Článek
67/80 NA ZÁVĚR V GALWAY NA GUINNESu A I ZAZPÍVAT SI S HARFOU A BUBÍNKEM
Na dohled od Mohérských útesů (Cliffs of Moher) v západním Irsku leží 45 km od pobřeží Aranské ostrovy (Aran Islands) poseté památkami z předkřesťanské a raně křesťanské doby. Ještě na počátku 18. století zde přežíval poměrně primitivní způsob života a mluvilo se tu výhradně irsky. Jsou to poměrně ploché, ale skalnaté ostrovy s nádhernými útesy asi sto metrů vysoko nad mořskou hladinou. Z přístavu Rossaveal míří dnes Eddie, který naplňuje už delší dobu tento „seriál“ Báječného místa, původně Báječného místa k narození, na úplně poslední baštu původní gaelštiny.
INISH (Inis) MÓR je největší z Aranských ostrovů přináležejících k Irsku kousek od jejího západního pobřeží a na východním konci Atlantského oceánu. Souostroví patří k hrabství Galway a kromě největšího ostrova Inishmóru (tedy Velkého), jej tvoří ještě Inishmaan (Prostřední) a Inisheer (Východní). Mluví se zde anglicky, ale ostrovy jsou jednou z bašt „gaelic“, domorodé původní irštiny. Na Velký ostrov Aranského souostroví vyplula „Eddieho“ skupina z přístavu Rossaveal, vzdáleném necelých 40 km od centra oblasti - města Galway. Plavba rozbouřeným mořem trvala necelé tři čtvrtě hodiny. Nevelká lodička pořádně houpe a vodní tříšť stříká na palubu. Přistává se v přístavu Kilronan (Cill Rónain), ale nebylo to zas tak jednoduché, jak si cestovatelé mysleli, že bude. Následuje za deště a větru na vypůjčeném kolem za 10 euro do prehistorie. Aranské ostrovy (Oileáin Arainn), tvoří před ústím zálivu Galway Bay jakousi bariéru a geologicky jsou pokračováním vápencového masívu Burren. Krajina je na nich kamenitá s malými ostrůvky zeleně. Prehistorické i raně křesťanské stavby jsou stejně jako domky z pozdější doby postavené z kamenů posbíraných na polích a naskládaných na sebe bez použití malty. Stovky kilometrů těchto kamenných zídek, vyrovnaných „na sucho“ způsobem zdánlivě vratkým, pamatují stovky, ba tisíce let. Převládá v nich samozřejmě vápenec.
První cesta na ostrově vede do půjčovny kol, kdy se každý z odloučené části výpravy (ostatní zůstali na centrálním irském ostrově), vybaví za deset euro na den, sobě vhodným bicyklem. Začíná lehce pršet a vzdouvá se vítr. Občas vysvitne slunce, obojí ale neutuchá do večerního odplutí. Nejdříve skupina vyjíždí kilometr na východní vyhlídku, pak otáčí a jede poznávat hlavní taje Velkého ostrova, který je 13 kilometrů dlouhý a maximálně 3 km široký. Míří k masívní kruhové pevnosti Dún Eochla a starému majáku. Automobily tu při těchto vzdálenostech nikdo nepotřebuje, jezdí tu jen několik mikrobusů a kromě kola, lze za mírný poplatek použít i koňskou bryčku. Ostrov protíná jediná asfaltová silnice a mimo ni mnoho prehistorických stezek, které kdosi zaznačil do mapy jako cyklostezky. Na nejvyšším bodě ostrova, kam se jelo nejdřív, aby se dalo porozhlédnout po navštívené lokalitě, se nachází areál Dún Árann, ve kterém je skanzen, napovídající, jak se žilo na ostrově dříve. Dominantou je maják z roku 1818 a signalizační věž z konce 18. století. Obě stavby byly ke svým účelům využívány pouze v krátké době na přelomu století. Blízko je masívní kruhová pevnost Dún Eochla, z doby 500 let př. n. l. a kamenná hrobka o dva a půl tisíce let starší.
Na Inishmoru žije dnes kolem 800 obyvatel. Jejich předkové sem přišli pravděpodobně před 4 000 lety př. n. l. z kontinentální Evropy, hledajíce novou půdu pro svou obživu. Hledíce na drsnou krajinu, jíž se vinou charakteristické kamenné zídky, oddělující jednotlivá, snad, políčka, zdá se neuvěřitelné, že zde nakonec zakotvili. Bludištěm cyklostezek mezi zídkami míří Eddie s kamarády na úchvatné pohledy z útesů. Mezi políčky se dá zabloudit. Na kolech po cestách mezi zídkami v mírném dešti a větru trochu to připadá jako v bludišti, ale nakonec je dominanta ostrova dobyta. Tou je starověká masivní pevnost Dún Aenghus (Aonghasa), ke které dovezou turisty i výletní malé autobusy z přístavu Kilronan. Mýtická stavba pevnosti stojí na okraji strmých útesů spadajících ze stometrové výše přímo k hladině Atlantiku jako němý svědek vyspělosti tehdejší civilizace. Je půlkruhového tvaru a je z ní fantastický rozhled po celém ostrově. Jako tradiční pevnost je složena ze čtyř kamenných valů, a navíc je chráněna obranným útvarem zvaným „chevaux de frise“ – seskupením mnoha ostrých podlouhlých kamenů hustě obklopujících celou pevnost. Úchvatný je pohled z útesů. Někteří z výpravy, nechajíce se kolegy držet za nohy, se naklánějí nad hlubokou propast nad mořskými vlnami, pozorujíce mořské ptáky a vlny narážející do skal. Směrem do nitra ostrova se táhnou tři řady kamenných valů vysokých až pět metrů. Kdo tuto půlkruhovou pevnost postavil, je sporné. Neznámá je i přesná doba jejího vzniku – odhady se pohybují ve velmi širokém rozmezí 500 př. Kr. až 8. století po Kr. Podle staré ságy tu našel před postupujícími Kelty poslední útočiště kdysi mocný kmen Fir Bolg.
Skupina i Eddie se vrací zpět a najednou proti ní jede starý známý český traktor Zetor. Nakonec jich tu našli i více. Zemědělství dnes už není hlavní činností obyvatel ostrova. Tou jsou turismus, chov ovcí a rybolov. A ženy – ty pletou nádherné, ale patřičně drahé, vlněné svetry. Těmi jsou Aranské ostrovy známé. A je možné je i zakoupit. Zajímavé vzory na nich jsou výsledkem práce manželek a dívek rybářů, kteří odplouvali na dlouhou dobu na moře. Každá žena měla svůj vlastní typický vzor. Proto byly aranské svetry tak vyhlášené. Jeden z důvodů rozličnosti vzorů byl také ten, že když loď ztroskotala a těla námořníků se našla až po čase, podle vzoru svetru se poznalo, která žena se stala vdovou. Projíždíme ostrovem, počasí se nemění, Eddie měl, prý, starost, aby na svém půjčeném kole mlaďochům stačil, je propocený, ale šlehaný větrem i deštíkem. Kolem jsou i další kamenné pevnosti, malá obydlí raně křesťankách mnichů, jakási „kamenná iglů“, opuštěné domy, pasoucí se krávy, koně a ovce. Též snad nejmenší kostel na světě, široký na rozpažení a dlouhý dvakrát tolik. Ze zvuků jsou typické řvoucí šumění nárazů vln oceánu na pobřeží, hvízdání větru, křik racků a bečení ovcí. A v místním pubu pak i starou keltskou řečí za zvuku harfy a bubínku zpívané balady o námořnících, na něž marně čekají jejich milé. Vždyť irština se teprve pomalu dostává opět do povědomí lidí, kteří samozřejmě všude mluví anglicky. Teprve od roku 2007 se totiž irský jazyk stal oficiální řečí Evropské unie, teprve před časem vznikl televizní irský program, což je pro někoho možná překvapením. Výprava se vrací z Velkého ostrova na ten ještě větší, do vlastního Irska. Tentokrát do střediska regionu, města Galway. A tam večer spláchnou její účastníci Guinnesem únavu celodenního putování po největším z Aranských ostrovů Inish Móru. Divoká celodenní jízda na kole a ostrovní počasí i na Eddiem, prý, zanechalo stopy, z nichž se asi dva dny vzpamatovával. Ale nelituje, jak říká, toho. Byl to vhled do nádherné divoké přírody pobřeží Atlantiku i syrovosti života původních obyvatel Aranského souostroví. S domácími si nakonec v galwayské hospodě s chutí část výpravy i zazpívala jejich – myslím tedy melodii, slova samozřejmě zatím ne - i naše písně. No, naše…Při slovenské lidové, kterou, se Eddie přiznal, vystřihnul na plný kule: „Sedí sokol na javori,“ se s vytřeštěnýma očima zvedají i někteří z opilců ležících hlavou na barovém pultu a při spirituálu „Petře na druhý pluj břeh (Michael row…),“ zpívá už celá hospoda. Byli jsme najednou jejich. Poznáváme, že syrovost vnějších ostrovů nahrazuje vřelost irských duší i s jejich čtyřlístkem a harfou. A i krásně ryšavá dobře tvarovaná děvčata musí chodit kouřit ven před hospodu – taková jsou dnes tvrdá zdejší pravidla. A dobře tak – v mačkanici před dveřmi, totiž trochu prší, zábava pokračuje. A pak znovu zpět do hučícího lokálu, kde hrají housle, harfa, kytary i bubínek. A zpěváci prezentují svoje táhlé balady… no prostě nádhera.
