Článek
12/60 Původně vinohradský Pražák, teď už ale praktikující Severočech Eddie, který je protagonistou tohoto příběhu, už skončil tady v Seznamu v minulých dílech vysokoškolské studium a je na vojně v Praze. Přímo v karlínských kasárnách, které teď ve více než dvacátém roce nového tisíciletí nemohla armáda zatím prodat a konají se zde na bývalém kasárenském dvoře, který měl Eddie možnost poznat dokonale, různé bohulibé akce.
Ale vraťme se do šedesátých let minulého století. Jednou při důstojnickém basketu, kdy „vysoké“ šarže armády přizvaly ke sportování i mladé „zobáky“ záklaďáky-absolventy", při doskakování pod košem dopadl Eddie špatně na nohu soupeře pod košem a byl tu slušný výron. Večer na rotě si ještě šel zahrát ping-pong, a tak to trochu rozdupal. Ráno vstal z postele a upadl bolestí na podlahu ubikace. A už ho nesli na marodku. Výron jako prase, noha napuchlá, co s ním. K doktorovi, nasadil mu sádru a naordinovali hezky pěkně ležet na marodce. Tam ovšem byli pěkný odborníci, většinou z řad různých řemesel, se zdravotnictvím neměl nikdo nic společného žádný. Po třech dnech lapiduch, to byl tedy ten hlavní ošetřovatel a šéf marodky neboli pokoje nemocných a raněných, se slovy „už se tu válíš dost dlouho bejku, rozchodit,“ hnal z postele. Výron se zvětšil, dali mu novou, větší, sádru a znovu ležba. Po třech dnech byl zřejmě znovu na marodce přebytečný, a tak tedy - ven. To bylo v neděli a službu měli tehdy úplní zdravotničtí nýmandi, hoši ze stavebnictví. Co s tebou, pravili, když mu noha pod sádrou natekla jako pumlíč.
Vzali zahradnický nůž křivák, že mu tu sádru rozříznou. Modlil se, aby neprořízli se sádrou i nohu. Naštěstí ne. Noha byla zhnisaná a už jej vezli - do Ústřední vojenské nemocnice. Tam jej ošetřili a nasadili strašně smrďavou, ale účinnou Višněvského mast. Otrava krve. Dalo se to dohromady, ale musel na nějaký čas na rehabilitaci do vojenské ozdravovny na Slapech. Tam vám bylo nádherně. Hodné a pěkné sestřičky, výborná strava, pohoda, trocha cvičení v posilovně, léčba prací. Léčba prací? Ano, denně tak hodinku řezali dříví, prostě léčba prací. Dodnes Eddieho mrzí, že si neodnesl, co tam našel v márnici na hřbitově. Ve volném čase totiž chodil, kde se dalo a zašel také do hřbitovní márnice. A tam na stěně na opadaném zdivu visel starý trochu opotřebovaný obraz, Kristus na kříži. Byl namalován tou starou metodou na vystupující sloupečky nebo tak něco, takže se na něj dalo dívat ze všech stran a pořád tam byl. A kolem něho rozmístěné důtky, trnová koruna a další mučící nástroje. Eddie to vidí jako dnes – nádhera. Ale nakonec jej tam nechal, možná, že je tam dodnes, bral by to býval jako svatokrádež – možná ho ale ukradl někdo úplně jiný. Ten, co se nebál božího trestu.
Na vojenskou dovolenou se Eddie domluvil, že pojede spolu s Džordžínem. Ale kam? No, řekli si, vojna to platí, je to zadarmo, pojedeme nejdál, kam to jen v republice jde. A taky jo, Stakčín, okres Humenné – to byl nejdražší lístek, snad 99, 80 Kč nebo tak něco. Ale malý zádrhel. Džordžíno nemohl. Najednou jej ustanovili normovačem jídel ve vojenském rekreačním zařízení na Slapech. Nikdo nevěděl proč, byl sice vysokoškolák, ale s jídlem neměl nic společného, maximálně jako strávník ve školní jídelně, či později ve vysokoškolské menze. A začínala zrovna sezóna, bylo léto. A tak se Eddie rozhodl jet na Slovač sám. Dnes si to nedovede vysvětlit proč. A sám. Asi chtěl svou zem důkladně poznat. Píše se zde o vojenské základní službě a cestování. To první mnozí mladí nechápou, co to bylo podle asi většiny z nich za úchylku - povinná vojna. Ano, mnozí tam zblbli, jiní měli problémy, dalším to prospělo. Dnes v době, kdy mladým začíná kariéra (nebo se dají na chlast či na drogy), by to asi už nebylo možné, i když v některých zemích, neboť ta hlavní placená a vysoce odborně připravená armáda má malé počty a moc mlaďochů se zas tam nehrne, uvažují o znovuzavedení. Někteří starší lidé tvrdí, že by to mladým mužům i prospělo. K získání fyzické připravenosti, schopnosti překonávání překážek a trochy sebekázně. Ale to je samozřejmě dnes jen utopie.
Eddie vyráží na Slovensko a to východní. Sice v pasu, který získal, když potřeboval jet do NDR (východního Německa) má natištěno: platí do všech států světa, ale nemůže tam. Tam mohli jen vybraní a prověření, on jen kdyby získal výjezdní doložku (na západ a do světa vůbec se Eddie po změně režimu podíval potom nakonec mnohokrát). Takže teď na východ Československé republiky, tedy na ten Východ ještě trochu zaostalejší (i když má zde, jak známo, a právě tam kam jede Eddie, původ moderní americký umělec Andy Warhol). Tak jako se „normální“ hoši, když mohli, ihned svlékali z vojenské uniformy, tak Eddie tedy ne. Ne jako Junák, jeden jejich „spolubojovník“, který ležel v ÚVNce, tedy ústřední vojenské nemocnici a byvše Pražákem a už ženatý, rád se podíval tramvají domů do Vršovic. V pyžamu, v pantoflích, přehodil přes sebe nějaký kabát, mantl nebo šusťák a hurá na tramvaj. Jednou jej chytil nějaký major, kterému bylo divné, že Junák chce od průvodčího lístek ne za šedesát halířů jako tehdy každý jiný dospělý, ale za třicet jako dítě či voják. A už šel do báně. Tedy až byl vyléčen. A to byl samozřejmě brzo.
Eddie uniformu nesvlékal. Ani na té dovolené. V zelených kopřiváčcích (to byla ani ne vycházková, ale pracovní uniforma) s typickým „teletem“, původně vojenským, později i čundráckým ruksakem se zrzavou kůží a srstí na zádech, vyrazil rychlíkem Vihorlat na východní Slovensko, tedy i k pohoří stejného jména, sám. Nevím proč jej to vlastně napadlo. Ale poznávat svět, to chtěl odjakživa. Vystoupil ve Stakčíně – okres Humenné, rychlík jel až do Medzilaborců a hurá do celkem malého, snad sopečného, pohoří Vihorlat. Nejvýchodnějších tehdy československých hor už skoro na pomezí Československa a Sovětského svazu – dnes je tam Ukrajina. K Mořskému oku, sopečnému jezírku na vrcholu, dřevařskou železnickou pak dolů, potom na Zemplínskou šíravu, tehdy největší vodní nádrž u nás a pak i do Košic, metropole východního Slovenska. Tam jej potkal jakýsi major. A hned prý co to má znamenat? „Ták súdruh, co to máte na zádech, jste voják či čundrák? No, co by, prosím, obojí“, pravil Eddie dost rozmrzele. A bylo po dovolené.
V září měli jít chlapci, a tedy i Eddie domů do civilu. Ale prodloužili jim to, bylo jakési cvičení Vltava, a tak byli zapůjčeni jinému útvaru a „mašírovali“ do jihočeského Tábora na velké armádní cvičení. A tak si tak jednou jde Eddie husitským městem Táborem a tu se přinachomýtne k němu malý mužíček. V civilu. A praví, víte, kdo já jsem? No to ne, kdo, i když mne to vlastně moc nezajímá, co mi je do toho? Jsem major Vonásek, velitel zdejší posádky Tábor a půjdete se mnou. Máte zkrácené kalhoty, ustřiženou kravatu, nepředpisově špičaté boty, rozešitou čepici atd. No, a tak šli. Eddie byl již podporučík absolvent a kdo jej z okolo jdoucích vojáčků salutováním nepozdravil, toho vzal major Vonásek s sebou. No šlo jich tak patnáct – ty ostatní hned někam zašili, Eddieho zavedli k dozorčímu posádky a začalo se sepisovat. Tak mu to Eddie diktuje do psacího stroje – tedy ty jemu vyjevené nedostatky: ustřižená kravata, špičaté boty … „Nechte toho, snad to vidím sám. A odkud vůbec jste?“, ptá se dozorčí. No vždyť to tam máte napsané, útvar 615…“, „chci otevřený název,“ zní odpověď. To nejde, to je přece vojenské tajemství“. Když dlouho naléhal, tak Eddie povídá: „no my jsme tady od generálního štábu“ - to byla pravda, byli tam na to cvičení zapůjčeni od jejich obyčejného útvaru. Dozorčí najednou přestal psát, ztuhnul, vztyčil se a zařval: „Po – po - pod svícnem bývá největší tma a ven!“
Ještě pak Eddie s kolegou popili před táborským divadlem, kam zavezl svého generála, s ruským šoférem - bylo to dva roky před vpádem spřátelených armád roku osmašedesátého, takže v pohodě, několik stakanů vodky a šlo se do civilu. A pak se situace začala už hýbat. Přišel sjezd československých spisovatelů, kde někteří z nich vystoupili s do té doby opovážlivými požadavky o svobodě projevu a tak. Zprávu z tohoto sjezdu s jednotlivými promluvami má Eddie dodnes schovanou. To byl totiž počátek slavného Pražského jara roku osmašedesátého, do něhož ale v tu dobu scházel ještě nějaký ten čas.
