Článek
Jsou lidé, kteří k volbám nechodí z různých důvodů. Někomu to nedovoluje víra, jiný se o politiku nezajímá. A pak jsou tu lidé, kteří politiku sledují dlouhodobě, ale postupně dojdou k tomu, že podstata voleb není taková, jak se často prezentuje.
Já patřím do té poslední skupiny.
Politiku sleduju víc než dvacet let. A čím déle ji sleduju, tím víc mám pocit, že se nemění to podstatné. Pořád se opakují stejné vzorce, stejné sliby, stejné chyby. A mám čím dál silnější pocit, že se politická kultura spíš zhoršuje než zlepšuje. Možná je to i tím, že se na svět už nedívám tak naivně jako dřív. Ale právě proto některé věci vidím jasněji.
Mění se jména, strany, slogany. Ale princip zůstává stejný. A často i stejně špatný.
Kdy jsem si řekla, že už nepůjdu volit
Ten moment nepřišel ze dne na den. Přicházel plíživě. Ale něco zásadního se u mě začalo lámat v době covidu. Tehdy jsem si naplno uvědomila, jak moc mohou politická rozhodnutí zasahovat do života lidí. Jedno nesmyslné nařízení střídalo druhé. Často bez logiky, bez rozumu. A lidé to slepě přijímali.
Pamatuju si situaci, kdy jsem byla s partnerem v lese. Nikde nikdo, klid, příroda. A přesto mi začala nadávat cizí žena jen proto, že jsem neměla roušku. Byla od nás několik metrů, jen prošla kolem. V tu chvíli mi došlo, že se úplně vytratil zdravý rozum.
Uvědomila jsem si, jak snadno se lidé nechají strhnout a jak rychle přestanou přemýšlet, když se vytvoří atmosféra strachu.
A to pro mě byl zlom. Jenže tím to neskončilo. Po covidu přišly volby. A já znovu sledovala to samé. Sliby, jistoty, velká slova. A pak realita. Jedna vláda odešla, druhá přišla. Před volbami se slibovalo, že se nebudou zvyšovat daně. Po volbách se zvýšily. A místo přiznání přišly výmluvy. Krize, okolnosti, situace. Ale výsledek byl pořád stejný.
Sliby se nedodržely. A nikdo za to nenese odpovědnost.
A co bylo pro mě možná ještě silnější, byla reakce lidí. I přes tyhle zkušenosti. I přes tyhle lži. Lidé volí dál. Často ty samé strany, ty samé tváře, ty samé sliby. A v tu chvíli mi došlo, že problém není jen v politicích. Ale i v tom, že tohle všechno jako společnost znovu a znovu přijímáme. A právě tehdy jsem si řekla, že už k volbám nepůjdu.
Proč už nevěřím, že můj hlas něco změní
Tvrdí se, že volit je občanská povinnost, že je to znak demokracie a že když nepůjdu volit, rozhodnou za mě jiní. Jenže upřímně mám pocit, že za nás rozhodují jiní tak jako tak. Spousta lidí totiž nevolí podle svého přesvědčení, ale podle předvolebních průzkumů, podle toho, kdo má větší šanci uspět, aby jejich hlas nepropadl. Ve výsledku tak lidé často nevolí to, co chtějí, ale to, co považují za menší zlo. A právě tohle mi přestalo dávat smysl.
Nechci si vybírat mezi menším a větším zlem. Nechci se rozhodovat, která varianta je méně špatná. Pro mě je to pořád špatná volba. Je to, jako kdyby vám někdo dal na výběr, jestli přijdete o celou ruku nebo jen o dlaň.
Když k tomu připočtu to, jak dnes vypadají předvolební debaty, můj pocit se jen potvrzuje. Čím dál víc to připomíná show, kde se politici předvádějí, slibují a reagují, místo aby skutečně pracovali. Za víc než dvacet let, co politiku sleduju, nevidím vládu, o které bych mohla říct, že splnila to, co slibovala. Každá mluví o změně, každá kritizuje tu předchozí a každá nakonec dělá to samé. A právě proto jsem se rozhodla nevolit.
Ne proto, že bych se o politiku nezajímala. Ne proto, že by mi to bylo jedno. Ale proto, že si nechci vybírat mezi větším a menším zlem.
Nechci si vybírat žádné zlo.
