Článek
Dovolím si sem do Seznamu Medium vložit dvě kapitolky z mé, vlastním nákladem vydané knihy: Báječné místo k narození. Obě kapitolky se týkají zprvu nádherně začatého roku ´68, který se ale v půlce zlomil přepadením Československa armádami tzv. spřátelených států. Vše se to nesmírně týkalo mne i mojí už brzy manželky Leny, takže to ventiluji.
Báječné místo k narození 17/60…Rudí se začali bát
NÁDHERNÉ PRAŽSKÉ JARO OSMAŠEDESÁT
Sjezd československých spisovatelů, kde vystoupili, pokud se nepletu, i Havel, Vaculík, Procházka a další borci, to začal. Mňačko vydal Jak chutná moc. Pak nahradili českoslovenští „rudí“ svého nejvyššího šéfa partaje Novotného Dubčekem a prezidentem státu se stal hrdina osvobozování vlasti od Dukly generál Ludvík Svoboda. Vznikl Klub angažovaných nestraníků a K231, klub lidí postižených soudy za politickou činnost a odpor proti totalitnímu režimu. Vaculík sepsal provolání Dva tisíce slov a ty se podepisovaly na ulicích. „Rudí“ se začali bát. A do jejich buněk začali vstupovat i lidé, kteří si mysleli, že by to mohli předělat, že by mohli ty zaryté bolševiky podporované Moskvou převálcovat. To se ale zmýlili. Pak přišel květen roku osmašedesát a my – tedy Lena a já - jsme se vydali hned prvního máje na Petřín, k soše Karla Hynka Máchy. Bylo to po divokém majálesu, tedy studentském průvodu Prahou, jehož králem se stal jeden z beatnických básníků, soukmenovec mého nejoblíbenějšího Ferlingettiho, vousatý Ginsberg. To je co, americký básník v komunistické Praze. Na Petříně jsme nebyli sami a vůbec ten den se povedl. Můj pozdější pokus o báseň to dokumentuje naplno. Ten jsem ale vydal až později, když jsem napsal do Mladého světa fejetonek (?) na stanovené téma „Poprvé“. Zde je, uvádím ho celý, i když v něm v něčem předbíhám a něco opakuji: Tak tedy jak to s tím „Poprvé“ vlastně bylo? Takhle jsem to tehdy napsal:
POPRVÉ
“ Poprvé jsem se vlastně vracel domů do Prahy když jsem narukoval k „Modrým“ tedy letcům (přesněji k protivzdušné obraně státu) na vojnu. Poprvé jsem zažil s kamarádem coby tělovýchovný poradce na vojně v přijímači nováčků v Uhříněvsi u Prahy jak dovedou mazáci – frajtři, „dohnat člověka až k pláči“. V plné polní a masce přes potok tam a zpátky – snad stokrát. A kdo se nenamočil a byl pořád fit, byl tam nakonec ponořen. Poprvé jsem vyjel na poplach a hned se vyboural, když naše T-805 narazila do doprava odbočující tramvaje. Poprvé jsem byl na stráži u muničáku v Nehvizdech za Prahou a poprvé nechal náčelníka štábu do rozednění na plotě, když nás chtěl v noci cestou z Brna překvapit. Poprvé jsme pak v zimě vyjeli coby mladí absíci autobusem na lyže do Špindlu. A s námi třicet děvčat z řízení protivzdušné obrany. To bude něco, říkali chlapci. A bylo. Nakonec jsme zbyli s kamarádem sami a zakoupili flašku červeného. A pak se to stalo. Zakopl jsem o práh, rozbil láhev a nade mnou stála dívka. Poprvé jsem ji uviděl. Dnes je to moje žena. Pak jsme spolu začali chodit. Odjel jsem poprvé na vojenskou dovolenou. Kam? Jsa z Prahy a asi omylem v Praze i na vojně, řekl jsem si: Pojedu nejdál, kam to v republice jde, vždyť to platí armáda. Tak tedy do Stakčína, okres Humenné. Ani tam jsem uniformu nesundal. S teletem na zádech prochodil sám Vihorlat, byl u Mořského oka, projel se dřevařskou železničkou a když mne poprvé s teletem na zádech zastavil v Košicích jakýsi major se slovy: súdruh podporučík jste voják či čundrák, odpověděl jsem mu popravdě: obojí. V květnu 68 jsme se vydali s mojí milou poprvé na studentský majáles a k Máchovi na Petřín. Poté jsem se poprvé pokusil o „politickou“ báseň. Zde je: „Máj 68“:
Byl první máj demokratického roku celý den jsem byl s Tebou
Nikdo nikoho neurážel - Nikdo nic neřval-byla demokracie, bylo to povoleno
Nejukázněněji v průvodu šli Hippies - s květinami Dubček se usmíval z tribuny
Hesla proti státu - už nikdo neřval – byly povoleny
Na Petříně natáčeli Mikrofórum,
U Máchy tlačili se lidé – Na Strahově večer hořel táborák, žel nikdo nepromluvil -
študáci prodávali fotky Masaryka po koruně
A ani policajti tam snad nebyli
já dal si buřty s cibulí a pívo
vše bylo krásné , nejvíc ty buřty s cibulí
Ať žije
DEMOGRACIJE (Praha,květen 68)
Pak jsme se s mojú milú poprvé rozcházeli. Bylo to ve vinárně Kravín na Vinohradech (a pak ještě na Karlštejně a kde jinde). Ale nemohl jsem bez ní být. Věděl jsem, že se musíme vzít či rozejít. Stalo se to prvé. V létě jsme poprvé spolu jeli na předsvatební cestu do Roháčů. A tam jsme poprvé (a v dalších letech ještě dvakrát) mohli za bouřky a krupobití přijít o život. Už cestou do Liptovského Mikuláše jsme poprvé viděli, že je to nějak vážné – před námi jel zvláštní vlak s Dubečkem a Svobodou jednat s Brežněvem do Čierné při Čope. Svatba byla stanovena na 21. září. V srpnu jsme se vrátili do Prahy. Poprvé jsem (a zatím naposledy) tehdy vyhrál první cenu v sazce. Telefonoval jsem kvůli svatbě meziměstsky a než mne spojili namaloval jsem na tiket sazky, když neměli ani pořad zápasů kdo s kým hraje nějaké křížky a čísla (jako ve sportce). Třináct stovek výhry padlo na svatební oblek. Pak jsem poprvé v životě zažil co je pořádný strach. To když jsme prchali jedenadvacátého srpna před ruskými obrněnci do průjezdů domů u rozhlasu a viděli hořet barikádu z aut a tramvají a za námi práskala kulometná palba. A pak jsem se poprvé a doufám taky naposledy oženil. Ať to bylo jaké to bylo – bylo to krásné. Vždyť to bylo poprvé!“
Tak takhle jsem to tehdy – asi v devětašedesátém(? To to ještě šlo) napsal do Mladého světa! Někomu se to i líbilo, někomu samozřejmě ne.
12. STRŽENÁ TRIKOLORA U JIRÁSKOVA MOSTU
Jak to vlastně v tom osmašedesátém vlastně bylo? V noci na jedenadvacátého srpna přiletěli Rusové – no Rusové to vlastně ani většina nebyli, spíš ti z Asie, mnozí ani rusky mezi sebou nemluvili, mnozí ani nevěděli kde jsou. Lena byla ve službě “ v díře“ na Kopci, přesněji tedy v podzemním velitelství protivzdušných sil a tak to měla všechno z první ruky. Já spokojeně spal u svých rodičů na Královských Vinohradech, o to větší šok to byl po ránu. Hned jsme vyrazili s Danem na Stalinku – dnešní Vinohradskou třídu, dříve Fochovu, a tam už stály kolony tanků a obrněnců. Dan fotil jako zběsilej a tak jsme postupovali postupně až dolů k rozhlasu, kde to začínalo bejt hustý. Převrácená tramvaj, náklaďáky s mladýma klukama a vlajkami, do toho střelba u restaurace U rozhlasu. Pokoušíme se vysvětlovat Rusákům co tady vlastně chtěj, že je tu nepotřebujeme, že si vystačíme sami, ale žádná odezva. Pak to začalo trochu víc vřít a museli jsme prchat. Za roh do Italské a pak ještě za roh do průjezdu. A tam už tatatatatata trochu to tam kolem nás pokropili. A začala okupace neboli dočasná – do roku devadesát, tedy na dvaadvacet let (!)– přítomnost sovětské armády na území svrchovaného státu Československa. Ale vlastně sovětského satelitu.
Budoucí žena Lena to měla horší. Byla v místě, kde se rozhodovalo, zda někoho přilétajícího přes hranice sestřelí či nikoli. Nesestřelili. Asi to bylo, řečeno zbaběle, ale realisticky, dobře. Jinak tu mohlo být mrtvých asi více. Protože, jak se později ukázalo, ani západní státy neměly zájem měnit status quo a i při případné vojenské obraně proti napadení „spřátelenými“ armádami, by se k nějaké vojenské pomoci, která by mohla podle nich znamenat třetí světovou válku, neodhodlali. Jó později podporovat disidenty, mezi nimiž byla řada prominentů komunistického režimu, kteří se nechtěli po jaru 68 smířit se ztrátou svých nově nabytých funkcí, to jó. Ale pomoci napadenému národu – to tehdy né. Jak to tedy bylo v té „díře“? Přijeli a chtěli klíče od všeho. Vydávání jich bylo zdlouhavé, navíc někteří z těch mladých asijsky vypadajících mladíků byli úplní burani, věřte – nevěřte, mnozí viděli snad poprvé splachovací záchod, dosud používali v asijských stepích pouze latríny. No a Lenu nenapadlo nic lepšího než všechno pěkně fotit. A už měla samopal pod žebry. „Davaj film“, pravil jeden z nich. Moc se jí nechtělo, ale nebyla to žádná prča. Vytáhl jí ho, osvítil a bylo po dokumentech. Ty měl jen Dan, s nímž jsme brousili po Vinohradech, ale věděli jsme, že je po ptákách. Takhle končí socialismus s lidskou tváří, to jsme v ten moment už vytušili.
S Lenou jsme se sešli po směně. A tak jsme i v dalších dnech chodili po městě, koukali co se děje, prohlíželi i Národní muzeum obstřílené z tanků, když si jej uchvatitelé spletli s parlamentem, hltali zprávy z kolportovaných teď už ilegálních novin, poslouchali, než jej uchvatitelé dobyli, český rozhlas, stále ještě jsme si dovolili chodit s trikolorou na hrudi až do té doby, než ji Leně, když jsem ji doprovázel na její bydlení na Červeném vrchu v Košířích, u Jiráskova mostu jeden z ozbrojenců strhl a pravil po svém „tak to tedy nět“ a trochu zarachotil uzávěrem svého samopalu. V noci pak, jak mi druhý den L. řekla, kolem jejích oken svištěly svítící střely, jak na sebe omylem, nebo z radosti či opilosti, střílely dvě posádky příchozích vojsk jedna ze Strahova a druhá ze Smíchova. Žádná velká sranda. Ta už skončila.
Nás čekala svatba – měli jsme strach o zlato na svatební prstýnky v Soluně, jestli je vůbec dostanem, dělaly se přípravy na akci, která měla být přesně měsíc po příchodu vojsk, ale o té až příště. Co se týče přítomnosti spřátelených armád na našem území, nesmím zapomenout ještě na jednu důležitou věc. V březnu 69 jsme porazili na mistrovství světa v ledním hokeji Rusáky. To bylo obrovské vítězství a jakási satisfakce.
Šel jsem za Lenou do Košíř a pak táhl po tomto památném zápase s obrovským davem na Václavák. Všichni jsme byli šťastní jak blechy, jak jsme jim to v tom hokeji nandali. Na Václaváku se slévaly tisícihlavé proudy ze všech koutů celé Prahy. Tam pak ale buď nějací nadšenci anebo možná spíše estébáci provokatéři, to nikdo neví, rozsekali výlohu sovětské letecké společnosti Aeroflot, což policie poté využila k prvním značným represím. Co já si ale pamatuju naprosto přesně, byl výkřik z balkónu nakladatelství Melantrich. Tam někdo zařval, slyším to jako dnes: „TARASOV (to byl trenér Sovětů, kteří byli do té doby jen těžko k poražení) SEŽRAL ZÁPISNÍK!“ Ten totiž měl dotyčný šéftrenér Sovětů pořád na střídačce otevřený a něco si do něj furt psal. A to mě spolu s vítězstvím stačilo k nebývalé radosti. SEŽRAL ZÁPISNÍK – to bylo něco!
