Článek
…Před 14 lety tomu bylo 400 let od narození významného šlechtice ze severu Čech Kašpara Zdeňka Kaplíře ze Sulevic, jejž ocenil za obranu Vídně před Turky před 340 lety císař Leopold I. Kaplíř tenkrát udělal z vísky Milešov kulturní centrum oblasti…
…Možná na svou minulost trochu zapomínáme. Kdo asi ví, a to nejenom z mladých, že v kryptě kostela v Milešově pod Milešovkou v Ústeckém kraji leží ostatky českého šlechtice Zdeňka Kašpara Kaplíře ze Sulevic, který byl za zásluhy povýšen do stavu říšských hrabat. Proč? Když totiž stotisícová armáda osmanských Turků oblehla 14. června 1683 Vídeň, bránu Evropy, jmenoval císař Leopold I. dvaasedmdesátiletého českého šlechtice Kašpara Zdeňka ze Sulevic hlavním představitelem civilní administrativy Vídně, když vojenským velitelem byl určen hrabě Ernst Rüdiger Starhemberg. Obrana Vídně se tehdy stala klíčovým zájmem celé evropské křesťanské civilizace, postup Turků Evropou už bylo potřeba někde zastavit, ale pomoc přicházela příliš pomalu. Severočeský šlechtic stál při hrůzném obléhání 62 dnů v čele města a jeho zásluha na záchraně Vídně byla obrovská. Převzal totiž i vrchní vojenské velení v době, kdy velitele Starhemberga vyřadilo zranění. Teprve až když 12. září dorazila vojska v čele s andělskými husary polského krále Jana III. Sobieského, byli v bitvě u vrchu Kahlenberg dobyvační Turci na hlavu poraženi.
Za obrovskou zásluhu na záchraně Vídně českého šlechtice Zdeňka Kašpara Kaplíře ze Sulevic císař vyznamenal. Maršálská šerpa a hůl, kterou dostal od císaře Leopolda na počátku prosince 1683, se dnes nacházejí v biskupské rezidenci v Litoměřicích. Uznání mu tehdy vyslovil i polský král Jan III. Sobieski. Pětasedmdesátiletý šlechtic Kaplíř zemřel ve Vídni dne 6. října 1686. A do rodové hrobky, kterou vybudoval v kostele sv. Antonína Paduánského v Milešově, bylo jeho tělo uloženo o čtrnáct dní později 20. října 1686.
Na konci června roku 2010 provedli pracovníci Národního památkového ústavu, územní pracoviště Ústí nad Labem, zaměření a fotodokumentaci hrobky milešovského kostela. V otevřené tumbě, která byla v minulosti vykradena, ležely kosterní ostatky, s největší pravděpodobností patřící Kašparu Zdeňkovi Kaplířovi, jak o tom informovala tisková mluvčí Biskupství litoměřického v tomto roce. Zároveň zde v biskupské rezidenci natáčel štáb České televize záběry tzv. kaplířovských památek - maršálské šerpy, hole a špacírky - do dokumentu nazvaného „Téměř zapomenutý zachránce Vídně, Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic“, odvysílaného roku 2010 na podzim. Kromě natáčení v biskupské rezidenci pořizovali filmaři záběry i na zámku v Milešově a také na zámku v Benešově nad Ploučnicí, kde se nachází olejomalba, jediný zachovalý portrét Kašpara Zdeňka Kaplíře ze Sulevic. Natáčení probíhalo i v kostele sv. Jana Paduánského v Milešově.
V roce 400 let od Kaplířova narození, tedy v roce 2010 odsloužil generální vikář litoměřické diecéze v milešovském kostele mši svatou za účasti rakouského vyslance a ředitele Rakouského kulturního fóra. V Milešově se poté uskutečnila slavnost „Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic - český obránce Vídně“. Uspořádaly ji obec Velemín - Milešov, Biskupství litoměřické, Rakouské kulturní fórum v Praze a vojenské historické regimenty.
Krátce ještě pár slov ke kostelu sv. Antonína Paduánského v Milešově, kde se ostatky tohoto významného Čecha nacházejí: Kostel byl založen roku 1669, postaven asi v létech 1675 - 80 dle návrhu Antonia della Porta nákladem Kašpara Zdeňka Kaplíře. Upraven byl v 18. a 19. století. Stavba je raně barokní, jednolodní, obdélná, s bočními kaplemi. Hlavní průčelí je tříosé - ve střední části se nacházejí obdélný portál s rokokovými dveřmi z roku 1756, ve sloupové edikule se segmentovým štítem je umístěn znak Kašpara Zdeňka Kaplíře. Autorem barokních soch sv. Vojtěcha, Prokopa, Vaclava, Ludmily a Víta je A. Kitzinger.
12. září 2010 se uskutečnila oslava k výročí 400 let Kaplířova narození, již zahájil slavnostní průvod s hudbou vojenských historických regimentů, po němž se uskutečnila slavnostní mše svatá. Oslavy se zúčastnila mezi čestnými hosty i Adrienne hraběnka Korff-schmising-Kerssenbrock, potomek rodu Kaplířů. Po čestné salvě v souvislosti s obnovením tradice kaplířovských oslav v Milešově a dle starého zvyku, představitel města Vídně rozdal dvaašedesát symbolických „zlatých“ mincí dětem. Následoval průvod s hudbou a ukončení oficiální části slavnosti. Odpoledne pak na hřišti v Milešově proběhlo zábavní odpoledne.
Ještě něco málo ze zajímavého a naplněného Kaplířova života: Pocházel z třebívlické větve Kaplířů, jeho děd Kašpar Kaplíř ze Sulevic byl jedním mezi 27 českými pány popravenými za účast ve stavovském odboji po tzv. Bílé hoře v roce 1621 na Staroměstském náměstí v Praze. Mladý Kašpar Zdeněk strávil mládí v exilu, studoval na gymnáziu ve Zhořelci a na univerzitách ve Franeker a Leydenu. Během třicetileté války bojoval ve službách Sasů a Švédů proti Habsburkům. V roce 1641 přestoupil do císařské armády a konvertoval ke katolicismu. Pak válčil deset let v Itálii ve službách španělských Habsburků. Jako čtyřiapadesátiletý zakoupil od svého vzdáleného příbuzného Karla Kaplíře panství Milešov. Přebudoval barokní zámek a v obci založil nový kostel sv. Antonína Paduánského. Ze zapadlé vísky v Českém středohoří vytvořil významné kulturní centrum. Na zámku vybudoval vynikající galerii údajně s obrazy Rafaela, Rubense, Tiziana, přátelil se s Bohuslavem Balbínem, podporoval hudbu a divadlo apod. Postupoval dále i ve své kariéře, v 70. letech 17. století se účastnil války, kterou vedl císař Leopold I. s francouzským králem Ludvíkem XIV. o vliv v Nizozemí, v r. 1674 byl povýšen do hraběcího stavu a v r. 1679 se stal viceprezidentem dvorské válečné rady. Ovšem největší proslulost mu vynesla o čtyři roky později jeho významná účast na vedení obrany Vídně před Turky r. 1683!
Jan Amos Komenský o smrti jeho dědy, tedy Kašpara Kaplíře napsal: „Když ho po vynešeném orteli smrti navštívil kněz Jan Rosacius, přivítal ho očima sic pláčtivýma, ale myslí veselou těmi slovy: Hle, já nebohý stařec, dávno jsem mého milého Pána Boha prosil, aby mi milostiv býti a mne s tímto světem rozloučiti ráčil. Ale nestalo se toho, nebo chtěl Pán Bůh, abych také v své starosti světu za divadlo, jemu pak za slávu byl a pro zastávání slávy a pravdy jeho tu smrt, kteráž (věřím jeho milosti Božské) drahá bude před obličejem jeho, abych podstoupil. Kterážto smrt, ač ovšem před světem bude potupná a ohavná, však před Bohem slavná.“ (…) Když tu něco kněz, jak naděje spasení nezáleží na samé dobře sebe svědomé mysli než obzvláštně na doufání skrze Krista Božímu milosrdenství, promluvil, vedl dále řeč pobožný stařec: „Vzkázala mi včera má strýna, chtěl-li bych u knížete Lichtenšteina milosti hledati, že by mi život byl darován, však tak, abych do smrti vězněn zůstal. Ale já jsem vzkázal, že já jim z takové milosti děkuju. Nebo kdy bych milosti hledal, dal bych se vinen, jako bych něco zlého učinil a té smrti hodně zasloužil; jakož pak nezasloužil jsem. Pověz tedy; že já milosti hledám a hledati budu u Boha, proti němuž jsem v životě svém v mnohém hřešil, proti knížeti pak v ničem. A byť i tak bylo, že bych v vězení živ býti mohl, mně však proměna ta byla by obtížná. Já zajisté jsa již shrbený stařec, dávno již syt jsem života toho. Nebo nemohu ani chuti pokrmu rozeznati, ani nápojem libým se občerstviti. K tomu, sedím-li dlouho, stýská mi se; ležeti těžko, choditi pak hned naprosto, leč od jiných veden jsa aneb na berličkách se odnesa, nemohu. I k čemuž jest mi takový život? A jestližeť já volný tento život tak těžce snáším, i jakž bych snášel vězení? Uchovejž tedy Bůh od svatého mučedlníků tovaryšstva odloučenu býti atd.“ — Historie o těžkých protivenstvích církve české
