Článek
57/60 SEDM HODIN PLAVBY PŘES BAJKAL K MYSU SVATÝ NOS
V minulém díle – číslo 56 – tohoto „seriálu“ jsme se dostali s Eddiem (to je ten, o němž je tady celou dobu řeč) a jeho novým cestovním kamarádem Rolandem skoro až k mongolským hranicím, k nejhlubšímu jezeru světa Bajkalu. Díky své hloubce (1642 m) a velikosti je objemově největším jezerem světa. Pobřeží má dlouhé 2100 km, 1/5 veškeré sladké vody Země, možná i nejstarší na Zemi (25 – 30 milionů let), s průzračně čistou vodou, díky níž lze vidět až do čtyřiceti metrů do hloubky, s 1500 až 1800 živočošných druhů a stovkami druhů rostlin, z nichž ¾ jsou endemity, tudíž nežijí nikde jinde na světě. Jediným savcem žijícím v jezeře je tuleň bajkalský, zvany něrpa, typickou rybou je omul, neboli síh bajkalský tažný, který sem údajně už kdysi dorazil po řekách Jeniseji a Angaře ze Severního ledového oceánu.
Co utkvělo Eddemu z této poměrně dobrodružné cesty v paměti? PROTIKLADY výchozího místa výpravy velkoměsta Irkutsku s množstvím soch Leninů, včetně té největší na centrálním náměstí, či Gagarina proti mohutné soše cara Mikuláše na břehu Angary a tamtéž i dobyvatele Sibiře Kozáka Jermaka. Dále ZLATEM OPLÝVAJÍCÍ kostely s množstvím i zpívajících mladých lidí, dalších pokorně se modlících, ikony, vůně kadidla, popové, obrazy, dál přes dva tisíce kilometrů jízdy v MARŠRUTKÁCH, což jsou dodávková auta se sedadly, obvykle dvanáctimístná, které je možno si telefonicky objednat či na ně mávnout u silnice, či na stanovišti počkat až se naplní příslušný počet lidí, jedoucích do stejného cíle, jejichž cena není vysoká, ale u některých vykuků nutno smlouvat, jezdící na krátké vzdálenosti, ale jindy i více než 200 či 300 km po různorodých silnicích s asfaltem, ale i jiných připomínající tankodrom, protože veřejná doprava na Sibiři je normální jen ve velkých městech a jinde se používají kromě občasných autobusů či taxíků právě maršrutky.
Lidová tržnice v Irkutsku, kde se prodává leccos, zelenina, květiny, další potraviny, výrobky lidových řezbářů, ale co nejvíc – šišky nebo už vyloupaná semena borovic - SIBIŘSKÝCH LIMB – ty prý dodávají energii. ALKOHOL na veřejnosti se (stejně jako v USA) netrpí, mladík popíjející v tramvaji pivo z láhve, ji má zabalenou v papírovém pytlíku a pak už se to takto možná i pít může. Visací ZÁMKY různě zavěšené kdekoliv nejsou specialitou Irkutsku, mají je i v Paříži nebo v Děčíně v severních Čechách, na zábradlí jednoho z mostů je přezámkováno, jsou zde desítky, možná stovky ZÁMEČKů, které sem přinesou zamilovaní, zamknou si tu zde svou lásku a zahodí klíč, věří, že to pomáhá. KLÁŠTER ZNAMENSKÉ na okraji města Irkutsku je stejně jako ty předešlé plný zlata, ikon, táhlých zpěvů, popů, starých i mladých lidí a má zajímavou historii, vznikl totiž tak, že manželka jednoho z moskevských vyhnanců na Sibiř, neopustila svého muže, vydala se do Irkutska za ním a založila zde klášter – zajímavá je i socha stojící před ním, která je věnována jednomu z vůdců „bílých“ za občanské války Alexandru Vasiljeviči KOLČAKOVI, který byl i významným vojákem už v rusko-japonské válce r. 1904, pobýval v USA i v Británii, byl v Omsku šéfem autonomní vlády Sibiře, poté se jmenoval „vládcem celého Ruska“, nebyl ale úspěšným politikem, byl až diktátorem, nechal vykonat až sto tisíc trestů smrti nad sympatizanty s komunisty, měl vyčerpanou armádu, znepřátelil si možné potenciální spojence mj. i československé legie, byl politickou komisí „rudých“ odsouzen k smrti, zastřelen r. 1920 a právě jeho pomník před klášterem Znamenské je zajímavý tím, že před jeho postavou se (možná aby to bylo vyvážené) se sklání z jedné straně bělogvardějec a z druhé rudoarmějec.
Vůbec s těmi dějinami to ještě v celém Rusku nemají plně vyřešené – mnohde jsou v jedné kupě Lenin, carové, rudoarmějci, „bílí“, objevitel Sibiře, ale předtím bandita, pro jiné objevitel, Jermak a řada podobných z různého hlediska významných postav. Město IRKUTSK netvoří (jak si třeba někdo může myslet) zemljanky či dřevěné sruby ani pláně paneláků sovětské éry, je zde docela slušné centrum, městem projíždějí malé zelené tramvajky, je zde několik vysokých škol a v krásném divadle hrají třeba Othela, na programu jsou kvalitní koncerty vážné hudby – prostě už od dob děkabristů, ti sem byli vyhnáni, je město pokládáno a právem, za vysoce kulturní.
Všude se v Irkutsku staví, malá a nízká zástavba pomalu mizí, což je někdy i škoda a vznikají architektonicky nijak špatné moderní paláce, starý svět pomalu mizí v propadlišti dějin, což dokazuje i trvalá výstavka velkoplošných fotografií historie města na centrálním náměstí, kdy je vidět, jaký velký tady byl dobytčí a KOŇSKÝ TRH (vždyť i u nás byl Václavák kdysi taky koňským trhem – tady ovšem ještě ani ne před sto lety). Kolem tři sta kilometrů projeli Eddie s Rolandem maršrutkou k Bajkalskému jezeru rovinou po silnicích různé kvality, zprvu asfalt, ale pak už štěrk i šotolina a kdo chce nastoupit na první trajekt na ostrov OLCHON, musí být připraven dát lodníkům všimné, což parta s Eddiem neudělala a musela počkat na další.
Hlavní vesnice největšího ostrova Olchon v jezeře se jmenuje CHUŽIR, má hlavní třídu pokrytou pískem a obklopenou dřevěnými chalupami, na nichž, nejen na jedné, se tyčí reklama: Internetcafé, dále několik hospod různé kvality, kostelík a přístav. Na Olchonu takřka vůbec neprší, všude je písek, v němž jsou vedeny i cesty, ale co čert nechtěl, naši cestovatelé se sem dostali zrovna v době, kdy zapršelo – a pořádně, takže místní z toho byli zcela vyjevení a místní řidiči zvyklí túrovat své náklaďáčky i dodávky, málem padali ze strmého pobřeží do jezera, když jim to na sjetých letních gumách začalo na mokrém písku čertovsky klouzat. Hlavní atrakcí jižní části Olchonu je ŠAMANSKÁ SKÁLA a ŠAMANSKÁ JESKYNĚ, kde se údajně a nejen tam, pohybují ŠAMANI – burjatští kouzelníci, kteří uváděli nevědomé obyvatele do atmosféry strachu např. demonstrací svých schopností „pronikat kameny“ . Jejich šéfem byl vládce Olchon, jsou zde i různé buddhistické nápisy a věřícími zavěšované stužky, občas se zde konají i šamanské obřady, dnes snad už jen pro zabavení turistů, najdeme i buddhistické modlitební mlýnky, najdou se ale i ty nejmodernější – věřte, nevěřte – na solární pohon.
Při vstupu na nejsevernější výběžek ostrova Olchonu mys CHOBOJ, k němuž Eddie s partou dojeli po hrůzných cestách, tzv. tankodromech maršrutkou spolu s mexickými studenty moskevské univerzity s jejich ruskou průvodkyní, šoféři v pauze uvařili tradiční polévku z rybích hlav UCHU, k tomu vykouzlili zeleninový salát a silný čaj – to, jak pravil Eddie, tzv. Bodlo. Ostrov Olchon naši borci opustili na škuneru VOLNYJ (Svobodný) a sedm hodin se plavili z Chužiru kolem ostrova, minuli mys Choboj a zamířili k jinému mysu na druhém, východním břehu Bajkalu, s názvem SVATÝ NOS a kolem něj do města při ústí řeky Barguzin, které se jmenuje USŤ BARGUZIN. A co je také zajímavé, údajně NEJČISTŠÍ VODU NA SVĚTĚ nabrali Eddie s Rolandem a dalšími účastníky na škuneru Volnyj do vody spuštěným kbelíkem uprostřed Bajkalského jezera. A pak přistáli v Usť Barguzinu…
