Článek
8/60 SEVERNÍ VÍTR JE KRUTÝ…
Severní vítr je krutý, se zpívá v jedné trampské písničce. A taky jo. Ale Pražák z Královských Vinohrad Eddie, o němž se tady už v osmém díle pokračování zmiňuju a který má sice stejné jméno, jako jsem si dal já pseudonym, kterého všichni litovali, že musí zůstat na českém severu, na ten sever nedal ale později nikdy nikde dopustit. Věděl, že ho matka chtěla mít pod dohledem, vždyť do Ústí nad Labem odešel a to mu nebylo ještě osmnáct, ale sedmnáct, jezdila na ústeckou Fakultu, tenkrát ještě institut, aby ho pustili zpět do Prahy, měla snad domluveno, že ho tam po přestupu vezmou, ale děkan fakulty, tenkrát ještě Institutu, jí ukázal jakýsi úřední papír, kde na přihlášce bylo podepsáno, že až Eddie dostuduje, pokud se mu to v Ústí podaří, tak pak zde taky na severu – v tzv. pohraničí (i dnes v Mladé frontě Dnes, kde mají svou rubriku jednotliví šéfové krajských redakcí a ten ústecký tam má nadpis: Od hranic) - zůstane i učit – tedy tam, kam jej pošle stát. A tak se i stalo. Eddie vždy jen pokyvoval, když jej litovali, jaké je na severu hrozné ovzduší - a taky asi bylo, jací jsou tu hrozní lidé - a taky možná někteří byli, ale on věděl své: takové okolí města jako zde v Oustí, řeka, koupaliště, termální prameny, České středohoří, Krušné hory, Tiské stěny, Českosaské Švýcarsko, městskou hromadnou dopravou na legitku za půl hodiny v lyžařské stopě, dva tisíce korun tzv. pohřebného za špatné ovzduší každý rok a všude blízko, ne jako v Praze hodinu na hřiště na Spartu a tak podobně, a tak zde zdomácněl.
A později sem z překrásných jižních Čech, tedy jednoho z jejich úchvatných měst, zatáhl i ženu Lenu. Myslela na něj i stará teta Mařka, dobrý duch rodiny. I když měla důchod jen několik stovek korun, poslala mu občas i dopis, ve kterém byla třeba vložena papírová padesátikoruna a k tomu její nevypsanou rukou švadleny, ale výborné, s překrásným výučním listem z c. k. rakousko-uherské Vídně a taky z Prahy ze Společenství krejčích Novoměstských – ještě ho má Eddie doma schovaný -, bylo připsáno: „Posílám Ti něco na přilepšenou, kup si půl vejražky a máslo, uzeninou se nezasytíš, ten dopis nenech v kapse, spal jej, aby jej mamá u Tebe nenašla!“ Ano, ještě jej má schovaný, i s tou obálkou, popsanou perem namáčeným starou ženou do lahvičky inkoustu.
Na vysoké škole v Ústí se děly věci. Vznikla tu školní kapela Kunětický lid – nikdo neví proč se tak jmenovala, ale bylo to něco jako v historii uváděná Kultura lidu únětického, v níž hrála renesanční osobnost Éda, jehož babička byla prý ruská kněžna a který se narodil údajně ve vlaku z Ruska do Prahy, takže se nevědělo, zda má národnost českou, či ruskou. Bylo to prý někde kolem Čierne při Čope na hranicích. Éda hrál na všecko, ale nejlíp na piáno a kytaru. S basou se v rohu kroutil Mult, který si později vystudoval ještě v Praze na UK psychologii a nakonec skončil jako vězeňský psycholog ve věznici v Litoměřicích. Na piano pařil Vlasta, otec dnešního herce, nedávné moderátorské hvězdy televizní stanice Prima a frontmana hudební skupiny Lokomotiva. A až mrazilo v podbřišku, když začal troubit na svou trubku Paroh. No a řada dalších. To byly tehdy hudební orgie par excelence. Jako někde v jižním New Orleans, jen černoši zde chyběli, nepočítaje ty, jim s prominutím trochu podobné, z Předlic. No těch tam tedy taky ještě ale tak moc nebylo, než přibyli ze Slovenska. Na muziku chodila děvčata a ráda a pořád. A hoši taky. A rádi. Kvůli té muzice, někteří ale i kvůli těm děvčatům. Vždyť se to vzájemně nevylučovalo, že. O tyto, tedy ženské, se ale Eddie moc nestaral, nebylo času. Ale když se náhodou někde mezi nimi přinachomýtl, tak dokázal ze sebe vypotit i něco z poezie. Např. Seifertovu krátkou báseň s názvem Dnes naposled, (nebo se to jmenovalo Cirkus? – teď nevím), která zněla asi takto, jak si ji dodnes pamatuje. A jim se to líbilo.
„Dnes slavný polykač ohně Džon,
v náručí sevřel malou tanečnici Chloe.
A malá Chloe byla ještě pannou.
Ten večer klaun Pom před cirkem,
vypustil obecenstvu na uvítanou
veliký balon: DNES NAPOSLED“.
Dobrý, ne? Alespoň to tenkrát ty krásný holky říkaly… Poezie, to bylo něco…
S partou všichni chodili do hospody na Pražačku, Ke krvavé hnátě, k Rannímu slunci i do Družby a odtud se jednou Džordžíno plazil, snad se vsadil nebo co, záhonem tulipánů středem parku až k soše Rudoarmějce, kterou nějací volové pak po příchodu vojsk v osmašedesátém odstřelili a dlouho se to vyšetřovalo, ale nevyšetřilo. Vůbec v parku to také bylo něco. Nejdřív Eddie bydlel na koleji, pak ale v podnájmu u Veselých ve druhém patře přímo nad parkem. A když tam přišla za ním celá parta a už byteček, tedy vlastně jen pokoj, začal praskat ve švech, navrhl, je nás tu moc, jdeme si zahrát do parku na schovku. Tak jo, bylo ale kolem půlnoci. A on, aby jej nikdo nepoznal, si půjčil od jedný holky boty na podpatcích a šusťák. A jak tak stojí skrytý za kašnou, jdou kolem dva policajti. A k němu. Co zde děláte, se ptají ? Nebudete mi to věřit, ale hrajeme na schovávanou, odpověděl. A víte co, pikola je tam u toho stromu, že mne tam doprovodíte. Všichni byli schovaní za lavičkami, průser na obzoru, někdo za stromy a Eddie veden policajty ke stromu uprostřed u kašny se jim najednou vytrhl a zvolal – deset dvacet třicet Venca. I ti muži zákona z toho měli jundu. Hrát na schovku ale nechtěli. Zajímavé a nečekané v té tehdejší totalitní době. Asi nějaká výjimka, nebo náhoda.
O víkendech jezdil Eddie domů, k rodičům do Prahy. A pomalu, ale stále více, lnul k městu na Labi, kde trávil čím dál více svého času, a kde se mu začalo ku překvapení těch, co to tam neznali, více a více líbit. K rodičům jezdil většinou osobákem a zpět do Ústí také. Pro dnešní náctileté majitele automobilů, či používající Vindobonu či Pendolino, nemyslitelné. A to některé vlaky Praha – Ústí nad Labem končily z obou směrů v Roudnici a tam se přestupovalo na další. Takže do severočeské metropole se dostával tak kolem půlnoci. A tak, většinou za nočního klidu, ale za zvuků přejížděných pražců, vznikaly Eddieho první, je li možno říci, jakoby básnické pokusy. Ku příkladu tyto dva a pak i další. Uveďme je:
ZA CHVÍLI BUDU DOMA….
Černá noc,
věčně stojící vlak,
za chvíli budu doma.
Nechtěl bych tam už žít stále,
přesto se k rodičům vracím,
je to zvyk trochu
hlavně však teplo domova,
které mne přitahuje,
na nějž se těším,
a které se nedá vypodobnit,
i když za pár dnů zase budu odjet chtít,
ale pokud možné to bude,
vždy se zas vracet.
(v únoru na trati Ústí n/L – Praha někde u Kralup)
Když jsme u Eddieho krásného podnájmu, v němž mohl vstávat kolem půl osmé a před osmou být už vedle, tedy o blok domů výše, v práci, tedy ve škole za rohem, nezapomenutelná byla první návštěva v něm, pro jeho budoucí ženu Lenu. Ta se přijela poprvé podívat na krutý sever, zavítala i do jeho budoáru, z něhož spolubydlícího podnájemníka Artura – bydleli tam vždycky, a to v různé sestavě, dva – byl to tzv. penzion pro svobodné pány, že - včas vyexpedoval. Zašla i na WC, které bylo v jedné místnosti s koupelnou, jako je dnes už v normálních moderních bytech zvykem. Teprve zvedajíce se z prkénka uviděla a zděsila se, že vana není prázdná. Vtom uslyšela slovo pardón a hned poté se široký pan bytný s dosti chlupatým hrudníkem ponořil pod hladinu. A vydržel tam do té doby, asi byl někdy u potápěčů, než vstala, upravila se a odešla. Byla z toho trochu nesvá a na tuto scénku už pak nikdy nezapomněla. Ale rozchodila to. Na toaletu zde poté chodila co nejméně a když, tak se ostražitě rozhlížela, klepala, nebo je-li čistý vzduch zjišťoval jako předvoj Eddie. Není někdo ve vaně? Nebo dokonce pod hladinou? To vše už bylo poté, co se vztah Eddieho k jeho pražskému dívčímu objevu trochu stabilizoval. Před tím, a tak to přece v lásce, promiňte, bývá, byly pochyby. O sobě, o vztahu, o tom, že by se mohlo něco změnit. K lepšímu? K horšímu? No prostě čas chvílí nejistoty. O tom později. A tak to asi má být. Nikdy nemít něco příliš jisté. To pak svádí k nadměrné bezstarostnosti. A tak tedy vznikl tehdy zase jeden z pokusů Eddieho o tehdejší mladickou poezii:
TEĎS PŘIŠLA TY….
Byl už jsem hodně dlouho sám,
teďs přišla Ty a já se nějak bál,
abys mne nevytrhla z mého života spánku,
do něhož potom bych hloubějc upadal.
Na otázku mám Tě rád? Neumím odpovědět sobě.
Vím jen že jsi mi stále blíž a víc Tě potřebuji,
žes to Ty kdo přišel a pomohl mi,
když flegmaticky život nějak začal brát jsem
a já se probral (navždy?) z šedi, spádu všedních věcí,
sobectví, letu životem, úvah o jeho smyslu
a taky o smrti.
Já chci Ti nějak vztah svůj ukázat
a chybou je, že vlastně nevím jak
a čeká-li někdo, že řádky tyto odpovědí mají býti,
pak mýlí se,
vím jen, že kus svého já
musím především Ti dát….
(červen o dva roky později, Praha)
