Článek
Vlna solidarity, která v Česku vypukla po vstupu vojsk Ruské federace na Ukrajinu s běženci vypadala jako neukojitelná. Touha pomoci zastínila několik drobných rozdílů a faktů.
Investice do bydlení prolétla oknem
Nečekal jsem je ani já, když jsem poskytl svůj rozlehlý a v tu dobu prázdný byt 12 lidem. Časem se jejich počet snížil, dnes jich je v něm šest. Jedna velká rodina.
Myslel jsem si, že jde o dočasnou situaci, pomoc v nouzi, která po měsíci bude vyřešena. Člověk míní, život mění. Už od února 2022 je tak ze mě spolubydlící jedné pro mě neznámé famílie.
Nyní už tedy celkem dost známé… Ivan tu byl už více jak 10 let, skoro starousedlík, dalo by se říci. Pracoval po stavbách a šetřil jako mourovatý. Když našetřil, pořídil v roce 2020 byt na Ukrajině. Doma. Zaplatil kupní cenu, opravil ho a zbytek rodiny se tetelil blahem.
Dva roky jim radost trvala. Dnes si Ivanova obydlí užívá jeden z ruských důstojníků se svojí rodinou. Přidělilo mu ho město, které ho administrativně převedlo z Ivanova vlastnictví do obecního majetku.
Nemovitosti jsou starost než radost
Za Ivanem přijela manželka, Nataša s třemi dcerami. Svetou, Dianou a Viki. Sveta se svým synem a v jiném stavu, druhé dítě už porodila v Praze. Manžel zůstal doma, jako voják brání Ukrajinu.
Nataša a Sveta už chodí do práce, Viki má samé jedničky na vinohradské základce. Diana se odstěhovala o pár ulic dál za svým partnerem, nejmenší chlapci Světy chodí do ukrajinské školky. Placené.
Možná tu zůstanou, možná ne, nevím. Nataša začala kouřit elektronické cigarety. Odreagovává se jimi. Dvakrát jela do svého bytu, když město nařídilo, aby se každý vlastník nemovitosti dostavil na úřad prokázat vlastnictví. Ruská strana ji na jejich území nepustila.
Ivanova maminka se stala Ruskou. Jinak by jí nebyl vyplácen důchod. Jako seniorce se jí nechtělo trmácet do nejistoty, a tak zůstala ve svém. Pokud jednou zemře, její byt nejspíše přejde do vlastnictví města, když má příbuzné na útěku… Do „normálu“ se může vrátit vše až s koncem ozbrojeného konfliktu!
Náhrada za běžence být nemusí
Občas mě pozvou na nějakou rybí specialitu. Aspoň jsem se naučil jíst ryby, říkám si. Už vědí, že nesnáším kosti, a tak je na můj talířek odstraňují.
Česká jídla jim už nevařím, znají je. Zajdou někdy do restaurace a já nechávám vánoční stromeček ozdobený až do 6. ledna, kdy jsou pravoslavné svátky, i když o jejich náboženství nic nevím.
Sveta se rozvedla, manžel si našel na Ukrajině nějakou vojačku v obranné linii a na děti neposílá ani korunu. Každý měsíc jim dávám potvrzení o úhradě částky za bydlení. Má na ni právo a dokládá ji nejspíše v rámci žádostí o nějaké dávky pro nezletilé. O žádnou mimořádnou nikdy nikdo z nich nežádal.
Občas chodím do restaurací i já, častěji nakoupit do lednice, díky zdravotnímu stavu svých příbuzných vím, jak vypadají sociální a zdravotní zařízení. Všude chybí lidé, narážím tak velmi často na Ukrajinky a Ukrajince. Kdo by je mohl nahradit, pokud by se rozhodli vrátit se po konci války domů, nevím. Vím však, kolik provozoven služeb by mohlo jen v okolí mého bydliště z fleku zavřít.
Česko má nedostatek ošetřovatelů, zdravotních sester, prodavaček, lékařů, stomatologů, pokojských, učební obory řemesel zejí prázdnotou. Pokud někdo jen tak sedí doma a mudruje a špekuluje, proč mu běženci ujídají z talíře, může se zvednout a jít pracovat. Já si už život bez nich dovedu představit jen velmi těžko!
