Článek
33/60 NEJVĚTŠÍ PEVNOST EVROPY FESTUNG KÖNIGSTEIN, STÁTNÍ VĚZENÍ, CÍL TURISTŮ
Na pokračování zde mapujeme v tomto neskromně nazvaném seriálu život jakého si Eddieho původem z Prahy bydlištěm mezi bývalým kinem Flora a Náměstím Krále Jiřího z Poděbrad, dnes zarytým Severočechem. Na severu se mu totiž zalíbilo. Probrali jsme jeho dětství, část mládí i se zajímavostmi a průšvihy i společenskou situací těchto let, dnes zatím jen trochu o cestování. Jak už bylo uvedeno, Eddieho, protagonistu těchto řádek, ve volném čase nejvíc bavil sport, externí spolupráce s médii a cestování. Česko procestoval sám - s rodinou, se sportem, s mládeží na letních puťácích a vlastně i Slovensko - vždyť jsme byli s ním v jednom státě. No a zahraničí? Tam to zprvu zajet moc nešlo, takže jen do toho nejbližšího, i když později sjezdil celou Evropu či další části světa - o tom později. Takže, nejblíž k Ústí je Německo – tehdy v polovině minulého století přesněji Německá demokratická republika, západ byl tehdy v podstatě normálním lidem zapovězen. Česko-saské Švýcarsko hned za bukem. Byl tam mnohokrát a bylo tam pěkně. Vždy se tam líbilo, naposledy před pár lety na romantické plavbě po řece Labi s muzikou, výborným trumpetistou, občerstvením a výhledy, jeho nejkrásnější částí Labským kaňonem, který chtějí zařadit do evropského přírodního dědictví, což se občanům zde žijícím moc nelíbí - znamenalo by to různá omezení, do Drážďan.
Do Bad Schandau a na okolní skály se jezdilo odjakživa. Kaiserkronne, stolové hory Lillienstein a Königstein s nedobytnou pevností, Schrammstein, skalní útvary Bastei nad řekou Labem, Gross Winterberg a další - to byly i jsou dodnes známé turistické cíle. Kolem posledně jmenovaného, nebo dokonce přes něj, když chyběly na našem trhu v určité době pořádné a hlavně levné ledničky, pašoval kamarád horolezec Milan, o kterém už byla řeč a pro kterého to, dobyvatele Alp, Kavkazu či Pamíru, byla hračka, i když trochu funěl a rozhlížel se, zda tam není nějaký pohraničník se samopalem, tuto, tenkrát levnější než u nás, přivázanou popruhy na zádech, přes poslední z uvedených kopců přes hranice údpšně přenesl.
Pevnost Königstein je i dnes stálým turistickým cílem. Před Vánocemi tam bývají nádherné Vánoční trhy, dnes už ale s patřičným vstupným. Seshora je z hradeb krásný výhled. Stolová hora pod Königsteinem patřila kdysi v dávných dobách i k Českému království. Dnes leží 15 kilometrů ma sevr od našich hranic na levém břehu Labe nad malebným stejnojmenným městečkem. Kdo to nezná, jakmile se octnete v pevnosti (nahoru se dá vyjet i dvěma výtahy), odhalí se vám na skalnaté plošině v nadmořské výšce 247 metrů přes padesát rozmanitých staveb. A z několika míst překrásný výhled do údolí Labe na Saské Švýcarsko a východní výběžky Krušných hor. Na Königstein se kdysi uchylovali ve válečných dobách kurfiřti a vévodové, protože tady našli bezpečí. Je to největší pevnost v Evropě a byla využívána i jako státní vězení. K nejznámějším vězňům patřil třeba ruský anarchista Bakunin, či francouzský generál Giraud, jemuž se podařilo za druhé světové války z pevnosti samostatně uniknout. Königstein „dobyl“ jediný člověk. Byl to kamenický tovaryš Abratzky v roce 1848 svým horolezeckým výstupem. Skalní štěrbina, kterou vyšplhal nahoru, se na jeho počest nazývá Abratzkého komín. Krajina, kterou prorazila kdysi řeka Labe, aby mohla téci směrem na sever k Severnímu moři je nádherná a Labský kaňon obzvlášť!
Nikam na západ se za totáče, neboli bývalého režimu před rokem 1989, jak my starší samozřejmě víme, kromě vybraných jedinců, nesmělo, zbýval jen východ. Takže příklady Eddieho prvních cest. Zamířil k Černému moři, kam odletěl s čerstvou manželkou do bulharské Varny a odtud dojeli do kempu ve Škorpilovcích. Malé rekreační středisko leželo u Černého moře mezi Albenou a Burgasem. Velký stan s přístřeškem umožňoval i vařit na vařiči, na dohled se čeřilo nádherné moře, tedy Černé s dlouhou a širokou písečnou pláží. Zde se tenkrát mazali jen slunečnicovým olejem a měli ho zásobu, samozřejmě bez protispáleninového faktoru, ale olej byl, jak by se řeklo výživný, takže byli po něm hnědí jako medvědi. Další rok si vypůjčili od tchána tehdy největší automobilové dělo české provenience - Tatru 603. A znovu k Černému moři a rozhodně už prý ne, do té s prominutím prdelky, tedy na vesnici do Škorpilovců, ale někam, kde se rekreuje vyšší společenská třída - honorace. Začali v Mamaie v Rumunsku. Nelíbilo se jim tam. Pokračovali na jih. Překročili bulharské hranice. Zlaté písky - nejznámější a nejprofláknutější černomořská destinace. Na úrovni, ale pro ně ne dost dobrá. A tak zas na jih. A jak se říká, odříkaného největší krajíc a kde myslíte, že znovu skončili? Zase ve Škorpilovcích. A zas jeli domů spokojení a hnědí jako medvědi. Proč jméno místa Škorpilovce? To a turistický potenciál pobřeží, kterému se dnes říká Zlaté písky, objevil totiž kdysi český konzul ve Varně na přelomu 19. - 20. století Karel Škorpil s manželkou. Ještě na závěr, co si Eddie tenkrát z černomořského pobřeží přivezl? No hlavně tamní vychvalovaný alkohol – plisku, Zlatý břeh a wisky s kohoutem. Umně zastrkané za polstrování auta a jinam, legálně to totiž tenkrát nešlo.
Dvakrát Polsko, jindy NDR a ještě v jedné destinaci, když jsme u toho východu Evropy, ta už ale víc ke středu tohoto světadílu a blíž k Česku. To už v době nového tání ledů, přesněji tedy než to tzv. prasklo v osmadevadesátém roce v létě Maďarsku. To bylo v tomto roce už zemí, kde převrat byl na spadnutí. Napraforgó - česky slunečnice, tak se jmenovala občerstvovna, kam chodili na jídlo v jednom z rekreačních městeček u Balatonu, maďarského moře, Blatenského jezera. Koupali se v něm, jezdili na lodích, dělali výlety. Nejvíc ale jim utkvěl ten výjezd hluboko na jih této země, do radioaktivních lázní Hejvíz. Byly to takové ty prvorepublikové lázně s dřevěnými staveními (dnes to tam vypadá moderně – úplně jinak) kolem lázeňského jezírka plného červenofialových leknínů uprostřed a s dřevěným molem. A na něm se v tom létě před naší sametovou revolucí každý den několikrát spluly k molu uprostřed desítky Maďarů a slyšet tak byla jen slova a jim podobná: kapitalism, komunizm, Brežněv, Reagan, apod. Podrobnostem v této ugrofinské řeči Eddie nerozuměl, ale že se něco bude dít, bylo na bíle dni. To už Maďaři, tedy ti, co byli u vlády, turisty z Německé demokratické republiky, kteří sem přijeli, pouštěli přes rakouské hranice na „zlatý“ Západ, tedy zprvu do Rakouska.
No a Eddie, když se pak vraceli domů, měli problém se přes velkou zácpu aut prodrat se svým autem k československým hranicím, protože právě skončila první Velká cena v závodech automobilů F 1 ve východní Evropě, zde na Hungaroringu a diváci z Rakouska, Německa a dalších západoevropských států se valili domů. No a Eddie si hned vzpomněl, jak před dvaceti lety v době relativního uvolnění situace ve společnosti v letech ́68 a ještě i ´69 šel tenkrát doma požádat o devizový příslib a vystát v Praze ve Štěpánské ulici dlouhou frontu, i přes noc se spacákem před západoněmeckým velvyslanectvím, aby získal západoněmecké vízum a mohl se jet podívat za kamarádem, který mu tam po příchodu sovětských vojsk tzv. zdrhnul. To barevné vízum, hýřící všemi barvami duhy, si ze starého pasu, který byl později plný, při konci jeho platnosti , když chtěl získat nový, musel odevzdat a než jej odevzdal, vytrhl a má ho dodnes nalepené jako relikvii s fotkami z té doby ve svém albu.
