Článek
63/80 BYLO TO JAKO V ROMÁNU FIESTA ERNESTA HEMINGWAYE
Eddie, „hrdina“ tohoto „seriálu“ se nachází v tomto třiašedesátém dílu ve španělském městě Pamplona v provincii Navarra, kde probíhají Slavnosti svatého Fermína (Sanfermines). Je jeden z dnů druhého červencového týdne a právě včera, 6. července v pravé poledne, vyhlásil na malém náměstí v centru města po vzoru olympijských her starosta města oslavy svatého Fermína za zahájené. Do Pamplony jeho výprava přijela v noci, někdy kolem třetí hodiny ranní po dlouhé cestě po španělském severním pobřeží. Oslavy začínají právě dnes po rozednění. Čeká tu epolu se stovkami jiných na jednu z nejslavnějších fiest Sanfermines s tradičním během před rozzuřenými býky uličkami města. Dospává v autobusu, někteří spolucestující si jdou lehnout ještě chvíli do spacáků do parku, kde nocují i další desítky návštěvníků slavnosti. Ale ne dlouho.
Kolem šesté už začíná slavný den. Lidí, mladých i starších, oblečených tradičně do oděvů majících pouze dvě barvy – červenou a bílou, geometrickou řadou přibývá. A i Eddie a jeho spoluputující vyráží do centra města, aby náhodou něco nezmeškali. V ulicích je nepředstavitelný nepořádek. Hromady prázdných lahví, krabic a dalších zbytků po předešlém bujarém večeru v ulicích města. Ale úklidové čety už nastupují. V slavnostní den musí být Pamplona přece v plné parádě. A taky jo. Kolem osmé už to tu je jako ze žurnálu. Občas se sice mihne ještě nějaká unavená postava z večera, ale začínají přicházet ti praví návštěvníci a mezi nimi chlapci a chlapi z celého Španělska, kteří tak jako každý rok si chtějí zasoupeřit s býky bez ohledu na nebezpečí.
„Býci se už valí, zdrhejte“, volá náhle jeden mladý muž a stává se ostražitým. V osm hodin zazněl první signál, že brány byly otevřeny, a vzápětí druhý, který oznamuje, že šest býků doprovázených volky, je na trati. Dostáváme se do ulice, kudy býci poběží. Od domů, aby nebyly poškozeny, je trasa oddělena dřevotřískovými bariérami na masivních trámech. Za nimi se už teď po ránu tísní diváci, další jsou v oknech domů, my se chceme podívat na jednu běžící skupinu a pak hurá do koridy, kde cesta býků končí, a kde jsou na programu další atrakce. Ulicemi Pamplony, sotva dvoutisícového městečka pyšných Basků, proudí postupně tisíce lidí v bílém, s rudou šerpou kolem pasu a červeným šátkem v ruce. Směřují na malé náměstí v centru, či na některou z tribun arény. Začíná slavný devítidenní svátek. Lidé kolem nevázaně slaví, mnozí se dělí o obsah svých vinných žoků se sousedy a své zásoby neustále doplňují v přilehlých krámcích. A mezi těly brzy už nepropadne, jak se říká, ani špendlík.
Starosta z terasy už pronesl magickou formuli, fiesta odstartovala. Běžet celou trať, oněch magických 850 metrů před býky, je nemožné. Stádo je podstatně rychlejší. Dveře domů jsou zavřené, sto osmdesát centimetrů vysoká bariéra byla už včera dokončena. Shromáždili se i policisté a záchranáři. Vně hrazení se lidé tlačí v několika řadách. Napětí vrcholí, diváci se tlačí na záda těch, co přišli první. Brány otevřeny, signál už zazněl, dav se dal do pohybu. Každý se snaží najít svou trasu, nepřekřížit cestu jiným a proboha neupadnout. Pak to přijde. Stádo obrovských býků se řítí kolem. Všichni v panice uhýbají do strany, ti co upadli, si chrání hlavu. Jeden z běžců se ocitá v dosahu býčích rohů, náhončí se snaží býka odlákat a donutit jej běžet správným směrem. První skupinka býků dobíhá za řevu běžců i diváků do arény. Španělé milují býky i koridu. Dostáváme se do arény.
Zde probíhá slavnost a sem skupiny býků dobíhají. Je zde obrovská tlačenice lidí. A na ploše dráždí jednotlivé býky „toreadoři z lidu“, jak by se dali nazvat a po nich přijdou na řadu profesionálové. Na velkoplošné obrazovce lze sledovat živě průběh celé akce. Je to „maso“, tedy jinak tzv. fiesta. Býci se valí, zdrhejte! Původně náboženský svátek patrona baskické provincie Navarra, jehož počátky sahají až do 13. století se proměnil během času v obrovskou oslavu světských požitků. Běh s býky se koná každoročně na počátku července celkem osmkrát a účastní se jej tisíce lidí. Ve svém románu Fiesta mu udělal obrovskou reklamu Ernest Hemingway. Letošní bilance té „Eddiehoí“ pamplonské honičky s býky:
Ještě jeden dodatek, který by ani snad nemusel být. Nějak moc se Eddie o tom ani snad bavit nechtěl. Ale nakonec jo. Když pokoukal s kamarády na běh v ulicích, odebrali se všichni do arény, když říkal všichni, tak všichni. A tam došlo k problémům. Při vstupu do arény byla hlava na hlavě. Eddie stoupal do prvního patra po schodech uprostřed, teprve tam se to rozdvojovalo a mohlo se vejít do hlediště. Eddie cítil na sobě těla těch dalších, i jejich vůni, lépe řečeno pachy. Jednou rukou držel fotoaparát, druhou peněženku, ale na pas zapomněl. A když pak přišli k autobusu, pas nebyl. Co teď? No jet na vyslanectví do Madridu pro náhradní, to nepřicházelo v úvahu. A tak spolu s ostatními projel Francií a Německem bez pasu (ještě, že byla EU, nebo ještě ne? To si dnes už Eddie nepamatuje) až domů a šel si nechat udělat nový. Nakonec aby to nevyznělo nehezky proti domácím obyvatelům provincie Navarra. Eddie připustil, že pas mohl ztratit o den dříve v nejmenších velehorách Evropy se stejným názvem – tedy Europa, kdy těsně před odjezdem u jezera za velkým kamenem, když to na něj přišlo, musel v rychlosti, aby mu náhodou neujeli, vykonat tělesnou potřebu. A třeba ten pas zůstal tam, za tím kamenem – to už se dnes, jak to vlastně s tím cestovním dokladem bylo, nikdo nedozví, že…
