Článek
Od rána patřím všem ostatním
Budík mi zvoní v půl šesté. Ještě než otevřu oči, už v hlavě skládám seznam věcí, které musím stihnout. Vzbudit děti, připravit snídani, zkontrolovat úkoly, najít ztracenou mikinu, nakrmit psa, hodit prádlo do pračky a cestou do práce nezapomenout koupit věci na večeři.
V práci se usmívám na lidi, řeším maily, termíny a problémy, které nejsou moje, ale stejně skončí na mém stole. Pak letím pro děti, poslouchám, kdo se s kým pohádal, kdo má mít projekt a proč doma zase není nic dobrého k jídlu.
Manžel mi občas řekne, že si to dělám sama. Že nemám všechno tak hrotit. Jenže kdybych nehrotila, děti by šly druhý den do školy bez věcí, doma by nebylo co jíst a účty by ležely někde pod hromadou letáků.
Neříkám, že on nedělá nic. Pracuje, občas uvaří, někdy vezme děti na hřiště. Jenže já mám pocit, že i když si sedne, moje směna pokračuje dál. Pořád myslím na to, co chybí, co je potřeba zaplatit, komu zavolat a co zařídit.
A večer už ve mně nezůstává skoro nic.
On chce blízkost, já už nemám odkud brát
Když děti konečně usnou, často si sednu na kraj postele a jen zírám před sebe. Nemám chuť se dívat na seriál, mluvit ani rozhodovat, co budeme dělat o víkendu. Chci být chvíli sama ve vlastní hlavě.
Jenže právě tehdy ke mně manžel přijde. Obejme mě, začne mě hladit, někdy se mě snaží políbit. Vím, že tím říká, že mě má rád. Vím, že mu chybí naše blízkost.
Já se ale stáhnu.
Ne proto, že by mi vadil on. Ne proto, že bych ho přestala milovat. Jen jsem celý den byla něčí máma, kolegyně, kuchařka, řidička, hospodyně a člověk na všechny cizí starosti. Představa dalšího doteku mě někdy neunáší, ale dusí.
„Ty už mě snad ani nechceš,“ řekl mi nedávno.
Ta věta mě zabolela. Chtěla jsem mu vysvětlit, že ho nechci odmítat. Jen potřebuji, aby někdo aspoň chvíli nic nechtěl ode mě. Abych nemusela reagovat, pečovat, uklidňovat ani se snažit být milá.
Místo toho jsem jen řekla, že jsem unavená.
On se otočil na druhý bok a ztichl.
A já vedle něj ležela s pocitem viny, protože moje vyčerpání zase vypadalo jako útok na něj.
Nechci ztratit manžela, ale nechci ztratit ani sebe
Dlouho jsem si myslela, že musím zatnout zuby. Že správná žena by měla zvládnout práci, děti, domácnost i manželství bez toho, aby si stěžovala. Jenže čím víc jsem se nutila, tím víc jsem cítila odpor. K sobě, k večerům, někdy i k jeho blízkosti.
A to mě vyděsilo.
Nechci, aby mezi námi vznikla zeď. Nechci, aby se manžel cítil nechtěný. Ale už nechci ani dál předstírat, že mám energii, kterou nemám. Proto jsem se s ním zkusila posadit přes den, když děti nebyly doma a nebyla jsem na pokraji spánku.
Řekla jsem mu, že večer nepotřebuji další požadavek. Potřebuji pomoc, klid a pocit, že v tom nejsem sama. Že když jednou uklidí kuchyň, zařídí úkoly nebo vezme děti ven, nebude to laskavost. Bude to naše společná odpovědnost.
Díval se na mě dlouho mlčky. Pak řekl, že netušil, jak moc jsem unavená.
Nevím, jestli se všechno změní. Vím jen, že už nechci čekat, až se mi z manželovy náruče stane další věc na seznamu povinností.
Něha pro mě není problém.
Problém je, že se k ní musím večer dostat přes celý den, ve kterém jsem nezbyla ani sama sobě.
