Článek
80/100 ALPSKÉ LEDOVCOVÉ JEZERO MIAGE S ODLAMUJÍCÍMI SE KUSY LEDOVCE, KTERÉ S HŘMOTEM PADAJÍ DO JEZERA – JAKO V GRÓNSKU, PRŮSMYK VELKÝ SVATÝ BERNARD
Gran Paradiso (4061 m) je nejvyšší vrchol, čtyř tisícovka, pohoří Grajské Alpy, ležící v Itálii v regionech Valle d´Aosta a Piemonte. Česky Gran Paradiso znamená Velký ráj a nevztahuje se pouze na jediný vrchol, ale jmenuje se tak celé území národního parku. Vrchol je sevřen třemi ledovci a patří mezi nejsnadněji dostupné čtyř tisícovky Alp. Vysokohorské túry klasickými cestami patří mezi nejkrásnější. Jedním z výchozích bodů vstupu do oblasti je malá osada Pont (ve výšce 1960 m. n. m.), která je součástí roztroušené obce Valsavarenche ležící ve stejnojmenném údolí. A tady začíná své putování se skupinou i Eddie, již dlouhodobý „účastník“ tohoto „seriálu“. Volné táboření je zde zakázáno, spaní pod širákem tolerováno. Další typickou obcí, která je odrazovým můstkem k túrám po San Paradiso od východu je Cogne (1534 m) s patnácti sty obyvateli v údolí Valle di Cogne a je jedním ze správních obcí národního parku. Naše výprava, tedy ta s Eddiem, není výpravou horolezců, tedy nemá s sebou cepíny a lana, ale vysokohorské túry, ty jsou jejich koníčkem. Tábor je rozbit v kempu ve městě D´Aosta, ve stejnojmenném údolí. Proti jiným létům, kdy táboří skupina většinou v lůně hor, jsou zde ve svých stanech sevřeni na jedné straně silnicí, vedoucí přes město Valle d ´Aosta do Courmayeru a pak do tunelu pod Mont Blankem do Francie, na druhé straně pak mohutnou hučící ledovcovou řekou Dora Baltea, přitékající právě z oblasti Mt. Blanku. Prašť jako uhoď – kam si postavit stan, blíže k řece, či k silnici, kde je vlastně míň hlučno, je to jedno, nejlépe tak napůl. Ale jelikož jsou Eddie i celá skupina putovníků z hvězdicových túr (každý den se vyjíždí autobusem někam jinam) většinou zcela zchváceni, spí tak i při divoké řece i autostrádě na druhé straně opravdu jako zabití.
Druhý den po příjezdu do Valle d´Aosta se vyjíždí do údolí Valsavarenche, na jehož konci v obci, či samotě, zvané Pont, skupina nastupuje cestu do nitra Národního parku Gran Paradiso. Lákají pohledy na ledovce v čtyřtisícových výškách. A ty se při výstupu objevují stále zřetelněji, ale i pohledy do údolí, odkud sem přišli, jsou úchvatné. Při sestupu do Eaux Rousses míjejí horské osamělé statky se střechami ze sekaných kusů břidlice. Ty mají i střechy domů ve městech. Ve znaku národního parku je kozorožec horský a ten je také jedním z cílů putování. Našli jej, a hned celé stádečko. Ale pouze vysoko na horských svazích nad hranicí lesa. Někteří samci dosahují, a je to vidět, váhy přes 300 kg a mají rohy přes metr dlouhé a vous pod bradou. Byli považováni za mystická zvířata. Dvacetikilometrová trasa z 1960 m nadmořské výšky do 3000 m a sestup na 1666 m končí úspěšně v údolí u autobusu.
Velký svatý Bernard, starý známý průsmyk ve výšce 2474 metrů, přes nějž sice pro chtivé výhledů vede silnice, ale také tunel pod ním, uvítal borce sněhovou letní metelicí a velkou oblačností, ale jen na jeho švýcarské straně. Tedy na té, na níž chovají bernardýny, psy – zachránce. Na jejich krky se teprve později a zřejmě nedopatřením dostal na řadě obrázků či fotografií soudek s rumem (podle známého českého úsloví: „nejlepší přítel člověka a nese ho pes“, že…). Chovná stanice bernardýnů, dva hotely a hospic, kde prý nechají poutníka, který prokazatelně dorazí do průsmyku pěšky, najíst a gratis i vyspat – to je Velký svatý Bernard, jehož dopravní význam vybudováním tunelu pod ním značně poklesl, ale nikoli význam turistický, výletní a návštěvní. Po rozplynutí mlh a utišení větrů, lze pozorovat na obzoru už za slunného dne jasné obrysy horského masívu Gran Paradisa, svítícího svou ledovcovou čepicí.
Courmayer je horské středisko, dříve na konci světa. Tím dříve se myslí před vybudováním tunelu spojujícího Itálii s Francií – tedy právě města Courmayer a Chamonix pod masívem Mont Blancu. Tunel měří 11,6 km a je jedním z nejdelších silničních na světě. Jeho stavba trvala šest let a byl dokončen v roce 1965. Vozidlům pod 50 cm3 a chodcům vstup či vjezd zapovězen. Courmayer má kolem 3000 stálých obyvatel, ale v sezóně, ať zimní či letní, je městem kypícím životem návštěvníků z celého světa. Nad městem ční samozřejmě nejvyšší hora Evropy Mont Blanc (4810 m), k níž se dá vyjet lanovkou či přejet až na druhou stranu do Chamomix, ale také vrchol Mont Chétif (2347 m) se sochou Madonny. Nejdříve lanovkou, pak sedačkou, pak šplháme po svých a jsme u ní, říká Eddie. Poté po vedlejším hřebenu směřujeme k ledovcovému jezeru Miage, kde pozorujeme, jak se odlamují kusy ledovce a s hřmotem padají do jezera. Skoro jako v Grónsku. To vše v údolí nalevo od Courmayeru, ve Val Veny. Další den zatočíme doprava do Val Ferret a opět na sousedních svazích pozorujeme nádherně osvětlený Mont Blanc, Grandes Jorasses a další špice Alp.
Úzkým kaňonem vyjíždíme do městečka Cogne (čti koň) a osady Valnontey pro změnu další den. Odtud 3 km kognmo, tedy koňmo na malém žebřiňáčku, kousek, cca 5 km, do centra pohoří Gran Paradiso. A pak už po svých. Dvacetikilometrová trasa s opakovaným několikasetmetrovým převýšením je úchvatná. Sluncem ozářené ledovce, zurčící vodopády, stezka na skalní římse vysoko nad údolím, kterým před chvílí bylo stoupáno a pak se znovu objevují ta bájná zvířata kozorožci s dlouhými zahnutými rohy, kvůli nimž sem hlavně výprava jela, majestátně se pasoucí na horském pažitu. Pak následuje „pokus o dobytí ledovce Rutor“, jak zní plán. Překonali jsme deset potoků a řek, říká Eddie a u posledního jezírka v borovicovém porostu se cesta značená v mapě, ale pro její obtížnost zrušená, jak bylo jsme zjištěno na turistickém poutači při cestě, jako někde ve městě na uzavřené ulici: „Cesta zrušena!“, ztratila úplně, prostě zrušena. Ledovec dobyt tedy nebyl, zvolen ústup a k místu odjezdu dorazili turisté těsně před setměním.
Údolí Aosta, jež se táhne mezi dominujícími horskými štíty na severozápadních hranicích Itálie mezi masívem Mont Blancu a Grand Paradisem, bylo už za doby Římanů hlavní dopravní cestou přes průsmyk Velký sv. Bernard k Ženevskému jezeru. Pro přístup k tomuto průsmyku na hranicích Itálie a Švýcarska, který nazývali Mons Jovis, mělo pro Římany velký strategický význam současné hlavní město této autonomní oblasti Aosta. Stejný význam měl i přístup k průsmyku Malý sv. Bernard na dnešních hranicích s Francií na druhé straně rozsáhlého údolí. Již římský císař Augustus tu proto postavil roku 25 př. Kr. kolonii Augusta Praetoria pro 3000 vojáků. Po christianizaci se Aosta stala už v 5. stol. biskupským městem, roku 888 připadla království Burgundskému a roku 1025 Savojsku. Proto je dnes v celém údolí znát silný francouzský vliv. Množství středověkých hradů i krásy města obdivují každý rok statisíce turistů. I naše výprava se podívala do starých římských hradeb, zbytku římského divadla i amfiteátru původně pro 20 000 diváků. Nejkrásnějším příkladem burgundské architektury a sochařství na jižní straně Alp pak byla arkádová křížová chodba svatých Pietra a Orso, stavba zahájená řádem augustiniánů. Nejpůsobivější je, jak zjistil i Eddie a jeho kolegové, ale vstupní brána do města Aosta na východě, zvaná Porta Praetoria a Vítězný oblouk. A těmito branami Severočeši z krásného údolí Aosty a horské skupiny Gran Paradisa odjížděli nasyceni mimořádnými dojmy z této oblasti už domů.
