Článek
24. února 2022 se svět změnil. Zatímco jsme ještě spali, Putin spustil to, co mnoho expertů považovalo za nemyslitelné - otevřenou invazi na Ukrajinu. Šok? Ano. Překvapení? Možná ne tak docela. Roky napětí, provokací a diplomatických šarvátek mezi oběma zeměmi byly jako časovaná bomba. Zatímco Západ vidí jednoznačného agresora, Moskva mluví o ochraně ruskojazyčného obyvatelstva a reakci na rozpínání NATO. Kde je pravda?
Historie vztahů mezi Ruskem a Ukrajinou je složitější, než se může zdát. Společné kořeny, kulturní vazby, ale i vzájemné křivdy sahající hluboko do minulosti. Pro Kreml představuje samostatná Ukrajina existenční hrozbu - ztrátu vlivu v regionu, který považuje za svou sféru zájmu. Skutečně jsme byli tak naivní, nebo jsme jen zavírali oči před realitou? Zatímco politici vysílali „hluboké znepokojení“, geopolitická šachovnice se měnila. NATO postupovalo na východ, Rusko se cítilo obklíčené a Ukrajina se ocitla mezi dvěma mlýnskými kameny. Je to jako sledovat tragédii, kde není jen černá a bílá. Otázka není jen „jak se to mohlo stát“, ale také "kdo všechno nese zodpovědnost za eskalaci napětí"?
Od byrokratického pekla k expresnímu azylu
Zeptejte se kteréhokoliv Ukrajince, který v Česku žije déle než dekádu, jaká byla situace v jeho rodné zemi před válkou. Odpověď vás možná překvapí. Už tehdy mnozí věděli, že jejich země stojí na křehkých základech. Systémová korupce, politický chaos a všudypřítomná nejistota - to nebyla jen mediální klišé, ale každodenní realita. Někteří byli natolik prozíraví, že viděli přicházející bouři. Věděli, že v případě konfliktu by povolávací rozkaz znamenal jediné - narukovat. Proto hledali únikovou cestu v podobě českého občanství. Jenže vzdát se ukrajinského pasu není jen administrativní překážkou. Pro mnoho Ukrajinců je to téměř vlastizrada. Ti, kteří o to usilují, čelí nejen byrokratickému peklu, ale i odsouzení vlastních krajanů. Paradoxně tak lidé, kteří jen chtěli zajistit bezpečnou budoucnost pro své rodiny, byli často označováni za zrádce.
Získat legální pobyt v České republice před válkou? Pro Ukrajince to byla často překážková dráha. Dlouhodobá víza, povolení k pobytu, důkazy o finančním zajištění, čisté trestní rejstříky, zdravotní pojištění - seznam požadavků se zdál být nekonečný. A pak přišla invaze. Téměř přes noc se administrativa zredukovala na minimum. Stačí pas, registrace a razítko. Žádné složité dokazování, žádné měsíce čekání. Dočasná ochrana otevřela dveře k práci, vzdělání i zdravotní péči prakticky okamžitě. Paradox? Možná. Zatímco před válkou museli Ukrajinci prokazovat každý detail svého života, dnes stačí útěk před konfliktem. Je to pochopitelné, ale pro ty, kteří prošli byrokratickým peklem v minulosti, možná i trochu hořké. Přesto nikdo nezpochybňuje nutnost rychlé pomoci válečným uprchlíkům.
Neviditelná propast mezi svými
Ukrajinci versus Ukrajinci. Zatímco ti „starousedlíci“, kteří si své místo v České republice vydobyli tvrdou prací a složitou byrokracií, často hledí s nedůvěrou na novou vlnu příchozích. „Nikdy bych nešla k jejich doktorovi,“ svěřuje se mi Ukrajinka, která tu žije přes dvacet let a pracuje na úřadě. Ve stavebnictví, kde Ukrajinci tradičně nacházeli práci, se tato propast mezi „starými“ a „novými“ projevuje nejvýrazněji. Ti, kteří tu byli před válkou, často kriticky pozorují, jak snadno jejich krajané nyní získávají to, o co oni museli roky bojovat. A česká společnost? Její počáteční vlna solidarity a podpory se během tří let proměnila v něco složitějšího. Česko není Ukrajina a Ukrajina není Česko - rozdíly v mentalitě, zvyklostech a očekáváních se projevují v každodenním životě stále výrazněji.
Historická perspektiva není vždy příjemná: východ jsme dlouho vnímali především jako zdroj levné pracovní síly. Rusko bylo velmocí s bohatou kulturní tradicí - literatura, umění, sport. Oproti tomu Ukrajina stála často ve stínu, vnímaná jako méně rozvinutá, méně vzdělaná. Ale současná situace není jen o historii. Rusové nejsou zlí jen proto, že jejich vůdce rozpoutal válku. I oni jsou lidé, kteří se bojí o své rodiny. Přesto je čas myslet víc na sebe - na české občany, kteří stále častěji pociťují frustraci.
Podobně jako s covidem - nejdřív vlna solidarity, všichni šili roušky, pomáhali si. Pak přišla únava, odpor, frustrace. Stejný vzorec se opakuje i teď. Lidé slyší neustále o pomoci Ukrajině, zatímco vlastní problémy zůstávají neřešené. To živí rostoucí nevraživost. Možná právě teď je čas hledat řešení, která sjednotí společnost místo jejího dalšího rozdělování.
