Článek
87/100 A TAKY NA NEJVYŠŠÍ HORU POLSKA – RYSY (2499 M., SLOVENSKÁ ČÁST 2503 M.)
Jsme na Slovensku - pod Tatrami, říká náš průvodce Eddie. Tedy Vysokými. Nízké i Západní, tedy hlavně Roháče, máme prochozené, no a tady ve Vysokých už jsme také leccos zdolali. Teď jsme dostali chuť na bývalou československou hraniční horu, která je i nejvyšší horou Polska – Rysy (2499 m, ale slovenská její část 2503 m). Dalším záměrem je – a to asi uděláme dřív - projít ne zrovna nejlehčí túru z Hrebienku nad Tatranskou Lomnicou přes Zamkovského chatu Malou studenou dolinou na chatu Téryho a vylézt a překonat Priečné sedlo s následným sestupem na Zbojnickou chatu a Velkou studenou dolinou se vrátit „do civilizace“. Nu uvidíme, jak to půjde. Den první: Z našeho bydlení v Tatranské Lomnici vyjíždíme pozemní lanovkou na známý Hrebienok. Odtud stoupáme po červené turistické značce podél Studeného potoka i napříč kolem vodopádů k ústí Malé studené doliny na Zamkovského chatu. Proč Zamkovského? V letech 1942 až 1943 ji totiž založil jako své bydliště horolezec a horský vůdce Štefan Zamkovský. Během druhé světové války sloužila chata jako útočiště partyzánů, Židů a politických vězňů. Po znárodnění v roce 1948 musel Zamkovský chatu opustit kvůli svému obvinění komunistické vlády, že byl přisluhovačem kapitalismu. A chata následně dostala nové jméno – Chata kpt. Nálepku, byť s touto osobností neměla nic společného. Po změně režimu po Sametové revoluci byla pak po restituci v roce 1992 navrácena Zamkovského potomkům.
Dáváme si zde malé občerstvení – a pokračujeme „do hory“. Teď už po zelené turistické značce. Vycházíme do necelých pět kilometrů dlouhé Malé studené doliny. Má typickou alpinskou vegetaci. Místy nás míjí vysokohorští nosiči – tzv. „šerpové“ s řádným nákladem na zádech (i přes 100 kg), kteří slušným tempem (za docela dobrou mzdu, ale nezávidím jim) „to valí“ nahoru na dnes druhou nejvýše položenou pro turisty fungující vysokohorskou tatranskou chatu - Téryho. Mírným stoupáním se dostáváme až po Velký hang pod Prostředním hrotem, kde se stoupání zvyšuje a my pokračujeme až k Téryho chatě. Tady se nachází také pět Spišských ples. Téryho chata leží v nadmořské výšce 2015 metrů. Byla postavena už roku 1899 z prostředků Uherského karpatského spolku (kdo to z mlaďochů neví: Slovensko pod názvem Horní Uhry, maďarsky Félvidék, patřilo dost dlouho, cca 300 let – až do roku 1918, kdy se stalo součástí Československa, Maďarsku) na popud Edmunda Téryho, lékaře a horolezce z Banské Štiavnice, který se zasloužil o rozvoj turismu na Slovensku. Zrekonstruována byla roku 1984. Posedíme u jednoho z jezírek (ples) a chystáme se na to dnes hlavní – průchod Priečným sedlem, které je teď v nadmořské výšce 2352 metrů vysoko nad námi. Jak jsme si přečetli v turistickém průvodci, jeho přechod je „atraktivní velmi těžká túra, jež je zejména technicky náročná. Horní část je zajištěna dlouhými řetězy“. Dříve byl „provoz“ sedlem jen jednosměrný, dnes je možno procházet oběma směry. Od chaty vede mezi Spišskými plesy „chodník“ značený společně zeleně i žlutě, rozdělí se až v závěru doliny. Tam pokračuje zelená značka doprava do sedla Sedielko (2376 m), my se dáváme po žluté doleva. Přibližně po čtvrt hodině přijdeme ke spodnímu konci řetězů a dále postupujeme s nejvyšší opatrností, protože závěrečný výstup je v několika místech velmi exponovaný.
Vzpomínám si, říká Eddie, že jsem tu byl před lety s výpravou mládeže, tedy dětí ze školy, na jednom z našich letních puťáků, které jsem s kamarádem Jardou každoročně organizoval. Tenkrát, i když ty „naše“ děti byly zdatné a trénované, jsme došli pod Sedlo a chtěli stoupat vzhůru. To ještě byl „provoz“ „úředně“ jednosměrný, tím naším směrem. Proti nám se valily špatným směrem tlupy východních Němců. A jiní, také z NDR, co chtěli nahoru, to nevydrželi a jali se stoupat po skále mimo trasu. No a najednou se to stalo – dvojice, muž a žena, se nahoře utrhli a po skále se „valili“ dolů. Hned na to byla ve vzduchu helikoptéra, záchranáři muže, ten měl nejspíš zlomenou nohu, cpali do vrtulníku, jeho žena se bojovně bránila – mnoho se jí nestalo, a tak platit výjezd Horské služby se jí nechtělo, no a my s dětmi jsme to otočili zpět – a bylo to nejspíš to nejlepší, co jsme mohli udělat). Přestože je cesta zajištěna, dáváme dobrý pozor na pevnost skal, volné kameny i na kvalitu upevnění řetězů. Námahu nám nahoře vynahradí krásné výhledy ze sedla na východ - Lomnický štít, Pyšný štít, i na západ - Gerlachovský štít. Z Priečného sedla se ještě kousek spouštíme po řetězech prudkým suťovým svahem a pak už cesta pokračuje mírně z kopce až k Sivým plesům (2013 m) ve Velké Studené dolině. Následuje cesta traverzem Javorového štítu (2417 m) a přes Zbojnickou pláň okolo Starolesnianského (1988 m) a Sesterského plesa až na Zbojníckou chatu. Tady si okamžitě dáváme s chutí dnes již značně vylepšené slovenské pivo (s prominutím v minulém století se např. pivu Šariš říkalo samoser) - myslím, že to dobré dnes byl Topvar, či Zlatý Bažant a po sestupu k Hrebienku si ještě před ním na další – Rainerově chatě, která je údajně nejstarší chatou ve Vysokých Tatrách, zaslouženě dáváme ještě jednoho Smädného mnícha, protože jsme smädní, tedy žízniví, jako on.
Den druhý: Dnes se těšíme na další „lahůdku“. Výstup k chatě Pod Rysmi a od ní na vrchol Rysů. Rysy? Hora v Tatrách ležící na slovensko-polské státní hranici. Má tři vrcholy, dva leží na Slovensku a jeden v Polsku. Nadmořská výška středního a nejvyššího je 2503m, ty leží na Slovensku. A tam my se chystáme. Severozápadní vrchol je nejvyšší horou celého Polska, udává se u něj nadmořská výška 2499 m a zároveň slouží od roku 2000 jako hraniční přechod pro pěší, ovšem jen v letním období. První známý výstup na Rysy se uskutečnil roku 1840. Později - v roce 1899 navštívili Rysy světoznámí vědci manželé Marie Curie Sklodowská a Pierre Curiea v roce 1913 i vůdce ruského proletariátu Vladimir Iljič Lenin, na jehož počest se tu kdysi konaly masové výstupy na Rysy. Připomenout by je mohly, trochu ironicky, dvě Eddieho fotografie z míst pod vrcholem s názvem: „stopy V. I. L.“ a „Tady seděl“… Ty stopy jsou rudé – krvavé a otištěný na balvanu rudý zadek taktéž.
Na úbočí Rysů se na slovenské straně v nadmořské výšce 2250 metrů nachází známáChata pod Rysy, (slovensky Chata pod Rysmi, polsky Chata pod Rysami), nejvýše položená horská chata na Slovensku. Byla postavena v roce 1932 jako přízemní objekt, v roce 1977 zvýšena o jedno patro. Chata je v provozu pouze v letní sezóně (od 15. 6. do 31.10.) Nabízí občerstvení a nouzové ubytování pro 14 lidí. Vzhledem k nebezpečí sněhových i kamenných lavin se uvažuje již několik let o přesunutí chaty do výše položeného místa, zatím však není pro přesun dostatek finančních prostředků. Střední vrchol je nejvyšším v Tatrách, který je volně přístupný bez horského vůdce. Tatranskou železničkou jsme dojeli do stanice Popradské pleso. K němu jsme pak vzápětí zhruba za hodinu i vystoupali. Výstup dál na Rysy je možný od rozcestí nad Popradským plesem. A odtud jsme také my vzhůru „do hory“ vyrazili. Po modré turistické značce cca půl hodiny Mengusovskou dolinouk rozcestí nad Žabím potokem a pak dále už slušným „krpálem“ asi tak dvě a půl hodiny po červené, která pokračuje právě přes Rysy dále do Polska, k chatě Pod Rysmi. Ve Vysokých Tatrách je to nejvýše položená chata. Nachází se ve výšce 2250 m n. m. pod sedlem Váha (2337 m n. m.) v jedné z kotlin Mengušovské doliny. S myšlenkou postavit chatu pod Rysy se pracovalo již koncem 19. století, avšak z technických a finančních důvodů se se stavbou započalo až ve třicátých letech 20. století. Chatu postavil v roce 1933 Klub československých turistů a lyžařů. Původní chata zahrnovala pouze jídelnu a kuchyni. V roce 1947 a 1954 byla zasažena lavinami, které chatu značně poškodily. V roce 1977 prošla chata rekonstrukcí, během níž bylo přistavěno jedno patro. V letech 2000 a 2001 byla chata znovu zasažena silnými lavinami z Ťažkého štítu, které chatu silně poškodily, a chata začala fungovat na improvizovaný provoz. V roce 2010 bylo započato s rekonstrukcí dosavadní chaty. Od roku 2014 je znovu v plném provozu. Chata pod Rysmi je využívaná turisty a horolezci. Pro turistiku je strategicky položená pod závěrečným stoupáním ze slovenské strany na oblíbený vrchol Rysy a zároveň se sem lze dostat z polské strany od Mořského oka po turistické značce přes vrchol. Horolezci mají na výběr množství letních i zimních výstupů v okolí. Nejpopulárnější výstupy vedou na Žabí kôň, Volia veža, Galerii Ganku a Vysokou.
Dostáváme se cestou vyrubanou ve skále na chatu Pod Rysmi. Za ní už i teď v létě vede trasa k vrcholu sněhem. Nahoře na špici nejsme sami, ale že by tu byl velký nával, se říci nedá. Směrem na sever, do Polska, je mlha. Nebo jsou to jen nízko se „potulující“ oblaka? Posedíme, občas se obzor otevře, díváme se do Polska i zpět do slovenské Mengušovské doliny, svlažíme hrdlo z přineseného pití a otáčíme se k sestupu. Abychom taky uvolnili vrchol pro další zájemce. Sestupujeme po červené značce dolů k rozcestí nad Žabím potokem stejnou trasou zhruba stejnou dobu, jako trval výstup. A pak dolů Mengušovskou dolinou nad Popradské pleso. U plesa zastavujeme ve zdejší krásně chatě a rozhodujeme se, zda se vrátíme, odkud jsme vyšli, tedy ze stanice električky Popradské pleso, nebo půjdeme na dominantu mezi zdejšími jezery na Štrbské. Vítězí druhá varianta – podle odpovědi na otázku: Už jsi byl na Mysliveckém plese? Odpověď: Ne, já chodím na Štrbské. A taky jo, jdeme tam. Vždyť je tam hospoda, ta na stanici Popradské pleso není, a navíc konečná stanice Tatranské železnice. Mašina nám nemůže ujet, bude tam při nejhorším stát. A znovu taky jo. Čas na občerstvení, čas na pozorování přírody a pak elektrickým vláčkem zpět do naší základny v Tatranské Lomnici…
