Článek
32/60 HOSTINSKÝ NA HŘEBENU KRUŠNÝCH HOR V NOVÉ VSI V HORÁCH VE 4 RÁNO PO KONČÍCÍM „ŽIVÉM“ PLESE: „KDYŽ DETE RÁNO NA LYŽE, MÁTE SE DOMA NAŽRAT"
Eddie, protagonista už třiceti dvou dílů tohoto spisku se mi v minulém díle tohoto povídání přiznal k autorství článku do novin, který se mu, řečeno neskromně, ale nutno dodat, jako i řada dalších, povedl. Byl o krásné akci ústeckých horolezců, kteří chtěli zdolat, a povedlo se jim to, hřeben Krušných hor skoro v celé jeho délce, tedy v délce sta kilometrů za čtyřiadvacet hodin, tedy za jediný kalendářní den, na běžkách. Jedná se v tomto časovém úseku o sedmdesátá léta minulého století, tedy před více než padesáti lety. Zde tedy předkládám Eddieho tehdejší příspěvek, coby externisty krajského novinového plátku Podkrušnohorských rozhledů, tak, jak byl, in natura. Takhle to napsal a mám to dokonce i z novin vystřižené:
STO KILOMETRŮ NON STOP KRUŠNOHOŘÍM, aneb Když dva muži uhánějí bílou plání a dole svítí světla měst:
Po několika letech přestávky obnovili ústečtí horolezci svou neobvyklou akci - non stop lyžařský přejezd po hřebenech Krušných hor ze Zadní Telnice nad Ústím nad Labem na Klínovec nad Jáchymovem. Absolvovali jej i dva borci, můj kamarád Milan, zvaný Kozlík a jeho přítel Libor. Ne vždy se všem účastníkům podařilo akci dokončit a dojet, byla poměrně náročná. Tito dva to však dokázali během čtyřiadvaceti hodin. Když si uvědomíme, že jeli v noci, pouze za svitu příručních svítilen, neměli ideální běžeckou stopu, ale museli překonávat různé terénní překážky, orientovat se a část absolvovali s lyžemi značky Fischer a Elán na ramenou - to když pochodová osa vedla po okresních silnicích sypaných škvárou nebo přelézali klády a veškeré občerstvení a zdravotnické vybavení první pomoci si vezli s sebou, pak klobouk dolů. Nejednalo se totiž o závod, ale o prověrku sil, a ta byla, jak se patří.
Úvodem slova z rozhovoru na středečním tréninku v tělocvičně - Milan: „V pátek jedeme, kup baterie a náhradní žárovku do baterky. Vosky beru!“ Libor: „Ale v práci budou řeči, posledně jsem na plese nechtěl tancovat. Teď mám zase jít.“ Milan: „Neboj, natancuješ se celou noc a den, až ti nohy zdřevěněj!“ Stručně k průběhu. V pátek v devatenáct patnáct vyrážejí oba horolezci z točny autobusu v Zadní Telnici vzhůru do Adolfova. Odtud směr Komáří vížka. Sníh je rychlý, ve stopě zmrzlý, baterky na břiše osvětlují cestu. Na Cínovci křižují státní silnici do Německa Teplice - Drážďany. Je jasno, svítí hvězdy, občas přijde na řadu kontrola směru podle buzoly a pak stále vpřed.
Všude je fantastické ticho, dole v Podkrušnohoří svítí spící města - Teplice, Most a další. Ve tři ráno jsou oba lyžaři na Klínech. Předtím to „střihli“ přes zamrzlou Flájskou přehradu a prodírali se přes poražené kmeny stromů. Nová Ves v Horách - čtyři ráno. V hostinci se svítí, roztrhané čepice a papírové pásky svědčí o skončeném „živém“ plese. Štamgasti končí u kulečníku, vrchní na podivný nápad uvařit čaj či něco teplého oprávněně odvětí: „jsem celou noc na nohách, když ráno vyjíždíte na běžky, máte se doma nažrat!“ Zásoby džusů, které nabodávají hůlkami, fíky a čokoláda docházejí. Za svítání jsou Ústečáci na Svahově nad Chomutovem, v poledne v Hoře sv. Šebestiána. Posilněni játrovou polévkou a překvapeni mokrým sněhem - slunce svítí naplno - se vlečou na Měděnec.
Sníh se na lyže lepí a nejede to, nejede. V Měděnci jsou po čtvrté odpoledne a čeká je ještě poslední, asi patnáctikilometrový úsek na Klínovec. Běh na lyžích se opět změnil v kros, střídavě na lyžích, střídavě s nimi v ruce, pěšky dorážejí Milan a Libor po devatenácté hodině v sobotu na Klínovec. Po čtyřiadvaceti hodinách a více než sto kilometrech konečně vítězství - hřeben Krušných hor byl pokořen. Nic už jim nevadí, že v hotelu je vše obsazeno, členové horské služby je berou pod svou ochranu a nechávají je přespat na nosítkách na marodce jejich chaty.
Oba spí tvrdě, při obracení cítí „utancované“ nohy i jejich horní část použitou několikrát při nočním divokém sjezdu k brzdění. Po stokilometrové jízdě Krušnohořím přijdou v rámci zimního tréninku horolezců na řadu další akce, přejezd Šumavy, výcvikové tábory v Tatrách, pak do Alp a třeba znovu na Pamír. Přesto tato akce měla své neopakovatelné kouzlo a poezii. Všude kolem ten nezvyklý klid a Orion nad hlavou. A dva muže, uhánějící bílou plání, když dole svítí spící města.“
