Oběť často trpí dvakrát. Společnost ubližuje víc než pachatel

Ve společnosti je dlouhodobým problémem, že když dojde k závažnému trestnému činu a to ať už jde o znásilnění nebo vraždu nebo cokoli jiného, pozornost médií i veřejnosti se často soustředí na oběť místo na pachatele. V některých případech je možné určitým událostem předejít, ale nelze popřít, že i dobrým lidem se dějí špatné věci. Vina je ale jednoznačně vždy na straně pachatele.

Z pohledu kriminologie se rozlišuje primární a sekundární viktimizace. Primární viktimizace je to, co oběť přímo zažila, trauma, útok, zranění, bod, kde vše začalo. Sekundární viktimizace nastupuje, když se o případu společnost dozví, komentuje ho a hodnotí oběť a její chování a vlastně se opět tvoří psychická újma, která původně nebyla. Často se oběť sama začne ptát jestli za to mohla nebo měla něco udělat jinak. Toto se může stát komukoli a statistiky i nejznámější případy ukazují, že většinou pachatele oběť zná. Až je překvapivě jednoduché se dostat do situace, kdy se člověk stane obětí.

V případech znásilnění je často nejvíce vidět, kdy se společnost zaměřuje spíše na oběť než na pachatele. Lidé často mají otázky typu, jestli byla oběť vyzývavě oblečená nebo jestli tomu nepředcházelo rizikové chování. Proč šla ven sama apod. Často se také ptají, proč si nezajistila doprovod. Tímto způsobem se ale znovu vytváří tlak na oběť, ačkoliv vina je jednoznačně na straně pachatele. V některých situacích může být prevence možná, to ale neznamená, že by si oběť zasloužila další trauma. Tento přístup často prohlubuje psychickou zátěž oběti a někdy i pocit viny.

Dalším příkladem je případ primáře z Domažlic. Oběť byla jeho milenkou, kterou brutálně zavraždil. Komentáře v médiích byly mnohdy velmi vulgární. Lidé řešili, proč milenka posílala zprávy jeho manželce o jejich poměru. Pachatelova agrese byla některými komentujícími zmiňována jako odůvodněná tím, že právě tyto zprávy poslala, což je zjevně nepravda. Skutečná odpovědnost a vina byla a je jednoznačně na straně pachatele, jeho volba násilí je to, co způsobilo tragédii, nikoliv to, že milenka poslala zprávy jeho manželce o nevěře.

V nedávné veřejné debatě kolem filmu Sbormistr se objevila další ukázka sekundární viktimizace. Žena, jejíž příběh byl ve filmu zobrazen, nechtěla, aby bylo použito její jméno a jejího příběhu bez souhlasu. Přesto se objevily komentáře, že to prý dělá proto, aby se proslavila nebo z toho měla finanční prospěch. Opět se tím hází část viny na oběť, která se snažila jen chránit své soukromí a zabránit dalšímu traumatu.

Společnost často trestá víc oběť než pachatele a nevzniká to náhodou. Vychází to z přirozené potřeby hledat logickou příčinu. Lidé chtějí věřit, že svět dává smysl. A že když se něco stane, existuje jasné vysvětlení. Proto vznikají věty typu kdyby nešla ven sama, nestalo by se to. Kdyby se takhle nechovala, dopadlo by to jinak. Zní to racionálně a dává to pocit kontroly, že když budeme jednat správně, nic špatného se nestane. Jenže realita takhle nefunguje. Psychologie tento jev dlouhodobě popisuje jako víru ve spravedlivý svět. Lidé mají tendenci věřit, že dobré věci se dějí dobrým lidem a špatné těm, kteří si za to nějak mohou.

Sekundární viktimizace se projevuje obviňováním oběti, zlehčováním jejího utrpení nebo jejím sociálním odmítáním. Lidé často hledají smysluplné vysvětlení nebo začnou ho vytvářet a často ho hledají právě v oběti. Narušuje to naši představu o spravedlivém světě. Mnoho situací nicméně nevzniká proto, že by oběť udělala chybu, ale protože pachatel se rozhodl jednat. Právě proto odpovědnost za násilí nikdy neleží na oběti. To ale neznamená, že prevence nemá smysl. Je moudré jednat bezpečně, předvídat rizika a vyhýbat se nebezpečným situacím. Dokonalá prevence však nezaručí úplnou bezpečnost a nikdy nepřenáší vinu na oběť.

Zaměřme se na odpovědnost tam, kam skutečně patří. Často ji hledáme jinde. V oběti. V jejím chování. V jejích rozhodnutích. A tím oběť trápíme ještě jednou. Je paradoxní, že nejhlubší bolest po násilném činu nevychází jen od pachatele, ale i z reakcí společnosti. Komentáře, otázky, pochybnosti. Nicméně když přestaneme oběť soudit, můžeme konečně začít soudit pachatele. Můžeme se zaměřit na skutečné zlo. Můžeme rozlišit, co je vina a co je náhoda. Můžeme připustit, že někdy se špatné věci dějí bez logické příčiny. Přijetí této reality je krok k opravdové spravedlnosti.

Zdroje: