Článek
49/60 EDDIEHO KAMARÁD PÁJA POZNÁVÁ U PROTINOŽCŮ ŽIVOT PŮVODNÍCH OBYVATEL
Sice se tady už hezky dlouho věnujeme osudům bývalého Pražáka Eddieho, dnes už zavilého občana českého Severu, ale v minulém a tomto díle, dáváme taky slovo jeho kamarádovi a někdejšímu spoluučiteli Pájovi. Minule tu bylo pár slov o tom, jak hledal a našel zlato, dnes zkusí s kamarádem najít něco, čím si obohacují jídelníček původní obyvatelé Austrálie.
Australské vnitrozemí neoplývá přílišným pohostinstvím. Krušné životní podmínky buše, deštné pralesy, pouště nebo polopouště, vysoké denní teploty, činí z některých částí tohoto kontinentu pro bílého člověka území těžko obyvatelné. Ten, pokud chce přežít, musí nutně sáhnout ke způsobu obživy praktikované po tisíciletí původními obyvateli – Aboriginalci. Řeč je o outbacku neboli místech vzdálených od nejbližší civilizace pěkných pár desítek kilometrů. Původním obyvatelům Austrálie nečiní obstarávání potravy žádný velký problém. Jsou k této činnosti od nepaměti dokonale připravováni, ale našinec, rozhýčkaný vepřovou kýtou a plněnými knedlemi, by stěží ocenil domorodý jídelníček – coby přímý účastník konzumace. Již několikrát proběhla v tamních sdělovacích prostředcích smutná zpráva o tom, jak se kdosi ztratil v buši a zemřel vysílením a hladem navzdory tomu, že měl jídlo na dosah ruky. Nešťastník pouze nevěděl, co se dá jíst, nebo kde se jídlo má hledat.
Jak by ale sváteční výletník mohl tušit, odkud vyhrabat ze země velké sladké mravence, v kořenech, kterých stromů žijí tlustí červi se spoustou proteinů, chutnající po mandlích, jaké bobule jsou jedovaté a jaké naopak mají vysoký obsah vitaminu C, kde roste ten zázračný strom, jehož kůra vhozená do tůně nebo slepého ramene potoka způsobí, že ryby vyplavou na několik minut, omráčeny, na hladinu. Že Austrálie má nejvíce jedovatých hadů, mohl dotyčný chudák tušit, ale že jejich maso je lepší než kuřecí, sotva ví. Okusit domorodou kuchyni vyžaduje odhodlání i notnou dávku odvahy. Člověk musí být tough – anglicky zmužnělý a houževnatý, zkrátka nesmí „bejt měkkej“, nic ho nesmí rozhodit.
Eddieho kamarád Pája se naučil při svém několikaletém pobytu v tzv. TERRA AUSTRALIS, neboli Jižní zemi, leccos. A poznal i život původních obyvatel nejmenšího světadílu v jejich přirozeném prostředí. „Pozorovat aboriginalskou kuchařku při přípravě klokana, je zážitkem“, říká Pája. A pokračuje: „Vačnatec je vhozen nestažený a nevyvrhnutý do žhavého ohniště a zahrabán na několik hodin ještě žhavým popelem. Poté se seběhne početná společnost a nastanou hody. Když je snědeno poslední sousto, hlava rodiny se už rozhlíží po okolí po zítřejším obědě. Nouze, jak se říká, naučila Dalibora housti a australská příroda zas Aboriginalce zkonzumovat doslova a do písmene vše, co se hýbe.“
Pája jako člověk zvědavý a zvídavý přijal s velkou radostí pozvání kamaráda Vládi na jeho farmu. Ten objevil totiž na svém hektarovém pozemku spoustu stromů napadených witchetty grubs, tlustými bílými červy, tak často se objevujícími na domorodém jídelníčku. „Už jsem jedl v Austrálii leccos. Klokany, hady, ještěrky i krokodýly, ale ony slavné housenky ještě ne. Zabalili jsme pár potřebných věcí na kempování, přibrali trochu munice a dvě pušky, podle posledních zpráv se totiž na farmě nepříjemně rozmnožují králící a klokani, a vyrazili směr západ čtyři sta kilometrů od Sydney, tedy podle místních poměrů, kousek za humna“, vypráví o této akci Pája.
Strom z rodu akácií se stává přechodným útočištěm výše jmenovaných živočichů v první fázi jejich životního cyklu. Samička motýlice naklade do stromu vajíčka, z těch se vylíhnou červíci dlabající v dutině stromu svoje chodby. Zpravidla jich přežije jen několik, kteří takto cizopasí nerušeně několik měsíců a k velké radosti Aboriginců přibývají na váze. Pokud je potká štěstí a nejsou zkonzumováni, je jim dopřáno opustit stadium larvy a pak i strom a proměnit se v nočního motýla a reprodukovat se. „Naším cílem,“ říká Pája, „tedy bylo překazit přírodě zaběhnutý rituál a okusit neznámého ovoce“. Vybaveni sekerou, motorovou pilou a krabicí z plastu, vyrazili jsme do buše. Po sto metrech jsme natrefili na roztrhanou ovci, vyrušili opodál stojící klokanici s mládětem a po chvíli došli na paseku, kde rostly akácie.“
„Koukej,“ povídá mi farmář, „vidíš ten černý kmen a tady tu vytékající smůlu? To je známka toho, že je strom napaden. Červi jsou, buď v kořenech, nebo v dolní části kmene.“ Nastartoval jsem pilu, pokračuje Pája ve vyprávění. „Počkej,“ zarazil mě farmář, „to je moc velký sousto tenhle strom, zbytečná práce!“ a táhl mě kousek opodál. „Tenhle se dá vyvrátit i s kořenem,“ a opřel se do kmene silného jako ruka. Strom zapraštěl, a ač v koruně krásně zelený, bez většího odporu se odporoučel k zemi. „To je tady jeden z příznaků, zdravý strom takhle lehce neporazíš.“ Vladimír se shýbl a chvíli šťáral prstem v dutině. „Je tam, máme štěstí, jenom je moc daleko. Uřízni to tady,“ ukazuje asi patnáct centimetrů od konce akácie. Odborně kmínek přidrží a pila jej ve dvou třetinách přetne. Máme smůlu, amputoval jsem červa v půli. „Nevadí, koukej, co jich tady je,“ rozmáchne se rukou kolem.
„Počkej a co životní prostředí? To kvůli jednomu červu zničíš jeden stromek?“ zapochyboval Pája. Rozesmál se. „Kamaráde, JÁ jsem tady životní prostředí a všude, kam se podíváš, platí MŮJ zákon, tohle všechno je moje.“ Rozmáchl se rukou kolem. Pak zvážněl a povídá:“Všechny ty napadený stromy stejně pojdou, všimni si, co jich je kolem už uschlých,“ a dodal: „Chceš je usmažit nebo jsi tough a budeš je jíst syrový jako aboši?“ „Ty už jsi chutnal syrový?“ vyzvídal Pája. „Copak jsem prase?“ otřásl se Vlado odporem. A tak se Pájovi naskytla báječná příležitost, jak se před starým lovcem a znalcem australské přírody blýsknout. Nehnul ani brvou. „No jasně, že syrový, nejsem měkkej,“ a opřel se do dalšího stromu.“No to je macek, podívej.“
V kořenech ve vydlabaném tunelu odpočíval obr Koloděj. Ten musí vážit určitě přes deset gramů. Sněhobílá larva se bez velikého přemlouvání nechala vytáhnout z ulity. Má kůži jako hroch, pomyslel si Pája a zvědavě píchal prstem do odsouzence. Vláďa se sklonil nad housenkou: „No, nevím, jak ti pojedou ty chlupatý nožičky mezi zubama, kór když se budou ještě hýbat,“ zasmál se potměšile. „Jakou to má vůbec chuť?“ vyzvídal Pája. „Pečení křupavou po mandlích, syroví, to musíš posoudit sám.“ Bez většího úsilí se podařilo nasbírat za hodinu plnou krabici, kolem deseti witchetty grubs a zdemolováno bylo asi dvojnásob tolik stromů. Někde červi už nebyli, vylétli do světa, někde byli zalezlí hluboko v kořenech, někde byli příliš malí na to, aby s nimi člověk ztrácel čas.
Nastal čas k návratu do kempu. „Počkej, já musím přinést kameru, to nenecháme bez popularity“, řekl Vladimír a z auta vybalil přístroj. „To ti málokdo bude věřit.“ Podává Koloděje. „Pojď s ním sem na sluníčko, ať je dobře vidět a umej si ho, nejez to špinavý,“ zachechtá se vlastnímu vtipu. „Proboha, jenom to video nesmíš ukázat Ivě,“ zapřísahá jej Pája, „v životě by mi nedala pusu.“. Oba se náramně baví. Pája uchopí červa mezi palec a ukazovák za hlavu a z výšky jej obřadně spouští do úst. V tu chvíli jej přechází humor a křečovitě převaluje larvu v puse. První momenty jsou smíšené a než začne uvažovat o těch dalších, ozve se od kamery: „No kousej, kousej, cumláš ho jako kojenec dudlík.“ Přes nesouhlas s názorem Vládi se Pája pokouší předními zuby protrhnout tuhou kůži, která nechce vůbec povolit. Teď. Hořká vaječná tekutina vystříkla a obsah housenky se celý v mžiku vylil do úst. Chuť nebyla ale překvapivě tak hrozná, jenom ta odporná konzistence způsobila, že z koutků úst začala hmota vytékat ven.
Od kamery Vladimír pochrochtával. „Kamaráde, s tímhle číslem můžeš jít do filmu. Počkej, vydrž, já si vezmu detail.“ Chuť definoval Pája po chvíli jako syrové vajíčko s hořkou chutí po mandlích a bojoval statečně mezi polknutím, vyplivnutím a zvracením. „Co s tou kůží, tu musím taky?“ Zamumlal s plnou pusou. „Ne, ta se nejí, tu vyplivni.“ Zaplať pánbůh, pomyslel si Pája a zašmátral prstem v dutině ústní. Kůži vylovil a připravil se na nejhorší část akce. S očima zavřenýma pomalu polknul. Hlenovitá hmota mu pozvolna sklouzla do zažívacího traktu. Otevřel oči. „Jaký to je?“ dívá se na něj do své kamery „nevěřící Tomáš“. „Dobrý,“ odpovídá znuděně Pája. „Dám si ještě jednoho, chceš taky?“
Příběh má pointu až po návratu do Sydney. V pondělí ráno zazvoní Pájovi v práci telefon. Volá Laco. „Ahoj, jak se máš? Vraj stě boli s Vláďom na farme a jedli jste witchetty grubs. Aké to bolo?“ Pája mu v krátkosti popsal víkend. „Aha, a ste si je uvarili nebo upiekli?“ „Uvařili? Copak jsme měkký? Syrový jsme je zbodli, byli vynikající, od včerejška už nic jiného k jídlu nechci.“ „Aha, tak ste ich vymačkali a zjedli, však?“ „Jak vymačkali, ne, rovnou ze stromu,“ odpověděl Pája v hrozné předtuše. A z druhého konce telefonu se ozval výbuch: „Počkej, to ty nevíš, že keď Aboriginalci črvy jedia, tak im najskór dobre vymačkajú črevá…? Lebo nie sú prasatá…?“ Svíjel se smíchy. „Olinka, počuješ?“ ozývalo se na druhém konci telefonu řičení. „Pája zjedol tých witchetty grubs aj s hovnami!“ Pája položil telefon. No a co. Pomyslel si: Byl jsem tough. A hned dvakrát!
