Článek
85/100 PO STOPÁCH PORTUGALSKÉHO PRINCE JINDŘICHA MOŘEPLAVCE – NAVIGATORA NA NEZÁPADNĚJŠÍ POLOOSTROVY EVROPY – MYS SV. VINCENTA A CABO DA ROCA
Jsme v Portugalsku, zase už vypráví Eddie (známý z minulých částí tohoto „seriálu“), na nejzápadnějším konci kontinentální Evropy. V plánu máme navštívit mj. místa, na nichž začínalo evropské poznávání jiných kontinentů. Dějiny této země byly vždy formovány oceánem. Portugalci se mohli zdržet všech velkých kontinentálních konfliktů nebo se jich zúčastnit podle vlastní volby, stejně jako ostrovní Velká Británie, na druhé straně se však na dějinném vývoji Evropy podíleli velmi málo. Co bylo odepřeno na pevnině, to nahradilo moře. Portugalsko se stalo jedním z nejvýznamnějších mořeplaveckých států světa. Moře a zámořská území mu získaly slávu a bohatství. Jeho světové impérium patří dnes minulosti, ale jeho mýtus žije dál. Přijeli jsme sem na jihozápad Portugalska, abychom se seznámili s jeho minulostí i dneškem. Začal to princ Jindřich Mořeplavec zvaný Navigátor a mořeplavec Vasco de Gama. Co? No přece objevování. Před třiadvaceti lety se na březích řeky Tejo v Lisabonu uskutečnila za účasti sto čtyřiceti šesti států světa na dvaašedesáti hektarech výstavní plochy světová výstava EXPO 1998. Tedy v roce, který byl Valným shromážděním OSN již předtím nazván Rokem oceánů. Byl jsem tam – v Lisabonu. To se stalo na počest pětistého výročí objevení Indie Evropany, konkrétně portugalským mořeplavcem Vasco de Gama. Mořské cesty portugalských objevitelů započaly již v XV. století zásluhou prince Jindřicha přezdívaného Mořeplavec či Navigátor. Směřovaly nejprve na Madeiru, pak na Azory, dále podél afrického pobřeží z Guineje až na Mys Dobré naděje. Tři roky poté, co Vasco de Gama otevřel cestu do Indie, otiskl své chodidlo do brazilské půdy v Jižní Americe Pedro Álvares Cabral. Pak portugalské karavely zamířily až do Číny a Japonska a odtud přivážely zpět do Evropy koření, dřeviny, drahé kameny (na jiné výpravě v hlavním městě součásti Portugalska - Madeiry Funchalu jsme viděli v místní botanické zahradě ve zvláštním pavilonu přehlídku mnoha nerostů – ve velkých vzorcích - z bývalých portugalských kolonií – indické Goa, Brazílie, africké Angoly a Mozambiku) i povědomí o zcela jiných jazycích, náboženstvích a myšlenkách…
Mlčenlivými svědky těchto zámořských cest jsou dodnes především dva výběžky portugalské pevniny do Atlantského oceánu. Mys svatého Vincenta není sice situován nejvíc na západě, přesto se svou polohou na nejzazším jihozápadním výběžku země pasoval na jeden z evropských „konců světa“. Proslul právě za legendárního Jindřicha Mořeplavce, který v nedalekém Sagres plánoval slavné cesty, jež daly základ tzv. „století objevů“. Větrem ošlehaný výběžek, už podle Římanů „Posvátný mys“, se tyčí celých šest desítek metrů nad neklidným Atlantikem. Je na něm 24 metrů vysoký maják, jehož světlo dosvítí do šedesátikilometrové vzdálenosti. Měl i má dodnes strategický význam – proběhla u něj řada námořních bitev, nejznámější pak roku 1797. V ní anglický admirál Horatio Nelson zde porazil španělské loďstvo. Mys jsme navštívili s těmito dojmy. Hledíte do mlhavé dálky a přemýšlíte, jaké to asi bylo kormidlovat chatrnou loď směrem k vzdáleným břehům. Úctu budí i mohutné zrcadlo majáku, které dokáže prosvítit vzdálenost až do devadesáti pěti kilometrů a drží prý evropský primát.
Nejzápadnějším mysem kontinentální Evropy je ovšem jiný výběžek portugalského území. Je to Cabo da Roca. Z teplého vnitrozemí jsme se k němu dostali na větrný konec světa. Naštěstí svítí slunce, které ale občas překryjí divoce se valící mraky. Neprší, ale přítomnost Atlantiku je znát. Místní obyvatelé vědí, že turisté sem přicházející z teplejších částí země nemusí být na chlad a vítr připraveni. A tak jim prodávají ve velkém ve svých stáncích teplé čepice a svetry, no a, je-li ti zima a nemáš-li co na sebe – nekup to, že…Vlhkost je opravdu vysoká. Jak to zde vypadá? Na tomto skutečném západním konci Evropy stojí sloup s křížem neboli padrao s deskou s citátem ze sbírky největšího portugalského básníka Luise de Camoese: „Zde…, kde moře začíná a země končí“. Zároveň je uveden údaj o poloze mysu. A kromě zeměpisné šířky i 9 stupňů, 30 minut a 5 vteřin západní zeměpisné délky. Odtud na západ, daleko v oceánu, leží nejdříve Azorské ostrovy a pak až za oceánem vzdálené břehy jednoho z dalekých států USA – státu Delaware. Právě na této bezútěšné skalnaté výspě se nás, vnitrozemců, zmocňuje pocit úcty ke všem, kteří se vydávali na takřka nekonečný oceán. V budově majáku si necháme potvrdit úřední certifikát o tom, že jsme právě dosáhli nejzápadnějšího cípu Evropy. Pohlédneme na bouřící Atlantik a rychle od chladného oceánu spěcháme za teplem. A představujeme si, jak zde kdysi volali lidé za do dáli mizející flotilou: „Adeus“ – tedy sbohem. Přejíce si, aby se námořníci ve zdraví vrátili zpět. Ne vždy se to však podařilo…
