České peníze v cizích kapsách: Proč vám to nevadí?

Někteří s nadějí vzhlížejí k dalším volbám, ale ruku na srdce – změní se vůbec něco? Problémy dnešní doby jsou příliš hluboké na to, aby je vyřešilo jedno volební období. A co je horší? Zdá se, že většina politiků kope spíš za cizí zájmy než za ty české.

Žijeme v zemi, kde je elektřiny dost. Tolik, že ji ve velkém vyvážíme. Tak proč ji sami platíme dráž než většina Evropanů? To je jako kdyby v zemi bohaté na ropu byla ropa nejdražší a nejvzácnější surovinou. Komu tohle prospívá? Odpovězte si sami. Ale občanům České republiky rozhodně ne.

Stát vlastní přibližně 70 % akcií společnosti ČEZ, zatímco zbývajících 30 % drží soukromí investoři. A ten, kdo tohle dopustil? Nebála bych se ho označit za vlastizrádce. Ano, v 90. letech bylo v módě privatizovat téměř vše, a tak došlo i na ČEZ. Jenže dnes, kdy je energetika klíčovou součástí státní bezpečnosti, je nepochopitelné, že byla za pár drobných částečně prodána soukromým investorům. A teď? Stát uvažuje o jejím zpětném odkupu – ovšem za mnohonásobně vyšší cenu. Klasický český scénář: nejdřív prodat pod cenou, pak draze kupovat zpět.

Vodní hospodářství, stejně jako energetika, patří mezi kritickou infrastrukturu. A stejně jako v případě energetiky, i zde došlo v 90. letech k rozsáhlé privatizaci. Dnes je mnoho vodáren v rukou zahraničních společností, které se zaměřují spíš na zisk než na potřeby obyvatel. Souhlasím s názorem, že správa vody by měla být opět v rukou městských vodáren, kde bude prioritou zájem lidí, ne cizí investice.

Proto plně podporuji nestátní neziskovou organizaci Pravda o vodě, která usiluje o navrácení vody do rukou občanů. Konec kšeftování s vodou. Stop miliardám, které odtékají do ciziny. Čím víc šetříme, tím víc platíme.

Věděli jste, že na Smíchově je podzemní zdroj vody? Byl vybudován jako nouzový zdroj pitné vody v případě jaderného útoku. Po několika letech tahanic a změnách rozhodnutí však pražský magistrát radikálně otočil a prohlásil, že tento zdroj není určen pro pitnou vodu. Je to další příklad toho, jak komerční zájmy převažují nad strategickými potřebami města a jeho obyvatel.

V moderní společnosti je otázka bydlení základní životní potřebou, nikoliv luxusem. Můžete mít jakýkoliv názor na osobní vlastnictví, ale žijeme v zemi, kde osobní vlastnictví je dlouholetou tradicí. O kritice nájemního bydlení jsem psala také v článku Nájemní byznys bez zábran. Platíte víc, bydlíte hůř. Zatímco polská vláda investuje do bydlení pro rodiny téměř 30 miliard, u nás to vypadá, že se zcela jistě vytrácí i naděje na zrealizování digitalizace stavebního řízení, která měla celý proces zjednodušit. A co se týče sociálního a státního bydlení, to je už dnes spíš byznys než řešení pro lidi, kteří skutečně potřebují pomoc. Pořád se tu držíme starého hesla: „Kdo nekrade, okrádá svou rodinu.“

Nejenže jsou u nás potraviny drahé stejně jako na západě, ale často i mnohem méně kvalitní. Není to žádná tajemství, ani konspirace – je to realita. A co se změnilo? Nic. Místo toho, abychom za naše nízké mzdy, dostali alespoň srovnatelnou kvalitu potravin, nic se nezměnilo. EU o tom ví také, ale dál se drží své iluze ohledně Green Dealu. Jediné, co zbývá, je bojkot, jako to udělali v Chorvatsku. Máme však na to, abychom se postavili? Nebo se budeme i nadále chovat jako popelnice Evropy?

V době bezprecedentního zdražování přichází zpráva, která vyvolává neuvěřitelné emoce – náhrada pro manželku prezidenta ve výši 101 400 Kč. Původní návrh počítal s tím, že tyto peníze budou navíc přímo ze státního rozpočtu. Po silné kritice se to nakonec změnilo – částka bude čerpána z peněžních náhrad prezidenta.

Ale upřímně, tohle není krok správným směrem.

Ve Francii, kde hrozil podobný návrh, se prezident Macron se svou manželkou od něj nakonec distancovali. Proč? Francouzi vyšli do ulic. U nás místo toho pokračujeme v alibistických výmluvách, že 100 tisíc Kč není v kontextu státního rozpočtu žádná velká částka – což mimochodem dost přesně ukazuje, jak se tu přistupuje k veřejným financím. A tak, místo abychom se postavili za to, co je správné, zase trpělivě čekáme na další volby s naivní nadějí na změnu.

Být první dámou není funkce. Tečka. Tak proč z toho dělat trafiku? O minulosti prezidenta se dále zmiňovat netřeba. I to je přinejmenším znepokojivé.

Nejsme sice jediný stát v Evropě, kde občané stále povinně platí koncesionářské poplatky, ale k obhajobě tohoto systému se stále více přiklání ti, kteří mají zájem na jeho zachování. Velkou kampaní placených herců se nám předkládají hesla o neutralitě informací, apolitičnosti a nezávislosti – ale v podání těchto osob to spíše působí jako výsměch než něco, co bychom mohli brát vážně. Čím dál více se přikláním k názoru, že veřejnoprávní média nejsou tak nezbytná, jak se nám někteří stále snaží vnutit.

Výrok, který se připisuje jedné historické postavě, že „Češi jsou jako cyklisti, dole šlapou a mají ohnutá záda“, by se rozhodně neměl stát skutečností. Tak se sami sebe zeptejte – nemáte toho už opravdu dost? Bohužel, já se na nadcházející volby nedívám s velkým optimismem. A tak mi dovolte volně parafrázovat známou píseň: „Kdo to kdy pochopí, kdo to kdy napraví?“

Zdroje: