Článek
16/60 PADOUCH NEBO HRDINA – VŠECHNO JEDNA RODINA
Ten nadpis možná přehání. Chtěl jsem ho zjemnit, Eddie by to tak vostře asi nenapsal, původně tam dokonce bylo slovo gauner. Pak jsem si vzpomněl na padoucha. Jiné jemnější slovo jsem tak nějak nenašel. Lotr? Zloděj? Sviňák? Nebo co? To hlavně pro ty, pokud to budou číst, co jim to něco připomíná. I když, jak se vždy píše, podobnost je v příbězích a vyprávěních čistě náhodná. Žádná z postav knihy, příběhu, povídky, fejetonu, či přílohy mailu, vyprávění apod. nemusí být plně reálná. To tak ještě, aby došlo k soudní žalobě, že.
Holt v oněch padesátých, méně už v šedesátých letech, minulého století, kdy byli Eddie a jeho přátelé ještě hodně mladí, byla doba místy hnusná a bezohledná. Byla to zprvu doba vrcholného stalinismu, kdy byli lidé vězněni, mučeni a popravováni jen proto, že nešli v souladu s ideologií, kterou jim naordinovala vládnoucí strana. Nevím jak to bylo s tím třídním bojem, o němž psal Marx, Lenin a další teoretici století minulého i předminulého, asi existoval, a vlastně i existuje. Z jejich děl se později přednášelo na VUMLu, tedy na večerní universitě marxismu leninismu. Tam ale Eddie nechodil, proč taky, že, ale od jednoho z účastníků z práce jednou zaslechl, jak tam prý jeden z přednášejících jednou v euforii zvolal: „Nešahejte mi na F(f)idela!“ To vykřikl tehdy, když někdo z přítomných „studentů“, většinou už pokročilejšího věku, chtěl kritizovat šéfa komunistické Kuby Fidela Castra, hrdiny ze Zátoky sviní, po jeho vítězství, kdy se ujal vlády nad největším (?) karibským ostrovem, za jeho činy proti disidentům. A to si tehdy dovolil, ten kritik ve VUMLu, teda, dost . Ještě k tomu tzv. třídnímu boji. Šlo vůbec o něj, jak tvrdili ideologové té doby? Asi ne, spíš šlo, tak jako vždycky, o kšeft, o prachy, o posty. Ale tím docházelo k naprosté změně osudů lidí.
Osud lze změnit? Samozřejmě, to tenkrát šlo. A jde vždycky. Hlavně hned po tzv. Vítězném Únoru. Na tom nic nezmění ani to, že později, ke stáru aktérů té doby, se hrany antipatií a vzteku po letech obrousily, na to špatné se částečně pozapomnělo, ti žijící, ač tenkrát z jiných vrstev společnosti a s jinými názory, jsou spolu dnes schopni již komunikovat i žít i třeba kšeftovat. To hlavně. Časy se změnily. Možná, že to dnešní mladí nemohou plně pochopit, jak to tehdy bylo, že to nebyla žádná prča, že šlo tehdy o možnost způsobu prožívání dalšího života, zda budu nahoře či dole a někdy i o něj samotný. Zda budu vymetat kanály, jezdit s popelářským vozem, umývat výlohy krámů, pracovat v kotelně, obsluhovat u benzínové pumpy, anebo budu moci pracovat tam, kde se mi líbí a na co jsem stavěný a mám kvalifikaci. Pokud mne ale totiž získat ji studiem k tomu soudruzi připustí. Někdy se jim ani nechtělo.
Rodiče a příbuzné si nevybíráš. I Eddie je měl rozmanité, myslím tedy příbuzné. Po všech stránkách. Sám měl dědu, kterého mockrát neviděl, jak už bylo někdy v prvních kapitolách této „epopeje“, ze smíšeného česko-německého manželství z moravských, tedy přesněji slezských Sudet. Prateta prý byla Němka v krásném lázeňském Baden-Badenu, (nebo univerzitním Heidelbergu?), ale to se jen tak povídalo, nikdy ji samozřejmě neviděl, teta, Eddieho táty sestra se jako manželka československého prvorepublikového generála v Bratislavě poslovenštila. S těmi od jeho budoucí ženy to bylo taky zajímavé. Svatba se teprve chystá, ale můžeme to už předem nastínit, jak to je v místě, odkud pochází budoucí nevěsta a kde se dostane už brzy pod čepec.
V jednom baráku v krásném městě v jižních Čechách, kde bydlely tři sestry se svými muži a jedna z nich měla být jeho budoucí tchýně, se sešly tři naprosto odlišné osobnosti. Tedy ti muži, manželé oněch sester. Domu vládl majitel pan otec Joseph, otec těchto dam, bývalý živnostník, který se po letech dřiny a učení stal před válkou majitelem autodílny, kvůli níž zakoupil i starý rozsáhlý dům s dvorem a dvěma stodolami blízko centra města, kde chtěl úspěšně podnikat. Prostě mít prosperující autodílnu, jednu z prvních v širokém okolí. Auto zde měl vůbec jako první občan této destinace. To první bylo Hanomag na dřevoplyn. Takže prý vždy u lesa narubat dříví a už se spalovalo v kotli a vznikal dřevoplyn, který to auto poháněl. Až pak už přišli různí Fordové, Oplové, tedy auta této věhlasné značky.
Ale přišli v devětatřicátém roce uchvatitelé Němci, vznikl protektorát Böhmen und Mähren, tedy Čechy a Morava, po válce pak zas osvoboditelé Rusové, osvobozující z východu zemi českou. Pak osmačtyřicátý rok a Gottwaldova skoro autokracie a autodílnu, kterou chtěl pan Joseph právě stěhovat do nově získaného starého baráku, mu nastoupivší komunisté v mžiku sebrali. A do velkého domu, připraveného především k provozu super autodílny, se postupně nastěhovaly, neboť jedné zbourali dům u náměstí, kde bydlela, druhé sebrali byt ve statku, kde pobývali, i tři sestry se svými muži.
Jeden z nich sedlák Jáchym a jeho rodina, poté co byl i jeho statek rozkulačen, on poslán k trestným praporům PTP a poté do báně shodou okolností do Jáchymova, odkud si přinesl po těžké práci svalnatou postavu, ale i nemocné plíce, se později stal úspěšným družstevníkem se zájezdy do bratrského Samarkandu v sovětské střední Asii a moc se mu to líbilo. Druhým byl s rodinou mladý bolševik, sice Čech, ale s trochu ruským jménem Sergej, který řídil a prováděl poválečné vyrovnávání se s kapitalisty a mimo jiné rozkulačoval sedláky podobné výše jmenovanému, až se dostal na vedoucí místo mezi místní věrchuškou s doživotní režijkou jak na dráhu, tak na autobus (zůstaly mu nikdo nevěděl proč i po sametové revoluci), protože to dostal tenkrát na starost. No a třetím, kdo se do velkého starého domu nastěhoval, byl mladý právník Theodor s rodinou, který původně vítal na bílém koni na náměstí svého města osvoboditele, později uvažoval jít studovat teologii a stát se farářem, ale kamarádi šli na práva a on tedy taky. Měl štěstí. Těsně po tzv. Vítězném únoru v osmačtyřicátém roce, kdy první zpráva na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy po dostudování zněla, promoce se ruší, nic nebude, právníky starého typu tady dělnická třída nepotřebuje, druhá, nadějná: promoce bude a taky byla. Jen tak tak to Theodor stihnul. Docházelo k otáčení kola dějin. Starý dobrý svět se hroutil a přicházel jiný – s vládou jedné strany, zakotvenou v ústavě.
Pak přišly nějaké pochybné kádrové problémy – snad s příbuzenstvem z minulosti, ale později se zjistilo, že to byl omyl, pracoval nějaký čas na pile, přicházejíce zničený a udřený večer domů ze všeho oblečení, hlavně z onucí, kterými si po vojensku balil do bot nohy, mu padaly piliny, ale pak se etabloval, zjistilo se totiž, že jeho diskriminace není omluvitelná a dojížděl coby právník k soudům po celém regionu, aby se později stal jediným nekomunistickým krajským právním státním zástupcem, především v otázkách obchodního práva, v regionu.
Později si odkoupil od podniku ojetou starou, ale funkční, tatru šestsettrojku, což byl tenkrát vrchol automobilové pýchy u nás. S tou pak vyrazil s manželkou a tchýní k Černému moři, ale za Bukureští v plné rychlosti mu vjel do cesty přímo do jeho ďábelského stroje na rozestavěné dálnici zprava bez rozhlédnutí náklaďák ze stavby. Jeho tchýně, babička Eddieho ženy, vylézala předním oknem auta ven a později pravila, že nejlepším zážitkem pro ni bylo, když se vracela domů letadlem z Bukurešti, což doktora práv Theodora tvrdě naštvalo. Poničená tatrovka šestsettrojka, jejíž dobrá konstrukce českou výpravu zachránila při životě, zůstala zprvu v Rumunsku, doktor práv dojížděl pak k podivným soudům do této východní země, kdy se nedostavil jednou svědek, podruhé obhájce a tak, a tak se proces táhl řadu měsíců. Nakonec proces sice vyhrál, nepojízdný automobil byl naložen na nákladní vlak a vrátil se do Čech a poté spočinul už asi neopravitelný ve stodole, odkud si jej nakonec přece jen odvezl jeden z nadšenců automobilových veteránů, vypulíroval jej a vrátil do světel ramp, jak se říká, a veteránských závodů. Vystudovaný právník JUDr uměl sice německy, francouzsky i rusky, měl klasické vzdělání i s výukou latiny a řečtiny, ale devětaosmdesátý rok přišel pro něj už pozdě. Jeho znalosti a schopnosti už pak zůstaly nevyužity.
Tak taková to byla sestava ve starém domě v jižních Čechách, v jehož štukovaném překrásném reprezentačním pokoji s kachlovými funkčními kamny kdysi dokonce údajně přebýval při cestě z Rakouska do Čech jeden z rakouských místodržitelů, snad i budoucí císař, slavný Ferdinand de Éste. A tam se ocitl později na chvíli i Eddie, obyčejný kluk z Prahy. Důvodem toho byla jeho milá – ta byla totiž odtud. Maličko se příště ale vraťme – zas pro změnu do Prahy. Tam totiž pomalu přicházelo pro tuto generaci to historicky nejslavnější jaro. Jaro roku osmašedesátého se vším všudy.
