Článek
43/60 NORŠTÍ HASIČI UŽ SJÍŽDĚLI PO TYČÍCH, TYCHO DE BRAHE MÁLEM „VYVALIL BOK“
Každá z Eddieho cest - Eddie to je ten stále ještě i když už starší kluk původem od Jiřáku na pražských Vinohradech, dnes hrdý Severočech, o jehož osudech se tady už delší čas zmiňujeme - na sever měla nějakou tu zvláštnost. Jedna z nich se stala nedlouho poté, co se potopil v Baltském moři trajekt Estonia kvůli nedovřeným „dveřím“, tedy přesněji řečeno uzávěru paluby. Eddieho výprava tehdy dorazila do německého přístavu Rostock k přeplavbě do Švédska v deset večer, ale nikam se nejelo. Trajekt, kterým měli odplout do Göteborgu, při minulé plavbě zase pro změnu úplně vyhořel. A tak je, a s nimi dalších deset autobusů, nasměrovali do místního přístavního hotelu vyšší cenové třídy, kde je pohostili slušnou večeří s pivem a do Švédska se plavili až dalším lodním spojem k ránu. Mělo to jednu ne malou vadu. Výprava nejmenované cestovky měla totiž tři rozdílně, tedy i co se týče cenové úhrady, skupiny.
Skupina A, jejíž přednosti hned vysvětlím, čekala v hlavním městě Švédska Stockholmu již od rána, ale Eddie a další borci se tam dostali pro problémy s trajektem až k večeru, což trochu narušilo, ne moc, program. Pro vysvětlení - zájezd se skládal ze skupin A, B a C. Skupina A, aby se nemusela nudit na dlouhých přejezdech autobusu na německých a dánských rovinách, letěla letadlem přímo do Stockholmu a tam teprve přistoupila do autobusu, aby se po objezdu Skandinávie, putování se jmenovalo Velká cesta severu, zase z norského Osla dostala domů vzdušnou cestou – par avion. Samozřejmě měla zajištěnu plnou penzi po celou dobu akce a ubytování v hotelech. Skupina B jela také stejným busem, ale také ona o ubytování a stravování měla plně postaráno. No a pak zde byla skupina C, která jela autobusem, měla zajištěno všude ubytování, ale o stravu se musela starat jaksi sama. A Eddie, jindy ortodoxní pěší turista se stanem a vlastním vařičem, byl členem skupiny C a tak si střídavě dával něco v restauraci, jindy v McDonaldu, ale např. snídani si připravoval zásadně sám. A tak se stalo v olympijském hotelu v norském Gjöviku (tam kde čs. rychlobruslařka Sáblíková začínala se sběrem medailí, i zlatých, z MS, či OH), že vaříce si elektrickou spirálou v hotelovém pokoji v plecháči instantní polévku, rozezněly se požární hlásiče kvůli množství páry z hrnku vystupující. A to jak v recepci hotelu, tak v místní městské hasičské zbrojnici. Prostě hlášení požáru – požární hlásič zareagoval. A hasiči v „plné polní“ už začali sjíždět po tyčích a startovali požární auta se sirénami, když dorazila k Eddiemu do hotelového pokoje recepční s průvodkyní zájezdu, co se to zde děje. Rychle hodil hrnek s polévkou do vany, zapálil si, i když nekuřák, cigaretu uzmutou z vršku nočního stolku kolegovi a volal: „Co to tu máte za jemná čidla, že i při zapálení cigarety se rozezvučí?“. No vyšlo to, uznali to, požární poplach byl odvolán, ale jen tak tak. A Eddie si hluboce oddechl, zaplať pánbů, ušetřil v přepočtu dobrých dvacet tisíc korun za výjezd místních norských hasičů do akce.
Takový ten pionýrský, ne tedy s červenými šátky a zpěvem budovatelských písní, ale podle prvních dobyvatelů Divokého amerického západu - to byli přece první pionýři, byl první zájezd Eddieho na bájný sever. Teď nedávno byl Eddie u svého známého sportovního doktora, který tam tenkrát byl s ním taky a ten na něj též nezapomene. Jak tábořili v divoké přírodě, to se kempy a natož hotely ještě moc nemusely, tak dvacet kilometrů před Stockholmem. Když tu náhle v noci, tak kolem druhé po půlnoci, v řídkém lese mezi jezery, ozval se rachot a objevilo se mohutné světlo. Udivení čeští turisté otevírají zipy stanů, a co nevidí. Ocitli se uprostřed ostrého cvičení švédské královské armády. Mezi stany projíždějí velké obrněné transportéry, třaskají dělobuchy, na obloze se rozstřikují světlice, rojnice vojáků v maskovacích oděvech s kamerami na noční vidění a mohutnými světlomety a se samopaly v rukou postupuje krajem. Beze slov, nezúčastněně, plní svůj bojový úkol. Nikomu se nic nestalo. Tak, jak se objevili, tak po půl hodině zase zmizeli v lesní tišině. Les se zklidnil a ztmavnul, všude opět tma, klid, jen ve hlavách turistů z Čech se zahnízdila otázka: nezdálo se nám to jen?
Výprava se po třech týdnech vrací zpět do střední Evropy. Už přeplula trajektem Tycho Brahe, který si málem „vyvalil bok“, jak byl na předešlé cestě nacpaný levným dánským alkoholem chtivými Švédy přes úzký průliv Öresund mezi Švédskem a Dánskem. Autobus pokračuje Dánskem na jih. Stmívá se, je potřeba ještě jednu noc někde zatábořit. Řidič zahýbá na poloostrov – tady určitě musí být kemp či tábořiště. Není. Výprava jede stále dál. Po stranách se přibližuje mořská hladina, mezi ní a silničkou zůstávají jen pastviny ohraničené ploty a sem tam nějaké stavení. U posledního bus zastavuje. Pán domu říká, že si výletníci mohou postavit stany na jejich travnatém dvoře. Úleva. Ale také říká, že asi půl kilometru dál je už volně přístupné tábořiště. Jedou tedy dál – tam.
Jede se nocí, poloostrov končí, dál už je jen zvlněné moře. Ale na té špici se objevuje opravdu travnaté místo k táboření. Už je tma, obloha je ale vymetená, a tak za svitu měsíce a hvězd jsou stany postaveny, ohřáta nějaká ta konzerva, vypito plechovkové pivo a jde se na kutě. Noc je klidná. Po půl osmé ráno je slyšet otevírání zipů stanů. Táborníci se probouzejí, mají chuť se jít vykoupat do moře, něco pojíst. Objevují se hlavy ve vstupních otvorech stanů. Ale co nevidí? Mezi stany se radují a veselí dobře oblečení lidé s dětmi. Vzadu stojí několik aut. Ti lidé hrají s dětmi různé hry jako kolo kolo mlýnský, král vysílá své vojsko, zajíčku v své jamce sedíš sám, chodí pešek okolo – nedívej se na něho atp. Co to je? Za chvíli se to mají dozvědět. Je totiž neděle a v neděli sem zajíždí farář s dětmi a rodiči a probíhá tu tak zvaná nedělní dětská církevní škola. Táborníci leží na břiše ve vchodech stanů, hlad je přešel, vyčuhují ze spacích pytlů a obdivně sledují, jak si ti Dánové hrají krásně s dětmi. Zážitek.
Průjezd Dánskem, když už cestou tam viděli královské zámky Christianborg i Amalienborg, zábavní park Tivoli i Malou mořskou vílu, chce výprava zakončit exkurzí ve známém pivovaru Tuborg. Přijíždí k němu, ale posílají je do známějšího Carlsbergu. Jeho vchod střeží dva sošní slonové. Chlapci i s Eddiem si stoupají do fronty ke vstupu, ale ještě předtím nahlédnou proti směru exkurze do závěrečné reprezentační „picí“ místnosti a trochu svlaží svá hrdla. Pak vyrážejí na okružní prohlídku varen, sklepů atd. Na konci je čeká znovu ochutnávková místnost. Sedí u stolu spolu s Japonci, jsou zde vlajky česká a země vycházejícího slunce a několik různých lahví s pivy Carlsberg. Japonci jsou upejpaví, moc nepijí, jen přistrkují láhve k českým spolusedícím. A těm to nevadí. Japonsko-česká družba je utužena a připito na dánské pohostinství. Stálo za to. Někteří o něm podrobně věděli ještě při přejezdu z Dánska do Německa.
Nezapomenutelný byl také zájezd do severního Norska, na ostrovy Lofoty. Splnil se tak Eddieho sen. Chystal se sem už několik let. Vysoké hory spadající přímo do moře, pozorování půlnočního slunce, které vlastně ani nezapadá, série mostů spojující jednotlivé ostrovy, množství ryb a neustále se měnící počasí – rychle letící oblaka, pak zase slunce střídané přeprškou, přírodní muzeum vikingské historie, fjordy, jimiž proplouvají obrovské oceánské námořní kolosy, nejvíce ty pro osobní dopravu společnosti Hurtigruten, stejně jako rybářské vesnice s hyllery, neboli sušáky ryb ale i bájný mořský vír Maelstroem, který, objevující se už v knihách Julese Vernea, či básníka Morgensterna, pohlcoval do sebe i velké námořní lodě.
No a předtím na pevnině nádherný Geirengerfjord se zázračným vodopádem Sedm sester, ale i odlamující se ledovec Svartisen, či prehistorické skalní kresby v místě zvaném Alta a půlnoční slunce nad, údajně nejsevernějším místem evropského kontinentu, Severním mysem – Nordcapem. Byla to místa, o nichž Eddie hltal zprávy od raného věku, když sledoval dobývání obou zemských pólů největším polárníkem historie norským Roaldem Amundsenem. Jeho památce i dalšímu norskému velikánovi Thoru Heyerdahlovi, se poté poklonil v muzeích lodi Fram a balzového voru Kon-tiki na poloostrově Bygdoy v hlavním městě Norska Oslu. A nezapomněl zajet i na místo všech legend světového lyžování, do lyžařského střediska se skokanskými můstky a běžeckými tratěmi Hollmenkollen, vysoko nad Oslem. Výhled ze startovní plošiny největšího skokanského můstku přes norskou metropoli Oslo, tedy bývalou královskou Kristiánii, na mořský záliv průlivu Skagerrak, plný lodí a osluněných jachet a plachetnic, odkud večer pak odplouvali velikým dánským trajektem jménem Crown of Skadinavia do Kodaně, byl, nejen pro Eddieho, jak řekl, opravdu nezapomenutelný.
