Článek
Znáte to - prokrastinujete na sociálních sítích a najednou vás algoritmus vtáhne do světa dojemných příběhů. Nedávno mě takhle zasáhla reportáž o Aleně Kosmákové, které se narodily předčasně trojčata. Samo o sobě je taková výchova velice náročná, tím spíše když všechny tři děti mají dětskou mozkovou obrnu. I péče o jedno postižené dítě je extrémně vyčerpávající (někteří odborníci to s mírou stresu přirovnávají s účastí ve válce), ale v případě tří postižených dětí - to je další úroveň síly a nezdolnosti. Kdo by si nepoplakal.
I během porodu nebo života dítěte se toho může mnohé pokazit. Příkladem je případ bývalé moderátorky Mirky Čejkové, u které pravděpodobně postižení její dcery zapříčinila opilá doktorka. Stejně tak mě zasáhl článek matky, která vychovává dnes již dospělého autistického syna. Protože to bude čtrnáct let, co mi také doslova změnil život jeden z nich.
Když mateřský instinkt varuje
Matka vycítí, že je něco s jejím dítětem špatně a já to vycítila během pár dní jeho života. Byl přecitlivělejší, plačtivější, jenže to může být i zdravé miminko a já nechtěla být zbytečně negativní a hysterická. Jenže jak šel čas, čím dál více jsem si uvědomovala, že je něco jinak než by mělo být. V porovnání s jinými dětmi (srovnávání se neubráníte) i o rok mladšími - syn působil opožděně. Vinu jsem kladla na sebe a hledala, co dělám špatně.
Následoval nekonečný kolotoč vyšetření. Však to znáte - když už vás jednou zdravotnictví dostane do spárů, jen tak vás nepustí. Neurologie, genetika, psychiatrie… Pamatuji si na jednu starší pediatričku, která mi doporučila, abych se synovi více věnovala. I v době, kdy už měl stanovenou diagnózu. Zřejmě si myslela, že autismus je jen nedostatek mateřské lásky. Díky, paní doktorko, tohle mi opravdu pomohlo.
Hledání zázračného řešení
Zkoušeli jsme všechno - od bezlepkové diety přes drahé terapie až po výživové doplňky. Člověk v té době spolkne každou naději i s navijákem. Dnes už těžko říct, co skutečně pomohlo a co byl jen důmyslný marketing cílený na zoufalé rodiče. Na druhou stranu jsem to potřebovala i pro sebe. S vědomím, že hledám cestu, jak to změnit, sice nemožné, ale vždy jsem se spíš snažila problémy řešit než si lhát, že neexistují. Nakonec přišlo přijetí.
Když syn konečně v pěti letech začal sám chodit na záchod, slavili jsme to jako olympijské zlato. Nebo když jsme poprvé zvládli oběd v restauraci - i s tím, že po jídle následuje jeho tradiční bubnový koncert na stůl. Ne každý ocení jeho hudební nadání, ale my už jsme se naučili ignorovat pohoršené pohledy okolí. Ne, můj syn není nevychovaný.
Než začnete zase zírat
Cílem mého článku není si postěžovat na krutý osud. I my zažijeme příjemné chvíle jako rodina. Mým přáním je, aby až potkáte někde dítě, které má evidentně handicap - mějte pro takové dítě více pochopení. Věřte, že vychovávat takové dítě samo o sobě není lehké, proto nepřidělávejte nám další stres nepříjemným zíráním či poznámkami. Nechceme zůstávat jen doma, abychom náhodou nenarušili ničí představu dokonalého světa.
Ti, co to nezažijí - to nikdy nepochopí a ani nemohou. Zdraví není samozřejmost - pro vás je to možná klišé, pro nás nikoliv. My rodiče jiných dětí jsme vděční za každý malý pokrok, za každý náznak pochopení od okolí. Je to tak těžké? Vždyť stačí obyčejná lidskost.
Zdroje:
