Článek
…Dělá se tam počasí, říká se o nejvyšší hoře, královně Českého středohoří Milešovce, podle níž se počasí dá prý předpovídat, výhled z vrcholu byl zas pro německého přírodovědce Alexandra von Humboldta třetím nejkrásnějším na světě…
Tam se „dělá počasí“ - říká se o nejvyšší hoře Českého středohoří Milešovce (836 m n. m.). Podle ní se prý dá předpovídat počasí. Ne nadarmo zní překlad jejího německého názvu Hromová hora. Je považována za největrnější horu Česka, bezvětří je zde jen osm dní v roce. Nejvyšší rychlost větru byla na Milešovce zaznamenána v lednu 1967, kdy překročila horní hranici registrace přístroje, tj. 50 m/s. Na jejím vrcholu je nejstarší česká meteorologická stanice a vedle ní kamenná rozhledna. Milešovka je už od 17. století nazývána pro svoji výšku, tvar a úctyhodných 350 metrů, kterými převyšuje své okolí, královnou Českého středohoří. A také pro impozantní kruhový výhled z jejího vrcholu, který významný německý přírodovědec a cestovatel Alexander von Humboldt, který se sem pravidelně vracel, nazval třetím nejlepším na světě. Vrchol hory i dnes každoročně pro neopakovatelný výhled z něj přitahuje tisíce turistů. Mají se na co dívat - na krásy Českého středohoří, bájný Říp ve vzdáleném Polabí, ale i na Ještěd, Krkonoše, Krušné hory a Šumavu. A za mimořádných povětrnostních podmínek jsou vidět i tři sta kilometrů vzdálené Alpy. Roku 1951 zde byla zřízena přírodní rezervace.
Milešovka má dobře přístupný vrchol a na něj se dá dostat ze čtyř směrů. Z Kostomlat přes Černčice, ze Žimu přes Bílku s nádhernou moderní kapličkou a z Milešova nebo z Velemína. Já, říká Eddie, už dlouhodobý průvodce tohoto i předešlého „seriálu“, osobně chodím nejraději z Velemína po modré značce (to od železniční stanice Českých drah tratě Lovosice – Teplice, (která ale dnes po dálničním sesuvu z lovosické strany až do Radejčína neexistuje a je nahrazena autobusovou dopravou) a scházím dolů přes Bílku na jinou železniční trať do Bořislavi - Bořislav zastávka -, která vede přímo do Ústí nad Labem nebo na druhou stranu do Teplic v Čechách), když se jede autem, tak nejlépe z Milešova po červené, nebo z Černčic po modré - ta je nejkratší, ale nejstrmější, jinak kvalitní turistická pěší trasa je po červené značce z Ústí nad Labem po vyjetí lanovkou k zámečku Větruše a pak přes Žim a Bílku tedy pěšmo. Na vrchol sice vede i lanovka, ale ta je jen průmyslová pro potřeby observatoře.
Stejně jako celé České středohoří, byla i Milešovka v úhlu zájmu spisovatelů i romantických básníků své doby. Takže jen něco málo něco z historie. Podíváme-li se nostalgicky do minulosti, týden před svou smrtí byl výhledem v listopadu roku 1836 nadšen i K. H. Mácha a na ní oslavili vydání almanachu Máj i mladí básníci mezi nimi Neruda, Heyduk, Sabina a další. Přespali v mechových chatkách a obdivovali nezapomenutelný východ slunce. Jaroslav Vrchlický poté napsal báseň Na Milešovce: „V hor věnci leží český kraj jak pozlacená, stará báj, dech borů temný zazní časem, lesk rosy hraje trávy klasem. Jak z dálky vane lesů dech, to snad je českých srdcí vzdech, a rosa, kam jen noha vkročí, to snad jsou slzy českých očí.“
A ještě citace části popisu výstupu a dojmů z rozhledu z Milešovky, tak jak to napsal v roce 1892 v knize Čechy-Středohoří F. A. Borovský: „Skutečně rozkošná jest však vyhlídka ze vzdušné této výše zvláště za jasných dnů podzimních. Péru našemu nelze vystihnout krás, v něž stápí se udivený zrak, a jak nicotným jeví se odtud veškeré dílo rukou lidských vedle velebné všemocnosti přírody! Nechceme jmenovati vrch po vrchu, všecka města a osady, jež vidíme odtud rozesety mezi žírnými rolemi, svěžími lukami a bujnými lesy, při stříbrných pruzích řek a potoků - vybízíme jen každého: jdi a viz! K východu i západu kupí se lesnaté chlumy až do modravé dálky, kde šedým cimbuřím obzor lemují. Blíže v úvalech zelenají se šťavnaté lučiny, jichž zeleň v dále s temnem lesů v jedno splývá. K severu letí zrak přes nižší lesnaté hřbety až v šedou dáli ku příkré Rudohorské hradbě. Na jih pak černý mohutný Lovoš a ostrý skalnatý Košťálov co přízraky z houštiny zahrad a hájů se vypínají, jihovýchodně pak u Litoměřic stříbrný pás Labe, dalekým obepínaje obloukem žírnou nížinu, ztrácí se v temném lůně hor. Hlouběji k jihu těká oko kolem dvouvěžatého Házmburku, a sune se přes zelený úval Oharky po slunné, zvolna se zvedající pláni Podřipské, by spočinulo na zvonovitém posvátném Řípu, za nímž z par noří se věže Hradčanské a mlhavé obrysy Brdských hor.“
