Článek
Už samotná zjednodušená definice demokracie v sobě skrývá problém, protože neříká, jestli platí pro všechny nebo jen pro některé.
Když se totiž ohlédneme do doby, kdy se demokracie začala formovat, zjistíme, že nikdy nebyla určená pro všechny. Ve starověku už tehdy rozhodovali pouze vybraní lidé. Občané s určitým postavením a muži. Ne každý měl právo mluvit do věcí veřejných. Už tehdy existovali ti, kteří rozhodují, a ti ostatní. Demokracie tak už od začátku neznamenala rovnost, ale spíš systém, ve kterém rozhoduje jen určitá část společnosti.
Zajímavé je, že i dnes, po tisících letech vývoje, se objevují názory, že by o věcech veřejných neměli rozhodovat všichni. Někteří lidé si totiž myslí, že by právo volit měli mít jen někteří, a převážně tím myslí sebe samotné.
Když to porovnáme se současností, formálně může volit každý občan po dosažení plnoletosti. Může přijít k volbám a odevzdat svůj hlas. Na první pohled to působí jako rovnost. Jenže při bližším pohledu je to složitější. Jednou za několik let hodíme lístek do urny a tím náš přímý vliv na rozhodování prakticky končí. Můžeme protestovat, můžeme vyjadřovat názor, ale samotné rozhodování zůstává v rukou úzké skupiny lidí.
Navíc je potřeba si přiznat ještě jednu věc. Spousta lidí nevolí čistě podle sebe, ale podle průzkumů, médií nebo podle toho, kdo má větší šanci uspět, aby jejich hlas nezapadl. Vliv na rozhodování tak není jen omezený, ale často i nepřímý. Z toho pak vyplývá, že ve výsledku nerozhoduje celé obyvatelstvo, ale spíš ta jeho část, která má větší vliv.
Kdo opravdu rozhoduje
Stačí se podívat na to, kdo tvoří zákony a kdo má reálný přístup k rozhodování. Není to lid jako celek, ale konkrétní jednotlivci a skupiny, které mají moc.
Často se namítá, že právě proto existují volby. Že si vybíráme své zástupce, kteří nás mají reprezentovat a prosazovat názory, které jsou nám blízké. Politické strany přicházejí s programy, sliby a vizemi, které mají přesvědčit voliče, že právě ony budou jednat v jejich zájmu. Jenže tím to nekončí. Ve výsledku totiž nerozhoduje jen to, koho si lidé zvolí, ale i to, kdo má skutečný vliv. Kdo má přístup k informacím, kontaktům a zdrojům. Kdo dokáže prosadit své zájmy i mimo samotné volby. Často se mluví o lobbistech, velkých firmách nebo vlivných skupinách. Lidé, kteří mají kapitál, ať už finanční nebo sociální, mají větší možnost ovlivňovat směr, kterým se společnost ubírá.
Vedle toho hraje roli i jiný faktor. Ne každý hlas je slyšet stejně. V praxi často víc prosadí ten, kdo je hlasitější, průbojnější a dokáže si své místo vynutit. Demokracie tak někdy nepůsobí jako prostor pro rovné rozhodování, ale spíš jako prostředí, kde větší vliv získávají ti, kteří se dokážou prosadit.
Existuje i známé přirovnání, že demokracie je situace, kdy se dva vlci a jedna ovce rozhodují, co bude k večeři. Ukazuje to na problém, kdy většina může rozhodovat na úkor menšiny, i když to formálně probíhá demokraticky. Běžný člověk má pocit, že může rozhodovat. Má hlas, má právo volit. Jenže ve skutečnosti je jeho vliv omezený nejen tím, jak systém funguje, ale i tím, jak silný hlas ve společnosti má.
Vláda lidu nebo vláda vlivu?
Často se říká, že nic lepšího než demokracie zatím nikdo nevymyslel. Že žijeme v nejlepší možné době a v nejlepším systému, jaký jsme kdy měli. Možná je to z určitého pohledu pravda. Když se podíváme do historie, můžeme vidět, že v mnoha věcech se společnost posunula. Jenže to ještě neznamená, že je současný systém správně. Stejně jako dnes dokážeme pojmenovat chyby minulosti, je dost pravděpodobné, že za sto let budou lidé úplně stejně hodnotit i tuhle dobu. A budou říkat, že spousta věcí byla špatně.
Problém totiž není jen v systému samotném. Problém je i v lidech, kteří v něm fungují. Ať už nastavíte jakýkoliv systém, vždycky se najde někdo, kdo ho ohne ve svůj prospěch. Někdo, kdo chce víc moci, víc peněz, víc vlivu. A často i na úkor ostatních. Proto ani ten sebespravedlivější systém nezaručí rovnost. Protože ho vždycky tvoří lidé.
