O hodinu dopředu, o hodinu zpět. Stále posouváme čas, ale důvod se vytratil

Čas se posouvá dvakrát ročně, a někteří se možná ptají, proč to vlastně stále děláme. Kdy tento zvyk vznikl a jaký to mělo či má ještě smysl. Mnozí si myslí, že letní čas byl poprvé zaveden během druhé světové války, ale pravda je jiná. První oficiální zavedení změny času proběhlo o něco dříve. Cílem nebylo jen delší světlo večer, ale také úspora energie v období válek nebo ropné krize minulého století.

Střídání času dosud pokračuje. Původní důvody pro jeho zavedení, tedy úspora energie a delší večerní světlo, už dnes nejsou úplně zřejmé. Přesto dvakrát ročně posouváme hodiny, aniž bychom přesně věděli, jestli to má ještě praktický smysl.

Myšlenka přizpůsobit denní režim světlu je starší než moderní letní čas. Už v antice lidé přemýšleli, jak přizpůsobit denní režim přirozenému světlu. V roce 1784 Benjamin Franklin doporučoval vstávat dříve, aby bylo méně potřeba svítit. V roce 1895 přišel George Vernon Hudson s nápadem posunout hodiny. Chtěl, aby bylo více světla pro volný čas na sběr hmyzu. O pár let později William Willett začal prosazovat podobnou myšlenku. Chtěl, aby světlo bylo ráno i večer a aby lidé mohli den lépe využít. V roce 1907 vydal na vlastní náklady brožuru The Waste of Daylight. Navrhoval posunout hodiny o 80 minut ve čtyřech krocích po 20 minutách během dubna. Na podzim je vrátit stejným způsobem. Cílem bylo delší večerní světlo pro rekreaci a úspora 2,5 milionu liber za osvětlení.

První oficiální zavedení proběhlo 30. dubna 1916 v Německu během první světové války, kvůli úspoře paliva a energie. Brzy následovaly další evropské země jako Velká Británie, Francie a Itálie. Po válce většina států letní čas zrušila, ale druhá světová válka přinesla jeho návrat. Některé země používaly tzv. double summertime (hodiny posunuty o dvě hodiny dopředu). Po roce 1945 většina států letní čas zrušila protože ho lidé vnímali jako symbol válečné doby a německé okupace. Letní čas se používal jen lokálně nebo nepravidelně. Zlom přišel v říjnu 1973 z důvodu ropné krize. Ceny energie prudce vzrostly a více denního světla večer znamenalo menší spotřebu elektřiny. Po ropné krizi se většina evropských států začala vracet k letnímu času, aby večer bylo více denního světla a ušetřila se energie. Řecko bylo první, kdo letní čas obnovil v roce 1975, a dokonce 70. let ho přijala většina Evropy. Před rokem 1996 ale nebyla praxe jednotná, každý stát si určoval, kdy přechází na letní čas a kdy zpět.

V roce 1996 EU zavedla jednotný režim letního času pro všechny členské státy. Hlavním důvodem bylo ulehčit fungování jednotného trhu, dopravy a služeb. V roce 2019 Evropský parlament podpořil ukončení povinného střídání letního a zimního času, ale členské státy se nedokázaly shodnout, který čas zachovat trvale. Debaty se navíc několikrát zkomplikovaly jinými politickými prioritami.

Když se podíváme na střídání času dnes, nabízí se otázka, co přináší. Na první pohled se nabízí jedno hlavní plus. Odpoledne je déle světlo. Člověk přijde z práce a není tma. Má pocit, že den nekončí jen prací. Má ještě prostor jít ven, něco udělat, nebýt zavřený doma. Jenže i tady je potřeba se na to podívat jinak. Tenhle pocit z delšího dne není jen zásluha střídání času. Je to tím, že se dny na jaře a v létě přirozeně prodlužují. I bez letního času by bylo odpoledne déle světlo. Ten rozdíl je spíš v tom, jak máme nastavený pracovní režim. Většina lidí pracuje přes den a končí odpoledne. Kdyby se pracovalo jinak, třeba od dřívějších hodin, ten pocit by byl podobný i bez posouvání času. Do hry se někdy dává i úspora energie. Dřív to byl jeden z hlavních důvodů. Dnes už je ale otázka, jak velký význam to má. Spotřeba energie se změnila a osvětlení tvoří jen malou část celku. Ten efekt tak může být spíš minimální než zásadní.

A tím se dostáváme k druhé straně.

Střídání času zasahuje do našeho přirozeného rytmu. Tělo je zvyklé na určitý režim a ten se najednou posune. Ráno vstáváme do tmy, i když jsme byli zvyklí na světlo. Několik dní nebo i týdnů trvá, než si tělo zvykne. Narušuje se přirozený biorytmus, na který je tělo dlouhodobě nastavené. Pro někoho maličkost. Pro jiného zásah do běžného fungování. A pak jsou tu i praktické věci. Doprava, systémy, organizace času. Všechno se musí dvakrát ročně přizpůsobit jedné hodině. A tady se nabízí širší otázka. Jestli tohle všechno dnes ještě skutečně potřebujeme. Jestli střídání času odpovídá tomu, jak dnes žijeme a fungujeme. Možná je problém i v tom, že samotný čas bereme jako něco pevného a daného. Přitom je to do velké míry lidský konstrukt.

V neděli 29. března přecházíme na letní čas a hodiny se posunou z druhé na třetí, takže přijdeme o jednu hodinu spánku. Tato změna platí až do podzimu, kdy se v neděli 25. října 2026 vrátíme na čas zimní. Posun času znamená, že zase nějakou dobu budeme ráno vstávat do tmy, zatímco odpoledne bude světlo o něco déle. Někteří se domnívají, že zimní čas je ten přirozenější, ale čas je čas, ten prostě zkrátka plyne a my si jen určujeme, podle jakých pravidel ho chceme měřit.

Zdroje: