Článek
42/60 NIKAM NECHOĎ, DNES JDEME S JAPONCI
Jak už bylo řečeno, na počátku devadesátých let se svět otevřel. Kdo už to zapomněl, či je mladší a neví to, předtím byl otevřený jen pro vybrané! I když v československém pasu bylo napsáno, platí pro všechny státy světa. Což znělo jako vtip. Už tenkrát si Eddie, to je ten člověk, o kterém se tady dnes už ve dvaačtyřicátém pokračování píše, oblíbil jeden barevný kreslený fór z Dikobrazu – to byl satirický časopis, jak také, s prominutím, jako jeden ze starších musím sdělit mladším, takový veselý časopis, který tepal zlořády a přinášel i vtipy. Na tom obrázku, a Eddieho ženě Leně to zas tak veselé nepřipadalo, byla nakreslena perfektní vila s garáží, z níž vyčuhuje pořádný bourák, na zahradě se skví supermoderní bazén s azurovou vodou, pod slunečníkem leží paní domu a popíjí chutný drink, za plotem ale stojí dva chlapi v maskáčích s krosnami na zádech a k nim se blíží z vnitřku zahrady její manžel, v běhu si hází ruksak přes rameno a jeho paní za ním volá: „Kam jdeš Roberte?“. Eddie ho má dodnes vystřižený, tedy ten barevný obrázkový vtípek ve svém záznamníku. Je ze života.
Na jeden z prvních výjezdů po revoluci ven, za hranice Česka, kromě těch bývalých sportovních s házenou, vyjel Eddie na sever do Skandinávie. To ho jeho hodná žena pustila hned snad v devadesátém roce samotného, protože ona není velkým, tedy vlastně žádným, příznivcem spaní pod stanem, vaření v přírodě, dlouhých pochodů třeba i v dešti po horách, sezení při dlouhých i nočních přejezdech v autobusu. Souhlasila s jeho turistickou anabází s tím, že ji vyveze spolu s ním poté někam k moři. Tak mu to i vyhovovalo, a tak se to většinou každoročně i dělo i v dalších letech. Co čert nechtěl, ve stejném busu, kam Eddie nastoupil, seděl, prý, i známý Zdeněk, to je ten, který v jednom z první desítky dílů, snad v desátém – ty úvodní nebyly číslovány - tohoto blábolení, nastoupil za hlubokého totáče na školu, kde vládla bývalá Ruska, tenkrát ředitelka oné školy Nataša a on musel složit oslavnou baseň, baseň s krátkým a – o tom, jak jim chlapi z chemičky opravili školu – ta slova tenkrát zněla prý asi takto: správili nám náše šátny, neb ty stáry býly špátny, takhle Nataša i mluvila a Zdeněk dostal odměnu. Tak teda Zdeněk měl prostudovány snad všechny prospekty o severských zemích – tak to má před cestou být - a na vnitřku rozloženého obalu velké krabice od sušenek z tvrdého papíru, měl sepsán a nakreslen přesný popis toho, kam se chce, třeba ve Stockholmu, podívat, s podrobným popisem tras.
No a tak tam oba, tedy Eddie se Zdeňkem stojí, v tom hlavním městě Švédska Stockholmu, před vchodem do muzea překrásné lodi Vasa, která sotva ji v sedmnáctém století postavili, tak se jim přímo ve městě potopila. A ležela tam na dně pod vodou až do nedávna, tedy do poloviny minulého století, kdy ji skupina nadšenců za obrovských finančních nákladů nechala vyzdvihnout, opravit, restaurovat a udělat z ní nádherné několikapatrové muzeum. Jak tak stojí Eddie se Zdeňkem před pokladnou a průvodkyně volá: „pojďte všichni ke mně, ať vím, kolik nás bude na skupinovou slevu“ a Eddie se chystá k ní přistoupit, slyší Zdeňka: „Nikam nechoď, jdeme s Japonci.“
„Jak s Japonci?“, ptá se Eddie. „No s Japonci přece“, potvrzuje to Zdeněk. No tak tedy jo. A šli. Bylo to v prvních letech po revoluci, snad hned v roce ´90, nebo ´91, či dva, kdy za prvé: nebylo ani dost peněz a za druhé: všude nás brali jako z chudého východu. Ale byli informováni. Vždyť i přiožralý taxikář v dánské Kodani na otázku odkud jsou a oni že z Československa povídá: „Czechoslovakia no exist“. A měl už skoro pravdu. Už jen Česká republika a Slovakia. Už nikdy v dalších letech Eddie podobně nechodil zadarmo po památkách s Japonci ani s jiným pronárodem, ale tenkrát jej prohnaný a o všech slevách a fíglech vědoucí Zdeněk zlákal. Ušetřili na zájezdu za vstupné takové tři tisíce korun. A Japoncům to tenkrát ani nevadilo. Nakonec v těchto letech snad ani domácím švédským pořadatelům. Někteří borci ušetřili zase jinak – a dokonce vlastně svoje peníze za celý zájezd. Jak? To si teda přečtěte a určitě si počtete! Bylo to v norském přístavu Andalsnes, konečné stanici vlaků u překrásného dlouhého fjordu ve středním Norsku. Dál koleje nevedly. Tam bylo jen překrásné, ale divoké moře. A kolem vysoké hory. Ústecká výprava zastavila na náměstí tohoto malého městečka, účastníci zájezdu se prošli po obci, měli hodinovou pauzu a jednomu z Pražáků se zachtělo povozit se na člunu po fjordu. Našel lodníka, nic mu nezaplatil, ale po přistání mu věnoval láhev dobré pražské whisky ve čtverhranné láhvi, tomu se v zemi tvrdé prohibice rozzářily oči a zeptal se: „Nemáte ještě nějaký alkohol?“
„No samozřejmě máme.“ „Já tam někoho pošlu,“ pravil lodník. Taky jo. Přišel zedník se zednickou lžící, zda to bylo maskování či byl skutečný, to se neví, a že jde pro ty flašky. No a zkušení harcovníci s alkoholem začali vyhrabávat z kufrů a ruksaků kýžený tovar. Když viděl to množství, nejdříve se zděsil, pak ale zaradoval. „Tady ne, to by mohl být průšvih,“ zděsil se zedník. „Za prvním odpočívadlem za městem“, pravil a zmizel. Tak tedy všichni vědomi si očekávaného kšeftu nastoupili do busu, vyjeli ven z města a chvíli čekali. Za krátkou dobu přijel obrovský polonákladní dodge, majitel zvedl zadní zavírání a začaly transakce. Láhev za devadesát norských. Ať to byla vodka, stoličnaja nebo nejraději pražská v hranaté láhvi, rum, key rum, nakonec když došly tak i plzeňské pivo, vše za devadesát. A když došly drobné, tak za sto. Tedy „Norů“. V tomto nezkušený Eddie se na podobné akce doma nepřipravil, ještě to neznal – někteří borci měli ale těch vodek snad basu, a taky si přišli na slušný peníz. A některým se alkoholový obchod setsakra vyplatil – měli zaplacený celý zájezd. Ještě že je ale neobjevili poliši, to v dalších letech se o podobných směnách mohlo už jen zdát. Prohibice v krásném Norsku přitvrdila a její dodržování i trestání pašeráků lihovin ještě víc. Hned dostali do pasu razítko nežádoucí. A tak to má být. S alkoholem nejsou přece žerty. A mít kvůli němu zákaz vstupu do Norska tedy určitě ne! Ale tenkrát se to všem zúčastněným podařilo – nikoho nechytli, a tedy ani nevyhostili. Eddie to jen ale z povzdáli sledoval. Nejel na sever přece kšeftovat, ale poznávat krásy severu, a měl nezkušeně jen jednu stoličnaju pro svou osobní potřebu, že…
Norsko Eddieho nadchlo hned při první návštěvě, byl tam potom ještě několikrát a zařadil je na první místo zážitků svého cestování i před Island či Pyreneje, i když dost času zde propršelo. Když už pršelo přes týden, přijeli Eddie s výpravou v přístavu Bergen večer po desáté hodině k místnímu mezinárodnímu letišti. Polovina účastníků – ti měkčí, zůstali ve voze, ta druhá půlka, drzejší, odešla do letištní odbavovací haly. Tam nikdo nebyl, ani pasažéři, ani úředníci. Nikdo. Všude pusto, za okénky přepážek blikaly počítače, všude telefony, a hlavně modrá měkká polstrovaná křesla. Do nich se Češi zanořili a vychutnávali si spánek v suchu a teple. Byli totiž na turistickém zájezdu se stany a ty byly permanentně mokré, nešly už ani vysušit.
Blažený spánek byl přerušen asi dvě hodiny po půlnoci. To najednou naběhla do letištní haly po zuby ozbrojená ochranka v černých hábitech a kuklách, všechny legitimovala, a že prý musí ven. Druhý den totiž v Bergenu hrálo fotbalový zápas anglické mužstvo, snad Sheffield Wednesday, nebo které a Norové se báli, jestli ta parta, co tam tak spokojeně leží v křeslech, nejsou náhodou divocí angličtí rowdies, jeho fandové. Nebyli. Po domluvě s ředitelem letiště, který se dostavil v černém obleku a kravatě a zjištění, kdo ti noční spící „ptáci“ vlastně jsou, to Češi mohli dospat. Jen se před tím možná trochu závistivě dívali na tabuli odletů. Bylo tam 3:40 – Rhodos, 4:50 – Palma di Mallorka. Tam asi pršet nebude, že… Ale Norsko je přece jen lepší, řekli si. Bylo to nejlepší vyspání tohoto zájezdu na Skandinávském poloostrově. Tedy na tom, kde hlavně v jeho norské části, jak se tam Eddie dozvěděl, vládnou trollové. Ať to je draugen, zjevující se za bouří v severním oceánu, nokkeni z hlubokých horských jezer, či fossegryn, vynikající hráč na housle naladěné trolly. Tedy ty bytosti, které mají neobyčejnou moc a zjevují se prý lidem vždy mezi západem a východem slunce. A z nich si, jak se dozvěděli, člověk na severu nesmí udělat nepřátele a musí se k nim chovat s náležitou úctou. Tedy, jak se říká, být s nimi zadobře. I Eddie to věděl – oni, prý, nechtějí lidem uškodit, ale přece je nutno vědět: po západu slunce už v lese a v horách nejste nikdy sami.
