Článek
45/60 SEVERSKÁ KRÁSA – VĚČNĚ ZELENÉ OSTROVY FAERSKÉ
Faerské ostrovy - faersky Foroyar, dánsky (protože jsou autonomní součástí Dánského království - Faeroerne), neboli Ovčí ostrovy, se nacházejí v severním Atlantiku. Na rozdíl od Dánska, a to je zajímavé, nepatří do Evropské unie. To proto, aby si zachovaly privátní právo rybolovu kolem svého území. Pokud se někdy rozhodnete navštívit Island a poplavíte se tam některou lodí z Dánska nebo Norska, naskytne se vám v některých případech příležitost navštívit tyto věčně zelené, téměř pusté útesy obsypané miliony ptáků. Eddie, jehož peripetie v tomto, možná to tak nazvat, seriálu o Báječném místě k narození, se na ně dostal při lodní cestě na Island.
Ostrovy se rozkládají, jak známo, severozápadně od Skotska v polovině cesty mezi Islandem a Norskem. Mají vlastní parlament a vlajku, která je opačných barev než dánská, tedy modře lemovaný červený kříž na bílém podkladu, znakem ostrovů je bílý beran se zlatými rohy a kopýtky a vyplazeným jazykem. Faery mají plnou vnitřní samosprávu, dříve dva, nevím jak dnes, jejich poslanci zastupují Ostrovy v dánském parlamentu, hlavou státu je samozřejmě dánská královna, již zastupuje na ostrovech vysoký komisař. Faeřanů je kolem sta tisíc a jsou nejspíš nejmenším evropským národem. „Eddieho“ výprava na Island se na Ostrovech před pár lety zastavila. Musela. Loď Norröna společnosti Smyril line, kterou se přesouvali, zde cestou na Island kotví, vrací se totiž na jeden den k norskému pobřeží do Bergenu, zde donalodí další zájemce, pak se vrací na Faery a poté pokračuje dál na Island. Na Faery jsme tak měli dva dny času.
Nejdůležitějším, jak zjistil a poté i sdělil Eddie, na ostrovech je rybářství, které nahradilo dříve rozšířené velrybářství. Co nejde mezi zdroje příjmů nezařadit, je turistika. Zatím ještě ne ta úplně masová - autobusy plné Japonců se zde zatím nenajdou. Lze zde co obdivovat - strmé útesy, bezlesé hory, mořské ptáky kroužící nad skalisky, nepřístupné majáky, vesničky barevných domků, kaskádovité vodopády. Úplně na západě je tzv. „Ptačí ráj“ a tam se vyskytují i ti krásně barevní nemotorní ptáci, lovící rybky - papuchalkové. Se zelenými pastvinami kontrastují jasně červené, jinde i černě natřené, domky, či alespoň s červenou střechou, z nichž řada je dřevěných. Výprava, jíž se Eddie zúčastnil, přistála v hlavním městě Tórshávnu. Strážní domky na pravé straně přístavu s velkými děly namířenými na moře jsou dnes, říká Eddie, už jen malým skanzenem. Budovy parlamentu mají zelený trávník na střeše, domečky jsou s bílými okenními rámy, pod březovými krovy se suší ryby nebo kousky jehněčího masa, starý rybář na lavičce před domkem lepí modely starých plachetnic. Je zde též společenské a kulturní centrum Nordic House, několik galerií, muzeum, univerzita, moderní nákupní centrum, plně asfaltované silnice pouze s moderními auty, množství periodik a knih. Dánské příspěvky ostrovům, několik milionů eur ročně, musí být někde vidět. Bez nich by se současná úroveň života na ostrovech stala neudržitelnou.
Nad ostrovy se stále mění počasí. Rychle letící oblaka jsou vystřídána jasnou oblohou, pak zas přeprškou deště a takhle se to střídá několikrát denně stále dokola. Zimy jsou mírné, přístavy v nich nikdy nezamrzají, Golfský proud totiž zasahuje až sem. Počasí je mírné s teplotami nad nulou a v létě, když tu výprava s Edddiem je, říká on, že je kolem 11°C. Deštivých dnů je ale do roka v průměru 283. V centru severu - Klaksvíku s pěti tisíci obyvatel, stojí dominanta - chrám Christianskirkjan, postavený ve starém severském stylu s typickou vikinskou střechou a s okny ve štítu střechy. Uvnitř na stropech jsou zavěšeny modely lodí pro ochranu rybářů na moři. Jeden z nich je unikátní tím, že zde visí skutečná osmiveslice, údajně jediná, která se zachovala po tragédii při vánočním rybolovu roku 1913, kdy zahynula téměř celá mužská populace jedné z vesnic.
Městský lesopark Vidarlund je jediným místem, kde rostou na Faerech stromy. Odtud jsme se vydali na fotbalový stadión, jsou slova Eddieho. Zde hrála i česká reprezentace své kvalifikační utkání o postup na světový šampionát, tráva roste jen spoře. Navštěvujeme zajímavé muzeum – skanzen, ale těšíme se hlavně do vesničky Kirkjubour jižně od Tórshávnu. Ve středověku byla významným biskupským a duchovním centrem. Golfský proud sem přináší množství dřeva ze Skandinávie a „mořského plevelu“ – ten je sušen jako hnojivo. Někdy kolem roku 700 zde přistáli irští mnichové s dvěma cíli: Mít klid ke svému rozjímání a šířit křesťanství místním obyvatelům. Splnit se podařilo jen ten první, klid byl, žádní lidé zde ale nežili. Stojí zde Magnusova katedrála, monumentální, ale nikdy nedokončená stavba. V ní je zkamenělá, zčernalá Magnusova berla. Pak kostel sv. Olafa, hospodářské stavení Rosksavan z půlených klád a dále prý nejstarší obydlený dřevěný dům na světě z 11. století ze dřeva ze ztroskotaných lodí – lesy a tím i dřevo, tu nejsou.
Souostroví se skládá z osmnácti ostrovů, 11- ti větších ostrůvků a 779 -ti malých skalnatých ostrůvků. Nejdříve, povídá Eddie, jedeme z ostrova Streymoy na ostrov Eysturoy dobýt nejvyšší horu Faer Slaettaratindur (882 m). V nejužším místě mezi oběma ostrovy přejíždíme most a za chvíli jsme na parkovišti mezi obcemi Funnigur a Eidi. Pak už stoupáme na vrchol, zprvu po pastvinách, kde jsou na zemi rozesety tisíce zámotků nikoli zlatého, ale ovčího rouna. Pak přijde kamenitý úsek a již kousek pod vrcholem vidíme v moři dva útesy zvané Obr a Čarodějnice, k nimž se váže stará pověst. Vítr fučí, mraky se ženou nad námi, ale z vrcholu je nádherný rozhled na velkou část souostroví i na oceán.
Při návratu do „metropole“ Tórshávnu míjíme jediný obchod se silnějším alkoholem, jinak zde v minulosti vládla plná prohibice, která se uvolňuje. Tzv. suchý zákon byl odhlasován v polovině 20. století, když alkoholismus do té doby přesáhl únosnou míru. Prohibice byla přijata jednoznačně, a to lidovým referendem. Jak to bylo možné? Ženská část populace totiž v něm přehlasovala tu mužskou, která prý vzhledem k totální opilosti nebyla schopna se k referendu vůbec dostavit. Jinak ale na pití dovážené z Dánska je uvaleno setsakramentsky velké clo. Jinak ale Faery nejsou žádný zapadákov, či, s prominutím, „prdel“ světa. Reprezentace Ostrovů se účastní pravidelně šampionátů ve fotbalu, v současné době se házenkáři Faer probojovali na mistrovství Evropy v házené, stejně jako před časem na MS z americké zóny tým Grónska (a Eskymák tam v týmu byl snad jeden) – oboje to jsou v podstatě B-týmy Dánska, k němuž jsou obě země vlastně přidružené a tým z města Klaskvík na stejnojmenném ostrově hraje i evropské poháry. To se českým družstvům (Československo bylo před půlstoletím mistrem světa) ne vždy daří.
A ještě jedna specialita, která se ale nemusí všem moc líbit. Národním zvykem je tu, prý, jak slyšel Eddie, nebo že by už jen býval, „gríndadráb“ (někdy gríndaráb). Událost, kdy Faeřané loví jednou ročně migrující velryby. Hlídkující lodě je ohlásí vysílačkou a vyvěšením vlajky, že lov může začít. První, kdo je vidí, zvolá: „grínda“. To znamená velryba. Velryba, a ne jedna, je naháněna na mělčinu loděmi, které vezou jakási závaží. Když se velryby dostanou do mělké vody, vrhají se na ně s háky, noži, harpunami a vším, co mají po ruce a během patnácti minut v krvavé řeži může dojít k ubití i několika desítek velryb. Je to masakr, voda se zbarvuje krví a je poté i několik dní červená. Proti tomu vystupují mezinárodní organizace, ale Faeřané tvrdí, že je to jejich tradice odedávna, asi tak jako ve Španělsku býčí zápasy, či ve Francii zápasy kohoutí, pro někoho i Pardubická steeple-chase s Taxisovým příkopem apod. Ale když tu před časem v devadesátých letech Eddie byl, jak řekl, o žádném gríndadrábu se zrovna moc nevědělo. Třeba už s tím možná přestali…
