Článek
11/60 SAMOTNÁ SPARTA NA KASÁRENSKÉM DVOŘE V KARLÍNĚ…
Již po jedenácté je zde řeč o životních peripetiích a zajímavostech týkajících se Eddieho, který z matičky Prahy na divoký český Sever se vydal. Skončila vysoká škola, čekal nástup na povinnou základní vojenskou službu. Spolužáci z vejšky šli na promoci, Eddie na vojnu, s tím, že diplomku obhájí v jejím průběhu. Jak to vlastně bylo možné? Bez toho, když sice na vysoké škole absolvoval tzv. Vojenskou katedru, byl pak na vojně tzv. absolventem s možností získat důstojnické hodnosti a jen rok, ale školu před nástupem na vojnu vlastně dokončil nebo nedokončil? Dokončil, dostudoval, státnice složil, ale diplomku musel ještě dopracovat. Vojenskou katedru absolvoval, také několik soustředění, z nich „nejvydařenější“ bylo to na letišti v Hradčanech u Mimoně, jak již bylo uvedeno v jednom z minulých dílů, a tak mu přišel povolávací rozkaz. Jemu Pražákovi z Královských Vinohrad kupodivu do stejně pražského Karlína. Budiž. Vyfasoval mundůr – tedy uniformu, pistoli, mantl – jak se říkalo dlouhému zimnímu kabátu, hodnost četaře absolventa a s kamarádem Džordžínem hned na začátku byli zařazeni jako, neví ani proč, tělovýchovní odborníci do přijímače vojáčků ve vesnici u Prahy. Uhříněves bylo její jméno. Tam to ale bylo „maso“, i když ne pro ně. Svobodník Žbudák a desátník Kyselčica tam honili na buzerplacu bažanty, a to ještě šlo. Ale pak v protichemických maskách, v nichž se ne nejlépe dýchalo, museli ti mlaďoši, někteří i jaksi neduživí, přes louku a přes potok, tam a zpátky a zase tam a zpátky, asi třicetkrát. Slabí odpadávali jako mouchy, silní a trénovaní to brali s humorem. A některé to i bavilo. A když ani po sebevětším řevu a tempu nechtěli tito borci ukázat svou slabost, Kyselčica se Žbudákem na ně skočili a namočili jim „rypáky“, jak pak hrdě poznamenali, do potočního bahna. Aby teda viděli ti nováčkové hned na začátku, kdo je tady pánem. Trochu to Eddie s Džordžínem chtěli jako vyšší šarže, ale stejní bažanti jako ti, co tam běhali, zmírnit utrpení těch slabých a neduživých, ale nebylo to akceptováno. „Taky jsme takhle trpěli jako bažanti, a tak to na vojně chodí odjakživa a chodit bude dál,“ zhodnotili to okamžitě a rázně K plus Žet.
Cimru (kde bydleli) měli v Karlíně, ale do „zaměstnání“ je vozili zeleným autobusem, a později už jezdili za třicet halířů tramvají, k tanku na Smíchov na velitelství protivzdušné obrany státu. Tam sídlili ti v modrých – šlechtických uniformách v čele s generálem PVOS Kamenickým a náčelníkem štábu plukovníkem Marušákem a řadou docela normálních důstojníků, kteří hráli i v pracovní době kulečník, a především se měli starat o ochranu našeho vzdušného prostoru před imperialistickými letadly. Eddieho nadřízený byl tzv. doutníkář, podplukovník, který neustále kouřil habanas a měl i doktorský titul z civilu – tedy doktor historických věd. Ve své doktorské práci totiž dokázal, a to je, ač tomu mnohý nevěří pravda, že bitva na Bílé hoře se vůbec nekonala, že historie o ní mluví zcela zbytečně. Že se stavovská vojska u letohrádku Hvězda na Bílé hoře pouze sešla a poté rozešla a pouze hrstka uvědomělých Moravanů šla do nerovného boje. Z nadšení bránit zem českou nebo pro peníze. Byli to, jak se v historických dokumentech píše, hrdinní Moravané. A odnesli to. Ale píše se o nich v dějinách.
Tady se Eddie (i když byl promovaný geograf) učil jména západoněmeckých pohoří jako Schwarzwald, Schwabische - Bayerische Hochebene, atd. atd., dále podle fotek a modelů americká a německá letadla, lepil fotoschemata, no prostě průzkumník par excelence. Co se povedlo – Eddie byl v kanclu spolu s Džordžínem. A někdy práce zas tak moc nebylo. Tak vždycky jeden šel na brigádu. Nejlepší šolich byl u jakéhosi uměleckého spolku, který prodával sochy, obrazy a tak, a tak nakládali, vozili, ukládali a občas telefonovali do kasáren, jestli je někdo náhodou neshání. Nesháněl. Ovšem i průsery se stávaly. Jednou utekl, asi ho to v armádě už nebavilo, četař Ferjenčík a to přímo ze stráže pečeti – ani Eddie nevěděl vůbec co to bylo, stráž pečeti, ale asi něco důležitého. A to i se samopalem. Hledali ho doma na Slovensku v Humenném, v brdských lesích v okolí Prahy a najednou ho zničehožnic potkal major Vomáčka přímo na Václaváku. Chtěl ho zatknout, ale to neměl dělat, Ferjenčík na něj natáhl ten samopal. Ale rána na štěstí, opravdu na štěstí, nevyšla. Byl tam daný prý špatný úderník. No, Ferjenčík dostal tzv. prokurátora a zavřeli ho, major odměnu a staršina od Eddieho roty byl zavřený taky, že mu dal do služby nefunkční zbraň. Pořádek přece bejt muší, ne? Jen pro zajímavost – celou tuhle brigádu protivzdušné obrany po osmašedesátém roce po příchodu „spřátelených“ armád rozprášili, řadu lidí z ní zavřeli, no prostě prý kontrarevoluce, snad se chtěli jako jedni z mála bránit proti vstupu sovětských a dalších tzv. spřátelených vojsk.
Jednou vjela v Karlíně na kasárenský dvůr západoněmecká televize se svým autem. Vedle kasáren byl totiž autoservis a oni potřebovali něco spravit a spletli si vrata. Dozorčí brány záklaďák je vpustil, dále jim ještě u brány zasalutoval ale pak ho okamžitě zavřeli. Televizní vůz objel kasárenský dvůr a vyjel zase ven, ale průser byl na světě. Co kdyby televizáci z imperialistického západního Německa zjistili a nahlásili to na Západě, jak byla naše tehdejší armáda připravena. Uprostřed kasárenského dvora bloku z dob Marie Terezie bylo hřiště. Kolem něho atletická dráha a uprostřed sportovní plac. Tam se hrál fotbálek, prováděly se ranní rozcvičky, v zimě se to nastříkalo a bruslilo. Docela dobré. A tam se Eddie s Džordžínem rozhodli, že založí házenkářský mančaft. Eddieho jako tzv. absolventa nevzali na rok do Dukly – a že jich bylo: Praha, Cheb, Janovice, Přáslavice, Litoměřice, Radobýl, aj. Rok vojenské služby, to bylo asi na Duklu málo, no a za civilní klub hrát – to mu taky tam hostování nenechali dát. A tak vznikla Dukla 6164 Karlín, aneb Dravci Karlín a vojanští páni je nechali přihlásit do nejnižší pražské soutěže – nějaká čtvrtá třída – to ještě bylo - proti dnešku - manšaftů jako máku. Kdo hrál? No Džordžíno, Eddie a potom čtyři kuchaři a jeden vzpěrač Karas – kulturista. Kuchaři běhali jako diví, Eddie s Džordžínem tomu dali něco chytrého a technického od házené a vzpěrač Karas stál na půli a E plus D jen vždycky zařvali: teď! On se rozběhl a bum – rána jako z děla a mnohdy i gól. Na kasárenský dvůr si pozvali k přáteláku i pražskou Spartu, co hrála ligu, a to bylo slávy. Všechna okna do dvora plná až do druhého patra, kolem hřiště narváno taky, koukala na to i děvčata spojařky a planžetistky, to bylo dost důležité a chlapci hráli jako bohové. Porážka 6:33 ani nebolela. A vojna zdárně ubíhala.
V té čtvrté pražské třídě hráli třeba i v Praze na Smíchově s týmem Slovanu Praha Svoboda, to byla známá tiskárna. A to bylo družstvo hluchoněmých. Řídili to rozhodčí s praporkama, bylo to něco výjimečného. Chlapci z Karlína obdivovali zápal těch lidí a ti nakonec ani nehráli špatně. Akorát někdy při rozhodnutí rozhodčích nestihli zastavit hru, když rozhodčí pískali jako diví, mávali praporky a ono nic.
V karlínských kasárnách měli prý, ale opravdu snad jenom prý, i když nikdo tedy neví, jednu specialitu. Ta skončila, jak později slyšeli, prý těsně před jejich nástupem. Totiž existovalo zde prý společné vězení, tzv. basa, kam se rádi nechávali zavírat spolu chlapci dohromady s děvčaty z roty spojařek. A prý to fungovalo. Ale to Eddie už nezažil. A kdoví, zda to byla pravda, jestli se mazáci nechtěli jen vytahovat. Ale jiné zajímavé věci Eddie a jeho „spolubojovníci“ zde zažili, to ano. Dvakrát v prvním měsíci prezenční služby vyráželi na poplach, dvakrát se vybourali. Poprvé se srazili s jejich osmsetpětkou hned při zatáčení na hlavní ulici za kasárnami – to se tam připletla nějaká stará pragovka, obě auta odlítla vlevo – vpravo a bylo vymalováno. Podruhé v Uhříněvsi, kde jel Eddie na tajné místo – hlídat muniční sklad s vodou naplněnou cisternou a šofér to pral do zatáček tak, že voda nádrž rozpohybovala a skončili (zaplaťpánbů v mělkém), rybníčku ve vsi. No a pak přišla na řadu první noční hlídka na muničáku v Nehvizdech. Mazáci šli za holkama do pole a bažanti, tedy i Eddie, museli hlídat. K ránu jedouce z Brna se chtěl dovnitř proplížit náčelník štábu coby nečekaná kontrola, ale vojín Rambousek nelenil a se svým odjištěným samopalem nechal ve tmě pro něj údajně neznámou osobu do rána sedět na plotě, než se rozednělo – a byl pak povýšen za vzornou strážní službu na svobodníka.
Dnešní chlapci už nemohou na tento úsek života vzpomínat. Základní vojenská služba už před drahným časem skončila, že. A možná, že by to, jak říkají někteří lidé, ale spíš asi ti starší, mladým by se to zas tak moc nelíbilo, dnešním mlaďochům i prospělo, ne? Na vojně byly někdy světové situace. A taky řada výborných, lidí ale i pěkných, jak se říká, s prominutím, sviní. K těm prvním patřil třeba atomový fyzik Farka, absolvent Jaderné fakulty UK nebo ČVUT, teď nevím. Ten prý na zkoušky na vejšce zásadně chodil až v závěru dopoledne jako jeden z posledních a obracel se se slovy k ještě se šprtajícím dívkám: „není problému, který by mi byl neznám“. Tak tenhle atomový fyzik při jednom z mejdanů ve vojenském bufetu – i ten tehdy tady v kasárnách měli – vypadl z okna v prvním patře do vnitřního dvora, propadl plachtou vejtřasky (kdo to neví to byl nákladní automobil V3S) ale na štěstí tak šikovně, že minul i ty dvě nebo tři železné výztuže, co tu plachtu na korbě vozu držely. Měl prostě štěstí.
Absíci to měli přeci jen jednodušší, než ti co byli na vojně na dva roky. Absolventi mohli s lampasáky v zimě na hory do Špindlu, v létě pak na pramičky na Lužnici, jezdili na tělovýchovu hrát fotbal na Barrandov, nebo basket na Smíchov, důstojníci je brali intelektuálně za sobě rovné, což minimálně určitě byli. To ale neplatilo např. při kontrole zbraní, kdy jednou museli naběhnout k náčelníkovi štábu a tam na bílých papírech ležely před nimi položené jejich pistole a vedle nich malé rezavé hromádky. To byla rez z nich. A hned všichni mazali čistit zbraně, ani se nezastavili a pak už pořád a pořád dokola.
