Článek
26/60 JAK EDDIE VÍTAL KIM - IR - SENA
Světoví „velikáni“ na severočeském venkově. I o tom ví Eddie, jehož životní příběh a s ním spojené „světové“ události tu na pokračování ventilujeme, svoje. Co se tu v Čechách v oné normalizační době sedmdesátých let minulého století dělo? Ne už asi všichni víme, kdo to byl Kim Ir-sen. No, byl to děda současného severokorejského diktátora Kim Čong-una a tedy otcem jeho otce Kim Čong-ila. Jinak to ale byla stejná sorta diktátorské dynastie. Občas potřebovali navštívit své politické soukmenovce - tedy i ty u nás tady v Evropě. Letadlem se bál, jezdil svým opancéřovaným vlakem. Tak se jednou přesouval svým obrněným vlakem z Berlína od soudruha Honeckera do Prahy k soudruhu Husákovi. A to i přes Malý Duben, kde působil Eddie. A bylo nutno jej náležitě přivítat, aby viděl, jak ho u nás máme rádi. A Eddie mi o tom vyprávěl. Bylo to zhuba takto. Pověřeni ředitelem, vyrazili, prý, školáci se svými učiteli, z nichž většinu by to ani zbla nenapadlo, jít vítat nějakého potentáta (s prominutím vzpomněl jsem si teď, jestli to víte, na současně prý nejdelší německé slovo – to zní: Hotentotenpotentatentantetäter – česky: vrah tety hotentotenského potentáta) nádraží střediskové obce. K nádraží, kudy měl onen potentát jet, šel, jak říkal Eddie, pokud si některé věci k vlastní akci nepřidal, též starosta s ošatkou, chlebem a solí, ale neví se to určitě, je to už nějaký ten čas, aby ji mohl velkému Kimovi případně v rámci družby našich spřátelených zemí, nabídnout.
Šlo se vlaječkami obou států - za zpěvu budovatelských písní to už ale nebylo - to se už v té době tzv. nenosilo. Před desátou dorazili učitelé s rozradovanými, že se nemusí učit, dětmi, k trati, tedy přímo na nádraží. Slavnostní chvíle se přiblížila. V deset, deset, projel první vlak, tedy zkušební, aby se zjistilo, zda na trati není položena bomba. Pak, vychytrale, ještě druhý. To hlavní přišlo v půl jedenácté! To už se blížil bájný Kim. V dálce se nejprve objevil oblak prachu. Hned za ním se obrovskou rychlostí blížil pancéřovaný vlak. Děti divoce mávaly, starosta s chlebem čekal na svou příležitost. Marně. Z vlaku totiž viděli jediné - na otevřeném okně posledního vagónu visel ven z vlaku vší silou se držící kameraman české či severokorejské televize a natáčel. Kima? Nebo ty co ho jdou vítat? Či středoevropskou krajinu? Nebo celou tu šaškárnu? A to bylo vše. Za necelou minutu bylo po všem. Všichni se vrátili na svá pracoviště a tisk druhý den psal: „Kim Ir-sen byl v severních Čechách slavnostně a srdečně uvítán“. Divoce ho vítali i v Malém Dubně, ale Eddie neví, zda o tom Kim vůbec věděl. Asi ne. A jestli v tom vlaku vůbec seděl. On? Nebo jeho dvojník? Ale to už je dneska jedno, ne?
Ještě o jedné události z „vyšších kruhů“ mi Eddie vyprávěl. O tom, jak Ústeckem projížděl pro oslavu sovětské kosmonautiky v otevřeném voze první dobyvatel vesmíru Jurij Gagarin po svém návratu na zem. Cestoval totiž po spřátelených zemích a lidé ho slavně coby prvního světového kosmonauta vítali a mávali mu. Při cestě severními Čechami projížděl podle Eddieho, i obcí na předměstí krajské metropole, jejíž žáci ale jezdili spádově do školy v Malém Dubně. Proto to Eddie věděl. A tohle se prý stalo, i když taky se mi to úplně nezdá, ale třeba i jo. Obec je známá pěstováním ředkviček, které tu vyrostou z celého okolí daleko nejdříve. Mají zde výbornou půdu, zminu, a skleníky či fóliovníky. A umí to. A tak už v dubnu, či snad už koncem března, stojí místní pěstitelé u silnice, nabízejí je a prodávají.
Pojede tudy Gagarin."Co mu dáme? Čím ho uvítáme?" ptal se prý starosta, když se dozvěděl, že trasa cesty Gagarina povede přes jeho obec. „Nejlepší, by bylo, asi tu naši specialitu - ředkvičky, ne? Uděláme velkou ošatku, naplníme ji ředkvičkami, každý z obce nějaké na to věnuje a budeme slavní!“ Vypadalo to nadějně, ale zvrtlo se to. Nějak se místní nemohli dohodnout, kolik kdo dá. Někteří zpátečníci nechtěli snad dát vůbec nic, a tak se pěstitelé nakonec rozhodli: „Nedáme mu nic. Celou zimu se chystáme na jaro, jak si ty ředkvičky vypěstujeme a pak bychom je měli dát nějakému potentátovi!“ Lakota, či podnikatelský záměr, zvítězily. (Tento příběh i Eddie slyšel až z druhé ruky, a já od něj tedy z třetí, takže nezaručuju plnou pravdivost, pardon.) Ale nevadilo to. Gagarin, stejně jako předtím Kim-Ir-Sen ve vlaku, profrčel ve svém otevřeném automobilu obcí, trochu, aby se neřeklo i zamával a bylo vystaráno. A ředkvičky - ty se vyprodaly kolem jezdícím řidičům setsakramentsky rychle. A Gagarin, ten si u místních potentátů na kraji, ale spíš až u soudruhů v Praze, pochutnával určitě na něčem jiném!
Možná je to divné, ale Eddie má z té doby minulého režimu, tedy už těsně před jeho koncem, jiné - hlubší vzpomínky, než na vítání Kim Ir-sena, či Gagarina na Ústecku. V jeho paměti zanechala podstatnější dojem, než ty dvě uvedené, jiná událost. Je sice skoro o dvacet let mladší, i když pro dnešní mladé již určitě i ve vyprávění zapadlá prachem, ale nešť. Stala se v době už částečně „tajících ledů“ a uvolňujících se společenských pořádků v roce ́89, přesněji v květnu tohoto roku. Byla jí na severu v kraji, v letním areálu Bažantnice v Děčíně, návštěva amerického tanečního souboru z Univerzity Utah ze Spojených států s názvem LIVING LEGENDS (Žijící legendy) THE LAMANITE GENERATION. Tanečníci nádherně předváděli tance amerických Indiánů všech možných kmenů v jejich čelenkách a krojích a také tance národů celého Tichomoří. Byla to tehdy obrovská událost a nádhera. Jen na okraj, cena vstupného - 40 Kčs. Nelze na ni do dneška zapomenout. Eddie tam byl. A byl nadšen. Ještě dodneška to vidí před sebou.
Tak, promiňte, že jsem to sem, možná trochu nelogicky, vsunul! Událost byla totiž předzvěstí dalších nečekaných a převratných změn. O tom ale až později. Teď jsme stále ještě v povídání o šedesátých a sedmdesátých letech minulého století a Eddieho působení v nich.
