Článek
53/60 A PŘIŠLA ZÁSADNÍ OTÁZKA: „UŽS JEBALAS?“
„Užs jebalas?“ tuto zcela osobní otázku položil natvrdo bez jakéhokoliv uzardění Fero, žák šesté třídy základní školy na předměstí nové žákyni, sotva vešla do dveří třídy a sedla si k němu do lavice. To ve třídě, ve které byl tento školní rok nově Eddie třídním učitelem. Eddie, to je ten, kterému se tady a jeho příhodám a životě už drahnou dobu věnujeme. Ten učil na skoro všech druzích škol. Začněme od základní, dokonce cvičné pro výuku nových učitelů pedagogické fakulty, i speciální hokejové, odkud vyšli i pozdější čeští reprezentanti i hráči NHL, přes učiliště všeho druhu, střední „hotelovou“, tedy spíše obchodu a služeb, kde vytvořil tzv. curriculum, neboli obsah učiva maturitního oboru cestovní ruch, ale i na střední veřejnoprávní, kde v pozdnějším věku, prý, jak řekl Eddie, maturoval třeba i boxer, lodník a poslanec dříve socdem, dnes SPD, Foldyna, pak také na vysoké, konkrétně Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně. No, a teď v tomto díle vyprávění, se nachází na sice dobře vybavené, vedením města i protežované škole v části krajského města, která je ale pro někoho umístěna v tzv. ghettu, ale tak to úplně nebylo. Pedagogická práce byla stejní jako jinde, jen někdy trochu s obtížemi.
Jak k tomu došlo? S různými ministry školství přicházejí různé ideje a činy. V podstatě, říká Eddie, není si na co zas tak moc stěžovat. Vždyť řada z nich vytvořila vždy nějaké ty prázdniny a volna, třeba ředitelská. Kdo by před dvaceti lety tušil, že budou i nějaké podzimní prázdniny, které když se propojí se státním svátkem vzniku republiky, vyjde docela obstojné volno, že. Ale tzv. optimalizace středních škol, ta se tedy moc nevyvedla. Zvláště pro Eddieho. Ten učil tělesnou výchovu na střední škole, přednášel a vedl praktický výcvik v celém zimním semestru, coby diplomovaný trenér I. třídy a absolvent tříleté trenérské školy Fakulty tělesné výchovy a sportu University Karlovy v Praze, i na škole vysoké, tedy na Pedagogické fakultě, kde měl celý výukový program házené a dával i vysokoškolákům zabrat a do indexu zápočty, musel ze střední školy odejít. Ale možná ani nemusel. Šéfka školy to jeho místo totiž, jak říkal Eddie, slíbila jiné osobě, možná jí bližší než Eddie, která s pohybovou výchovou žactva neměla zkušenosti veškeré vůbec žádné, ale byla to její dobrá známá. Tak to někdy chodí, stalo se. Kamarád horolezec, který mu kdysi dávno půjčil svůj blembák-přilbu, či helmu, k výstupu na Mont Blank, šéf jiné školy (Eddie byl taky nějakou dobu zástupcem ředitele jisté školy, ale moc jej to nebavilo, shánět kachlíčky na podlahu, zařizovat suplování za velké množství mladých maminek učitelek školy - čest jejich mateřství a péči o děti - a tak šel radši na školu hokejovou jako prostý kantor), mu svatosvatě slíbil, že k němu může od příštího školního roku nastoupit, a tak o co vlastně šlo. Nic se přece neděje. Holt bude, jak si tedy Eddie myslel, jezdit MHD ne na sever, ale na jih, na druhou stranu města. Ale ouvej, přišel červen a kámoš ředitel, trochu bordelář, zjistil, že nemůže dostát slovu svému. Že mu to nadřízený orgán nedovolí, že má naplněné stavy, že má naplněnou školu a ani nohu navíc přijmout, prý, nemůže. Tak tedy co? Pro Eddieho teď narychlo zbylo jediné místečko, a to ve škole s velkou převahou minoritní, zde tedy ale majoritní, populace. No i tak - zaplať pánbů. Sem jej vzal jeho další známý, ředitel této školy Mgr. Tonda Bartoška (jméno stejně jako u jiných samozřejmě preventivně změněno), který se o své trochu jinačejší pappenheimské stará až dodnes ze všech sil. Dělá pro ně první poslední a dá se říci, že se mu to daří. No, každý se v něčem realizuje, každý jinak vydobývá svůj a své rodiny denní chléb. Škola byla a je ve čtvrti, kde žili před válkou ve společné symbióze Češi a Němci, byla jednou z prvních českých v pohraničí a dodnes (hovořeno před časem – dnes už ani ne) se zde scházejí stařičtí žáci a už snad ani ne ještě starší učitelé – ti už snad s jednou dvěma výjimkami vymřeli.
Jelikož je to škola naplněná až po okraj dětmi tzv. minority, kteří zde ale mají naprostou majoritu, pořád se zde sjíždějí různé delegace, ministři školství tu snad byli od vzniku České republiky už všichni. Poslanci i senátoři, hlavně pak vždy před volbami, si zde honí, jak se říká, triko. Bylo zde vybudované sportoviště a posilovna, vznikl pak s velkým finančním zabezpečením přední tým okresního přeboru v hokejbalu s pro někoho kontroverzním názvem a pro někoho jiného zase ukazující nebývalou spolupráci etnik. Název klubu? „Black and white“, tedy „Černí a bílí“, bylo jeho jméno, uváděné i v tabulce soutěže v novinách. Začal dobře, tedy ten tým, ale postupně se přestalo některým bavit se honit, natož trénovat a dát do toho nějaké to úsilí. A to se moc postupně nechtělo. A tak to zabalili, či jak se říká lidově, „hodili do toho vidle“. To vše probíhalo spolu s množstvím dalších akcí, dotovaných fondy Evropské unie. Jak hodnotit celkové výsledky snah o spolužití a pozvednutí oné skupiny? Rozpačitě. Paní učitelky i asistenti z řad dospělé minority se snaží. Eddie neví úplně jak dnes, popisuje situaci před několika lety. Fungují zde kroužky, pěvecký a taneční soubor, sportuje se, konají se akce i pro rodiče, snaha by byla. Ale… Posuďte sami!
Před lety vznikla v Praze iniciativa, která se jmenovala tuším Škola změny nebo Nová škola či tak podobně či vlastně úplně jinak, která si dala za cíl pozvednout úroveň žáků podobných škol. O to se různé iniciativy a spolky snaží už léta, ale také (nebo hlavně?) o to, aby z této bohulibé snahy odčerpaly pro sebe a pro své šéfíky a tvůrce co nejvíc penízků. Samozřejmě i v nové době se bohulibý záměr spojil i s dobrými odměnami pro zřizovatele. Součástí projektu byl i pokus doučit ty žáky, kteří nedochodili základní školu až do konce. A zajistit jim nejen vyučení, ale na určitou dobu i práci. Takže se spojila základní škola, učiliště řemesel i úřad práce s tím, že škola nedomrlé studenty doučí, učiliště je převezme, oni se vyučí zedníky, tesaři, truhláři či instalatéry a budou mít pak úřadem práce zajištěnu práci tak na dva roky – a pak už se musí starat sami. Takže šest zajištěných let!
Vše začalo mohutně, bombasticky, s barnumskou reklamou v médiích, články v novinách, propagace, a přihlášených, a dalších spíše jen do seznamu napsaných, bylo ke stovce. Ve výuce bylo třeba domácí účetnictví, jednoduchá matematika, německý jazyk, počítačová gramotnost, ale i tělesná výchova apod. Původní snaha a zájem některých účastníků ale postupně slábly. Někteří studenti raději místo němčiny hráli v šatně na kytaru, nebo si šli zakouřit, na tělesnou výchovu je nebavilo nejen se převléknout, ale ani se nějak fyzicky unavit, na počítačích by byli hráli jen hry či se dívali na porno, apod.
Projekt, v němž se platilo vyučujícím za hodinu několik set korun a ty nebyly jako součást jejich domácího rozpočtu rozhodně špatné, a ti co to řídili, dostávali tisícové odměny a zřizovatel o jednu či dvě nuly ještě víc, nakonec zkrachoval. No zkrachoval – jak se to vezme. Autoři a vedoucí na hodně a lektoři akce na nějaký ten peníz si přišli. Absolutorium získalo jen několik jedinců, milióny byly ale využity. Ale kým. A jak. Podobných akcí a snah je, myslím, v naší republice nepočítaně. Snaha pozvednout minoritu, která je v některých místech majoritou, musí mít ale pevné mantinely. Prostě metoda cukru a biče. Pracuješ, učíš se, posíláš svoje děti, to se týká jejich rodičů tak jak máš, do školy – ano, to je normální, dostaneš, na co máš nárok. Neděláš to – dostaneš, samozřejmě jen v přeneseném smyslu slova – to tak, aby někdo si náhodou nemyslel něco o tělesných trestech - přes prsty. Byli zde, jako všude, žáci různí. Jeden Eddieho žák se dostal na gymnázium a pak na vysokou školu, dnes je učitelem. Ale jiný, poměrně nadaný,, který se svou prací, k níž mu Eddie pomohl sehnat materiály ze svazu rybářů, přímo ze zdymadel, ze stavební firmy, co to stavěla, aj. aj., týkající se přechodu lososů přes lososí přechod Masarykova zdymadla na řece Labi v rámci krajské soutěže umístil na předním místě, a kterého snad chtěl Eddie naivně povzbudit k práci pro jeho lepší výsledky ve studiu a přihlášení se na střední školu: „Nenamáhejte se, já stejně nikdy pracovat nebudu, vždyť vaše daně, z nichž dostáváme podporu, ty mi k životu úplně postačí!“ Takže opakuji, lidé jsou různí, nelze generalizovat. Jeden chce něco umět, jít na školu, druhému to je jedno. Patřil k té partě, která chodila, a někdy i místo vyučování, do protější herny a sázkařské společnosti, kde sázeli na výsledky ve sportu, nevím, jak je to možné, je tam napsáno od osmnácti let, a vyhrávali. I Eddie si uvědomil, že slovo inteligence, je naprosto pofiderní. Žáci, kteří dostávali ve škole čtyřky a pětky, zde excelovali a brali tučné provize. Přejme jim to.
Ještě ke slovům v nadpisu této kapitoly. Pan ředitel jezdil se svými pappenheimskými, teď už to můžeme nazvat pravým jménem, stoprocentními Romy i na festivaly, soutěže, folklórní slavnosti a přivážel odtamtud ceny. On, učitelky i asistentky blízké místní populaci dělali vše možné. A to je dobře. Jednou se vraceli, tedy ředitel a taneční a hudební (to ano, některé děti tady měli k hudbě nádherné předpoklady, někteří chlapci se těšili, jak si založí hudební skupinu)i odněkud z Moravy v pozdních nočních hodinách. Spokojeni, získali tam v soutěži zlato! Tedy první místo. V té době neexistovaly ještě automaty na jízdenky na městskou hromadnou dopravu a trafiky a krámy byly v noci zavřené. Přijeli unaveni před půlnocí vlakem na hlavní nádraží – a co teď. Snažili se získat vstupenky na dopravu, měli je mít předem, ale marně. A tak nakonec všichni vlezli do trolejbusu, bylo jich ke třiceti, jak se říká, načerno. Stala se nevídaná věc – v tuto podivnou hodinu, snad k půlnoci, přišel revizor. Vlastně tři. A všechny nastoupivší legitimovali. A druhý den, tedy třetí, to vlastně bylo už po uzávěrce novin, se objevil v krajském novinovém plátku obrovský titulek:“ I ŘEDITEL JEL NAČERNO“. Za dobrotu na žebrotu, říká se. Ředitel, který se stará o své „ovečky“ jak může, byl máchán v médiích ještě hodně dlouho. A mnozí se mu smáli. „To mu patří, že se o ty černé tak stará!“, volali někteří. Nehezky! A to nebylo od nich rozhodně v pořádku. Ale lidi si kvůli bulvární zprávě noviny o to víc kupovali. Vždyť to je cílem majitelů vydavatelství novin – co největší odběr. Za jakoukoli cenu. Samozřejmě i televize – procento sledovanosti. Přece ředitel, a načerno…ŽE SE NESTYDÍ.…Podvodník jeden! Takhle to ale Eddie neviděl, stále doufal, že nějaká vzdělávací stopa v těch jeho manících zůstane. U některých ano!
