvěří, když na ně někdo mluví mile.
A vím, jak moc se dá taková důvěra zneužít.
