Článek
V pátek už měl sbaleno dřív než já nákup
Poznám to podle tašky u dveří. Černý batoh, mikina, powerbanka, deodorant, někdy lahev rumu zabalená v igelitce, aby necinkala. Pátek odpoledne a Tomáš je najednou rychlý jako člověk, který nestíhá vlak na letiště.
„Jedeme s klukama na chalupu,“ oznámí.
Nebo na kola. Nebo do Brna na zápas. Nebo jen „sednout si“, což se protáhne do neděle odpoledne a pak přijde domů s unaveným výrazem, jako by zachraňoval republiku.
Ze začátku mi to nevadilo. Vážně ne. Líbil se mi na něm ten jeho život. Kamarádi od školy, společné historky, fotky ze stanování, parta, která drží pohromadě. Říkala jsem si, že je hezké, když muž nezmizí po vztahu do gauče a nezapomene na lidi kolem sebe.
Jenže postupně jsem si všimla, že on svůj svět chrání pečlivě. Já se do něj vejdu, když je zrovna volné místo. Ale do mého světa nevstupuje skoro vůbec.
Moji rodiče ho viděli třikrát. Jednou u nás na kávě, jednou na narozeninách, kde po hodině odešel, protože „už byl domluvený“, a jednou náhodou v obchodě. Sestra ho zná tak, že si pamatuje jeho vousy a to, že má rád pálivé chipsy. Moje nejlepší kamarádka Katka o něm říká „ten tvůj turista“, protože je pořád někde pryč.
A já se tomu směju, ale už mě to nebaví.
Moje rodina se ho ptala, jestli vůbec existuje
Minulou sobotu měla máma kulatiny. Ne velkou oslavu v sále, jen zahrada, pár stolů, řízky, saláty, děti od bratrance pobíhaly mezi židlemi a táta měl na sobě košili, kterou nesnáší, ale máma mu ji vyžehlila.
Tomáš slíbil, že přijde.
Slíbil to měsíc dopředu.
V pátek večer mi ale řekl, že kluci nakonec jedou na vodu, protože „se to dlouho plánovalo“.
„A máminy narozeniny se neplánovaly?“ zeptala jsem se.
Podíval se na mě podrážděně. „Prosím tě, vždyť tvoje máma mě nepotřebuje.“
To byla přesně ta věta. Nepotřebuje. Jako kdyby šlo jen o praktickou nutnost. Jako kdyby člověk chodil mezi blízké jen tehdy, když má někomu vyměnit žárovku nebo odvézt skříň.
Na oslavě jsem seděla sama mezi páry. Ne dramaticky sama, nikdo mě nelitoval nahlas. Ale teta se zeptala, jestli Tomáš pracuje i o víkendech. Bratranec vtipkoval, že ho jednou musíme vytisknout ve skutečné velikosti a postavit ke stolu. Máma se usmála, ale večer mi při balení zbytků řekla: „On k nám nechce chodit, viď?“
Nevěděla jsem, co říct.
Protože pravda byla horší než „nemůže“. On prostě nechce. Nebo nechce dost. A já už tři roky vymýšlím lepší verzi, aby to nebolelo.
Doma jsem mu poslala fotku mámy u dortu. Odepsal až druhý den: „Hezký.“
Hezký.
To bylo všechno.
Nechci ho připoutat, jen být součástí jeho života
Když se vrátil, voněl kouřem, řekou a cizí pohodou. Vyprávěl mi, jak se Michal převrátil s lodí, jak spali na zemi a jak byla sranda. Stála jsem u linky, ohřívala polévku a najednou jsem ho vůbec neposlouchala. Jen jsem se dívala, jak má mokré boty na čisté podlaze, a říkala si: takhle vypadá člověk, který má plný víkend. A já jsem v něm nikde nebyla.
„Tomáši, ty vlastně neznáš moje lidi,“ řekla jsem.
Zarazil se. „Jak neznám?“
„Z fotek.“
Zasmál se, protože si myslel, že přeháním. Tak jsem začala jmenovat. Katku viděl jednou na chodbě. Sestru dvakrát. Bráchu nikdy. Mojí babičce říká pořád „ta z Vysočiny“, i když se jmenuje Marie. Když mluvím o kolegyni Petře, ptá se pokaždé, jestli je to ta rozvedená, nebo ta s dvojčaty.
„Já si prostě nepamatuju všechny,“ bránil se.
„Ale pamatuješ si, kdo z kluků pije jaké pivo.“
To už se mu nelíbilo.
Řekl, že ho chci omezovat. Že přece má právo na kamarády. Že není typ na rodinné sešlosti. Že já taky můžu jezdit s nimi, když chci.
Jenže já nechci být doplněk k jeho partě, když zrovna nemám vlastní plán. Chci, aby občas přišel i on ke mně. Do obyčejného nedělního oběda. Na kafe k sestře. Na oslavu, kde se bude nudit, ale vydrží to, protože tam jsem já a jsou tam lidé, kteří mě mají rádi.
Nechci mu zakázat kamarády. Ani náhodou. Jen už nechci vztah, ve kterém má on každý víkend svůj svět a já mu ten svůj ukazuju večer na displeji telefonu.
Teď jsme domluvení, že příští sobotu půjdeme ke Katce. Ne na celý den. Jen na grilování. Tomáš se netvářil nadšeně, spíš jako kdyby podepsal nevýhodnou smlouvu. Ale kývl.
Nevím, jestli to něco změní.
Možná přijde, bude slušný, po dvou hodinách se začne dívat na hodinky a já budu zase zklamaná. Možná mě překvapí. Možná taky zjistím, že nechci pořád někoho prosit, aby se zajímal o lidi, kteří patří ke mně.
Protože po třech letech už nejde jen o jednu oslavu.
Jde o ten pocit, že jsem pro něj doma, když se vrátí. Ale můj život mimo naši sedačku je pořád něco, co se ho netýká.
