Článek
37/60 A S VÝKŘIKEM OLÍV, OLÍV, PRCHALA PLNÁ NADŠENÍ
Francouzské házenkářské anabáze, to bylo pro Eddieho, jehož života běh a události kolem něho, i změny ve společnosti, již pár dnů sledujeme, něco. Ač Eddie přivítal později s radostí změnu totalitního režimu ku svobodné společnosti - škoda, že se toho jeho táta zubař-dentista, který měl kdysi krátce i svou zubní ordinaci, než mu ji v Osmačtyřicátém zavřeli - , nedožil, přesto i ony sportovní výjezdy před změnou režimu v osmdesátém devátém roce za hlubokého totáče, na ty se nezapomíná. A teď to zní možná neskromně, Eddie hrál v té době po návratu z prvoligové scény zpět do krajské metropole sice „pouhou“ druhou ligu – tedy druhou nejvyšší soutěž republiky, ale sportovci, pokud svůj sport trochu víc uměli a pokud se našel nějaký ten „palec“, který jejich cestování zaštítil, mohli dobře, a i levně cestovat do světa. Ale museli tam taky dobře reprezentovat, a to se partě kolem Eddieho, v níž samozřejmě nebyl tou hlavní perzónou, dařilo. Eddie tam na onom pro někoho „zlatém“ Západě, byl v oněch letech celkem sedmkrát. Je ale fakt, že chlapci měli s sebou vždy nějakého podivného tichého pána, moc nemluvil, no řekněme otevřeně politruka, není-li nutno říkat přímo estébáka, to nikdo přesně nevěděl, a ani vědět nechtěl, který je hlídal, aby se nestalo něco protistátního, či aby se případně nesešli s někým, kdo na ten Západ o něco dřív, jak se říká, zdrhnul a chtěl by s nimi třeba mluvit. To poznali třeba na posledním podobném výjezdu do tedy tzv. Západního Německa, kdy se kolem nich stále motal číšník, Čech, prý utečenec, ale nakonec zjistili, že to byl informátor naší tehdejší bezpečnosti. A tak s ním pro jistotu ani moc nemluvili.
Hned první výjezd do Francie se některým ale nevyvedl. To tam Eddie ještě nejel, ale na srazech sportovců, se to vždycky probíralo. Bylo to podle Eddieho takto: Dva mladí chlapci M. a A. jeli „ven“ přímo ze zkoušky na vysoké škole v Praze, a tak měli u sebe vysokoškolský index. K výpravě do autobusu se připojili v Plzni. Ale co čert nechtěl u Rozvadova nešlo jet dál. Před autobusem sportovců stál nabouraný kamión a všude po zemi se válely láhve plzeňského. Chlapci vyšli ven, a aby trochu uvolnili cestu, pár lahví z cesty odstranili. Aby se dalo jet dál, ale i pár lahví se může hodit. A pak to na hranicích přišlo. „Odkud máte ty láhve plzně? Ukažte kufry!“ No a ty dva, co jeli ze zkoušky a měli teda ony indexy, které se při prohlídce samozřejmě našly, ven, tedy za hranice, nepustili. Že by třeba tam za kopečky chtěli se svými průkazy o studiu zůstat a třeba to tam za kopečky dostudovat. A tak jeli pěkně šupem vlakem domů do Ústí a pak seděli celý týden v Mikulovské vinárně, jak se říká v Mikulďe, pili francouzské (no, jestli bylo francouzské to vlastně ani Eddie nevěděl) víno a vzpomínali na ty, co u zástupce prodeje amerických aut firmy Ford pro celou Francii, pijí beaujolais. Ten totiž pravidelně jejich francouzskou anabázi zaštiťoval.
Eddie měl celkem kliku, že jen přišel po Vánocích z klubu první ligy zpět do Ústí, už jej hlavní organizátor Velký Otomar, dej mu pánbů na nebesích věčnou slávu, vzal s sebou. Asi měl Eddie stále ještě prvoligovou formu. Byly to zájezdy par excelence. Hlavně se s malými výjimkami všude vyhrávalo. To dnes už není tak s českými družstvy samozřejmé. Tehdy visely ve francouzských městech velké plakáty a transparenty – přijíždí Chemika Ústí ze země mistrů světa a tři z nich jsou v jejím týmu (československý reprezentační tým se stal v roce 1967 ve švédském Västeras světovou jedničkou), s třemi mistry světa, a opravdu to tak skoro i bylo, byli tu z nich tedy dva, ale co by francouzští pořadatelé neudělali pro zvýšenou návštěvu na střetnutí s mančaftem zpoza železné opony z „rudého východu“, což tady nebylo zase něco tak obvyklého. Eddie, jak říkal, nikdy nezapomene na utkání blízko Paříže, kde se hrálo v krásné prosklené sportovní hale uprostřed překrásného zámeckého parku. Ústečtí vyhráli o čtyři góly a pak leželi znavení v šatně a převlékali se, když se na exoty z východního bloku chodili dívat, nebo si na ně dokonce šáhnout, místní občané z předměstí, a dokonce jedna dívka, tak ze šesté třídy, urvala jako trofej Eddieho zelenožluté propocené ponožky a s výkřikem „olív, olív“ prchala plná nadšení pryč. Tedy s mimořádnou „východní“ trofejí. U pana T., organizátora sportovní anabáze na jeho rezidenci blízko města Villefranche uprostřed Francie (Vilfrančů mají ve Francii nejmíň deset) popili chlapci z českého severu beaujolais i jiných vín a pokračovali spanilou jízdou Francií na jih. Tam spali i u Armády spásy, ale to si Eddie moc nepamatuje, bylo to po oslavném večeru po vítězství nad silným protivníkem. Prý tam někde byly i černošky jeptišky – to mu pak, prý, říkali kamarádi. A nebyly prý zas tak svaté, jak vypadaly, ale to Eddie nepotvrdil.
Nejkrásnějším městem zájezdu bylo pro Eddieho město Pau – končila tam nedávno i etapa Tour de France - v předhůří Pyrenejí. Pyreneje odtud z hotelového pokoje, kde spali, byly na dohled a za nimi pro ty, kdo tam nesměli, a to byla v Česku, což je dnes pro mladé neprosto nepochopitelné, většina, bájné Španělsko. To bylo ještě Španělsko diktátora Franka a tam se normálně ze země z východního bloku vůbec nesmělo. Tam moc lidí od nás v té době necestovalo, možná nikdo. Sportovní přátelé z Pau řekli, chtějí-li hoši, dovezou je auty druhý den do Barcelony, to by bylo tenkrát něco, dnes naprosto normální věc. To by byla tehdy rarita. Ale politický vůdce výpravy to okamžitě striktně zakázal. Měl by sám doma průser a kdovíco by s ním soudruzi byli bývali asi udělali. A ten průšvih se tam málem stal, ale z jiného důvodu. Jednomu z mladých hráčů z Čech tam někdo z týmu soupeřů půjčil na projetí, tehdy u nás zas ne tak známou, motorku Kawasaki. A milý M. to na dálnici rozparádil vysoko nad 100 km/hod. A málem to nezvládl. Ale podařilo se. Ještě k jednomu, a to kulinářskému, zážitku, došlo v krásném městě Pau na španělsko-francouzském pomezí. Po výborné večeři – mase s pikantní omáčkou, se jen zaprášilo. Pak ale po zkoumavých otázkách pořadatelé sdělili, že se jedla kočka. To se vůbec jí? Tam asi ano a opakuji, jak řekl Eddie, s pikantní omáčkou. Pak Ústečtí hráli v blízkém Perpignanu, což už je město, v němž žijí Baskové, tedy ti, co by ve Španělsku chtěli udělat samostatný stát. A připojit třeba k němu i ty, co žijí přes kopec ve Francii, a tedy i území z jihozápadní Francie. Hrálo se v prvním patře multisportovněkulturní haly, lajny v palubovce byly skleněné, jimi prosvítalo osvětlení. Dole v přízemi, pod herní plochou na házenou se konal zrovna baskický národní festival s kolovými tanci v krojích. Ty už česká výprava viděla i před halou, kde se tanečníci shromaždovali. Pěkné. Poblíž Perpignanu je městečko Thuir. V něm sídlila firma vyrábějící francouzské Cinzano, snad jménem Byrrh, nebo tak nějak. Jelo se tam na prohlídku s cílem případně i něco vypít. Samozřejmě snahou bylo obepnutí největšího sudu, což se ani celému mančaftu, držíce se za ruce, nepodařilo. Sud byl příliš velký. Francouzští vinaři Středoevropanům dali i napít, ale, jak to Eddie zhodnotil, jen jako z náprstku. To je tedy moc nepotěšilo. To víte, řekli si tenkrát, kapitalisti hned tak něco zadarmo nerozdávají.
Vojenský přístav Toulon u Marseille byl plný lodí a námořníků, tedy přesněji mariňáků – vojáků z celého světa. Ústečtí hoši fotili jako diví, v životě něco takového neviděli. Americké torpédoborce, francouzské fregaty, ponorky i školní plachetnice. Řekli jim – tady choďte jen ve skupinách a nejméně po třech, je tu nebezpečno, jsou tu různé existence z celého světa. Bylo to tak, ale úplně z jiného důvodu. Jdouce úzkou uličkou u přístavu, „uličkou lásky“, což z domova tenkrát tak úplně ještě neznali, tu jedna spoře oblečená žena vyběhla ze dveří a chytila, jak se svěřil, Eddieho za lýtko. Nejdříve, prý, strnul, zařval a prchal jako by jej na nože brali. Pak se hrál poslední zápas v Cannes, tedy tam, co se konají filmové festivaly. Soupeřem byl SMUC Marseille, tehdejší mistr Francie. A s ním ústecký tým na tomto zájezdu prohrál jediný zápas za celou toho roční francouzskou anabázi. Byl to těžký soupeř. Den předtím hráli Ústečáci s domácími HC Cannes. Ty porazili. A po zápase, tak jako většinou, byla společná večeře obou týmů a trochu posezení. Pilo se jakési, prý, zvláštní lihové pivo značky Fischer. Dodnes to nebylo zapomenuto. Tenkrát jich, prý, Eddie vypil, ač normál je pro něj maximálně dvě až tři, deset. Do hotelu se vraceli dost dlouho po půlnoci. A před krásným bílým hotelem s palmami na pobřeží, ve kterém byli ubytováni, se chlapci z Čech zadívali na krásné modré Středozemní moře, jeho vlny, plachetnice kotvící v dáli a měsíc nad vlnami. „Tam k tý plachetnici přece doplavem, ne?“ někdo vykřikl. Doplavali, ale bylo to o fous, dramatické. Ráno, když odjížděli, tedy v deset dopoledne po snídani hledí na moře a Eddie povídá: „No my blbové, vždyť jsme tam mohli zůstat.“. A opravdu vlny byl v té noci zrovna tááákhle vysoké.
Při cestě Švýcarskem měli přenocovat na jedné z horských chat poblíž města Sion. Ale vždy, když chtěli odbočit z hlavní dálnice do průsmyku, objevila se značka – šířka jen 2.30. Pro švýcarské úzké busy. A tak znovu a dál a dál. Takhle nakonec objeli přes 200 kilometrů přes Interlaken, a když se objevili před horskou chatou či hotelem v jednom, znovu značka: 2.30. To už řidič nevydržel, vjeli tam a bylo to. Údolím k Matterhornu dojeli do střediska Zermatt. Samozřejmě elektrickým vláčkem, protože i dnes tam můžou jen elektrické vlaky, koně, elektromobily, nic s čoudícím motorem. Z obce Zermatt, hlavního horského střediska oblasti, Eddie tam pak později byl ještě několikrát, vede vzhůru lanovka-zubačka na vyhlídku Gornergrath. Tam vyrazili. S krásným výhledem na Matterhorn, Monte Rosu a další alpské velikány, který je odměnou. Výprava Němců – starších důchodců, svačí. Najednou hvizd, vůdce píská na píšťalu, všichni schovávají nedojedené chleby a nastupují ve dvojstupu do hory. Ano, tak to má být, německá kázeň je proslulá. Jindy zase zastávka v Chamonix. A hned na lanovku na jednom sloupu na Augiulle du Midi k Mont Blanku. Nádhera. V lanovce najednou Kurt povídá, „nejdou mi hodinky, a to už po čtvrté“. Hodil je na zem a začal po nich šlapat. No a přítomní Američané, kterým je naprosto jedno, odkud kdo je, si mezi sebou povídají: „No teda ti Jugoslávci, tedy jako ti naši hoši z Ústí – Slovan jako Slovan, jsou ale divocí, že.“.
